S muzikály to v poslední době nebyla úplně sláva. Největší showman sice vydělal desítky milionů dolarů, ty ale nezakryly jeho umělohmotnost. Středoškolská romance The Prom na Netflixu byla rovnou nechtěně k smíchu. A letošní zářezy od muzikálové hvězdy Lina-Manuela Mirandy jako Život v Heights a Tick, Tick… Boom! skončily někde na půl cesty.
To, že mám ale svým způsobem rád celovečerní verzi Cats, v tomto textu rozvádět nebudu.
Teď však přichází velký, trochu nečekaný obrat. Po dekádách kariéry natočil svůj první muzikál Steven Spielberg, jenž se rozhodl podruhé adaptovat klasický broadwayský muzikál West Side Story od Leonarda Bernsteina a Stephena Sondheima.
Jeho první filmová kanonická verze z roku 1961 získala deset Oscarů. Ta Spielbergova jich může za pár měsíců přidat klidně jednou tolik. Bez přehánění.
Režisér spolu se scenáristou Tonym Kushnerem původní, trochu jalový materiál o tragické romanci mezi Portoričankou Maríou a Američanem Tonym na pozadí pouliční války Žraloků a Tryskáčů nerozebral na součástky, ale ani ho pouze bázlivě nostalgicky neoprášil.
Spíš ho proměnil v další ze svých mohutně vyvedených, humanisticky založených a technicky precizních podívaných, kterých ale v posledních letech sázel stále méně.
Ve West Side Story se však Spielberg překvapivě etabluje i jako muzikálový tvůrce. Každý záběr, pohyb kamery i střih působí jako součást choreografie, která je sice přísně kontrolovaná, ale přesto neobyčejně lehká, filmová, ladná.
Řemeslo je tak dokonalé, až z něj přechází zrak, protože po dvou letech sezení u streamů, které na nás chrlí obsah, vůbec nejsme zvyklí na to, že by se každému obrazu a scéně věnoval někdo s takovou péčí. A tím někým je často i kameraman Janusz Kamiński.
Když se María a Tony poprvé uvidí na taneční zábavě, ostatní tanečníci jako by se před kamerou začali jen míhat jako barevné čáry. Když se pak María poprvé vykloní přes zábradlí, aby políbila Tonyho, detail na její tvář udělá z její představitelky Rachel Zegler instantně hvězdu. Když se Anita a Bernardo líbají za závěsem, intimní hra světla a stínů se překlene v obří muzikálové číslo America, které z pavlačí a požárních schodišť vygraduje v pouliční slavnost, z jejíž postupně kumulované energie vás zamrazí.
Choreografie většiny tanečních čísel už v původní verzi odkazovala k baletu, v novém zpracování se navíc taneční bitvy přesouvají z ateliérových ulic přímo do skutečného města. Spielberg chce být zemitější, realističtější a ušpiněnější, ale samozřejmě jen mantinelech, jaké mu muzikál postavený na heslovité, romantické naivitě a špatných teenagerských rozhodnutích dovolí.
V sociální kritice je Spielberg doslovnější než původní film, nesklouzává však k tezovitému poučování, naopak pracuje s různými hledisky jednotlivých charakterů.
Když důstojník Schrank nutí Portorikánce, aby mluvili anglicky, jde o úplně jiné sdělení, než když o to stejné žádá svoji komunitu Anita. Když se ve filmu mluví španělsky, film nemá titulky, což je kontroverzní volba, která ale smysluplně rozvíjí některé z jeho motivů. Tím méně objevným motivem je akorát gentrifikace, která je kromě chudoby a xenofobie novým padouchem.
V téhle verzi West Side Story se však drobná zaškobrtnutí docela ztratí, protože tohle je ten dojemný, strhující, velkolepý Hollywood, který tady minimálně dva roky chyběl.
