skip to main content

Šperkařka začínala v sušárně, teď má obrat 40 milionů a šperky ve světové soutěži

3 minuty čtení

Šperkařská firma Jitky Mlynarčík Kudláčkové a jejího manžela Dušana Mlynarčíka je příkladem toho, jak se dá od zlatnického stolu v garsonce vybudovat značka s ročním obratem v řádech několika desítek milionů korun a velkým showroomem.

Na začátku společnosti JK Jewels byla nemoc. Ta zasáhla do jejího podnikání ještě jednou, ale zatímco ta první majitelku k založení firmy nakopla, druhá jí ukázala, že je čas zvolnit.

Stalo se to v roce 1991: Jitka se seznámila na svatého Valentýna se svým budoucím manželem Dušanem a zanedlouho onemocněla lupénkou, kterou odstartovalo užívání antibiotik. Měla velké skvrny po celém těle a lékařka ji poslala do nemocnice.

„Tam mě hned začali mazat něčím, co připomínalo zápachem motorový olej. Věděla jsem, že to není cesta pro mě. Řekla jsem tehdy Dušanovi, že potřebuju odjet do exotiky, protože mám tušení, že mi pomůže. A taky jsem se chtěla něco naučit,“ vzpomíná Jitka.

Přinesl jí vystřižený inzerát, že ve Venezuele hledají zlatníka. Neváhala, sedla na letadlo a vystoupila v Caracasu. Během čtrnácti dní bylo po lupénce. „Sice je to asi padesát kilometrů od moře, ale úplně jiný vzduch než u nás, pomohl mi,“ říká. Začala pracovat v dílně italské majitelky. „Hledala zlatníky vyučené v Evropě, považovala je za šikovnější a víc toho podle ní uměli v porovnání s místními,“ vysvětluje důvod, proč se její poptávka objevila v českých novinách.

To nejdůležitější, kromě vyléčené nemoci, co si Jitka po roce z Jižní Ameriky přivezla, byla filozofie a jasná představa, jakou cestou se ve svém oboru vydat. „Když k nám přišel v Caracasu nakupovat muž pro svou ženu, strávil v prodejně mnoho času, dlouze vybíral a nelitoval peněz. Řekla jsem si, to je ono,“ vysvětluje.

Šperkařka Jitka Mlynarčík Kudláčková. | Foto Status

Svůj budoucí byznys postavila na tom, že přesvědčí a naučí muže, jak a k jakým příležitostem můžou dát ženě šperk. A zároveň ukáže zákaznicím, že si ho můžou koupit samy, jen tak pro radost. Navíc si udělala v Jižní Americe dobré kontakty, kterých využívá dodnes, v kolumbijských dolech nakupuje její firma drahé kameny.

„Osobní kontakty jsou nejlepší. Je možné samozřejmě nakupovat na burzách, dnes si můžete zajet třeba do Basileje či Mnichova nebo obejít veletrh a získat pár vizitek, ale není nad to budovat dobré vztahy se stálými dodavateli,“ doplňuje.

Když se po roce ze zkušené vrátila, začala doslova od nuly, byla krátce zaměstnaná a pak se rozhodla, že začne sama navrhovat i vyrábět. Pořídila si do garsonky zlatnický stůl, pak si v domě pronajala sušárnu. První klienti za ní začali chodit právě tam. „Měli jsme to odjakživa rozdělené a trvá to dodnes. Já mám nápady a Dušan obrovskou vytrvalost a až přehnanou pracovitost. Zpočátku jsme byli workoholici oba. Já pak zvolnila, hlavně když přišly děti, nejdřív syn a pak dvě dcery,“ říká Jitka.

Reklama

Poptávka po Jitčiných špercích se zvětšovala, a tak začali přemýšlet o obchodě. První si pořídili v Husitské ulici, která není, jak Jitka konstatuje, pro obchod moc atraktivní. I teď zvolili prodejnu mimo centrum, zato v obrovské administrativní budově. „Naše strategie je trochu jiná, chceme, aby u nás klienti snadno zaparkovali a nemuseli se tlačit v davech,“ říká.

