Jméno konkrétního senátora, jenž tuto řeč s dramatickým gustem pronášel, už dějiny nezachovaly. Vychutnal si však každé slovo: „Pánové! Národní dluh je… Splacen!“ Ve Washingtonu vypukl bujarý potlesk, neboť ve Státech 8. ledna 1835 zažili takový moment vůbec poprvé. Nutno dodat, že rovněž naposledy.
Suma je to tak vysoká, že vlastně ani nepůsobí jako něco skutečného, spíš jako shluk náhodných čísel. Na začátku psaní tohoto textu šlo přesně o 31 376 782 213 215 dolarů, tedy 31 bilionů a nějaké drobné. Od časů prezidenta Andrewa Jacksona se svět i Amerika změnily k nepoznání, nicméně toto patří k rozdílům nejvýraznějším. Za Jacksona nula. Nyní 31 bilionů dolarů – aktuální cifru najdete zde.
Právě začátkem ledna přichází vzpomínka na čistý finanční stůl. „Pro Jacksona byla politika velmi osobní věc,“ líčil pro NPR jeho životopisec H.W. Brands, historik z Texaské univerzity v Austinu. „Nesnášel nejen federální dluh, on nesnášel dluhy jako takové. V jeho pojetí dluh představoval morální selhání. Představu, že pomoci dluhu něco získáváte, považoval málem za černou magii.“
Brands připomíná, že sedmý prezident Spojených států toto negativní pouto získal v momentě, kdy jako spekulant s pozemky špatně nakoupil na dluh a zbyly mu bezcenné papíry. Nesnášel nejen dluh, ale také banky. Finanční ústavy znamenaly zlo, s tím kandidoval, s tím i uspěl. A pak konal.
Jak v pozoruhodném textu připomíná NPR, dluh byl i pro mladou Ameriku volbou, nikdo ji k němu nenutil. Dodnes najdete firmy, které se peněz z cizí ruky bojí podobně jako Jackson, nicméně bankovní (a jiné) financování je standardní součástí podnikání. Proto otcové-zakladatelé kývli na to, že podpoří růst země touto cestou, nechtělo se jim přešlapovat na místě a potřebovali peníze.
Neobešlo se to bez kontroverzí, neboť zadlužené byly především severní státy, zatímco Jih se držel bez dluhů, ale nyní je měl spolusplácet.
„Americký dluh, domácí i zahraniční, je cenou za naši svobodu,“ přesvědčoval tehdy Alexander Hamilton, první ministr financí budoucí supervelmoci.
Ostré protesty Jižanů legislativu poupravily, nicméně 1. ledna 1791 vstoupili George Washington a spol. do nového roku se zátěží 75 463 476 dolarů a 52 centů. Dluh umazávaly rozpočty s kladným výsledkem, pak ho znovu navýšila válka z roku 1812, po níž Španělsko přišlo o Floridu. No a pak přišel Andrew Jackson.
„Vetoval například i programy na stavbu celostátních dálnic. Považoval to nejen za protiústavní, ale také za celkově špatnou politiku,“ líčí Brands s tím, že Jackson doslova zvažoval šek od šeku – kde podepisovat nemusel, tam se neproplácelo. Hotovo.
Výsledek je impozantní. Při jeho nástupu činil americký dluh zhruba 58 milionů dolarů, o šest let později nulu.
Na první pohled happy end, ale dějiny jsou všechno, jen ne výsledek toho, jak věci vypadají na první pohled. V tomto případě totiž po vymazání dluhu následovala jedna z nejhorších krizí americké ekonomiky.
Ne že by šlo o přímou příčinnou souvislost, vůbec ne. O jeden z padajících kamínků, které se proměnily v drtivou lavinu, však ano. Jacksonova nesnášenlivost vůči bankám vedla mimo jiné k oslabení té centrální, přebytek tištěných dolarů se snažil tlumit výnosem, že se státní půda smí obchodovat jen za zlato či stříbro. Vše marně. Přišel run na banky a události známé jako Panika roku 1837.
„Začala jedna z nejhorších depresí amerických dějin, až po šesti letech se ekonomika vrátila k růstu,“ vysvětluje pro NPR historik ekonomie John Steele Gordon. Dalšími a významnějšími spoluspouštěči krize byly například zvýšený apetit pro riziko v mezinárodním obchodu, razantní zvyšování úrokových sazeb, americká neúroda let 1836 a 1837 či interní politické konflikty, v nichž obvinění slýchali bankéři, Jackson i jeho nástupce v prezidentské pozici Martin Van Buren (ačkoli jeho inaugurace proběhla pouhých pět týdnů před startem paniky).
Kyvadlo dějin se brzy otočilo, což zintenzivnila kalifornská zlatá horečka roku 1848. Evropou vlál revoluční duch, Amerika řešila zlato, bohatla. I dluh se vrátil, v jeho případě se ovšem kyvadlo už pohybovalo navždy jediným směrem: k vyššímu deficitu. První zásadní ranou se stala občanská válka. Pak první světová. Druhá světová. Z milionů se stávaly miliardy, desítky a stovky miliard. A biliony, tedy čísla s dvanácti nulami na konci.
„Nedlužíme biliony proto, že bychom nevybírali dost na daních – dlužíme je proto, že moc utrácíme,“ pronesl jednou ohledně národních závazků Ronald Reagan, mistr politické zkratky.
Zkrátit si cestu k splacení naopak jen tak nepůjde, jen v průběhu psaní tohoto textu nabobtnal americký dluh o více než 150 milionů dolarů. Že byl Andrew Jackson první, to mu už nevezme nikdo. Že zároveň zůstane i posledním, vypadá jako dost jistá sázka.