V začátcích bylo hodně věcí na Jitce, vyráběla, prodávala, chodila po úřadech. Dušan ještě provozoval se třemi společníky restauraci, ale skončil a začal se věnovat firmě spolu s Jitkou. Pomáhaly jim i obě jejich maminky. Pronajali si obchod v Seifertově ulici. „Po problémech s prodavačkou si na čas za pult stoupnul Dušan se synem Filipem v nosítku na břiše. Bylo to pěkné období,“ vzpomíná.

Do reklamy tehdy neinvestovali, první zákazníky získal Dušan ještě ve své restauraci, ve které pracoval. A ti to řekli dalším. Dnes sází společnost na síť klientů, kterou si za dobu své existence vybudovali, je jich podle Jitky přes 20 tisíc. Daří se i prodeji na e-shopu. Kromě zakázkové výroby nabízí i originální kolekce. Zaměstnávají patnáct lidí, se kterými dosáhli loni čtyřicetimilionového obratu. Jak Jitka dodává, většina z nich pro ně pracuje dlouho, příliš se nestřídají. Najít dobrého zlatníka ale není tak jednoduché. „Můj syn je zlatník, má obrovský talent a nápady, ale chybí mu trpělivost, takže se řemeslem v současné době nezabývá,“ říká.

„Když někoho zaučujete, vlastně ho musíte chvíli dotovat. Pracuje u nás jeden mladík, všichni nad ním zpočátku lámali hůl, ale já má věřila. Říkala jsem, dejme mu čas a klid a uvidí se. Udělal přímo kvantový skok a dnes odvádí výbornou práci,“ říká.

Ona sama je typ návrháře, který má vizi a nebojí se ji nechat rozpracovat svými kolegy. Je ráda v kontaktu se zaměstnanci, proto byla jeden čas ve firmě stále, což se jí málem stalo osudným.

„Byla jsem před lety docela dost nemocná, dokonce to došlo tak daleko, že mně chtěli měnit klouby. Zajímala jsem se o zdravou výživu, podpořila svoji imunitu a i díky tomu se mi narodily dcery. Jenže když mi otrnulo, polevila jsem. Začala jsem jíst znovu cukr, občas si dala víno a hodně jsem pracovala. A přišel těžký zápal plic. Protože jsem ale opak hypochondra, říkala jsem si, kašlu, no a, mám zimnici, no a. Až když už jsem nemohla ani mluvit, ležet a skončila sípající v předklonu, volala jsem známé lékařce, která mě okamžitě nechala odvézt do nemocnice. Naměřili mi třistakrát zvýšené zánětlivé parametry a museli bodnout do zad pod lopatkou, aby vypustili z plic vodu. Týden jsem byla v ohrožení života. Do té doby jsem byla, co se týče léčení, docela alternativní, ale od té chvíle si vážím toho, co lékaři dokážou,“ říká.

Aktuální vydání magazínu

Po téhle události hodně zmírnila. Začala být víc doma. “Dělalo mi radost, že můžu zase odvézt děti na kroužek a trávit s nimi víc času,” uvádí.

Musela najít to, čemu se říká work life balance. Nezacloumala s ním ani koronavirová pandemie. „Zasáhla nás jako většinu firem. Byly to hubené měsíce, ale hned v červnu se začalo všechno vracet do normálu. Zákazníci se vrátili a nebáli se nakupovat,“ říká. Na otázku, zda se nebojí druhé vlny a jejích následků, pokrčí rameny.

„Situace není jednoduchá. Ale je zajímavé, že se tady moc nemluví o tom, co je podle mě na osobní rovině nejdůležitější, o imunitě a o jejím posilování. Věřte, že vím, o čem mluvím. Zůstat zdravý a pak všechno půjde dobře,“ věří žena, která má právě v trezoru připravenou novou kolekci a tým mistrů zlatníků pracuje na šperku, který se chystá poslat do světové soutěže.

Reklama
Reklama