Jeho stavby najdete v Japonsku, Iránu, ve Švýcarsku či ve Spojených státech. V roce 1983 Stanislav Picek emigroval, po letech se vrátil do Čech a pokračuje v práci, díky níž procestoval svět.
Vedle rekonstrukce Masarykova náměstí v jeho rodných Lázních Bohdaneč nebo citlivé rekonstrukce a dostavby historického Domu u Rytíře v Mělníku se s dílem architekta Stanislava Picka můžete setkat třeba i v tunelu Blanka, kde je autorem interiéru a informačního systému, nebo v multikině v pražském Anděl City.
Kdy jste byl naposledy v kině? Ptám se samozřejmě kvůli multikinu u Anděla.
V kině jsem už nebyl hodně dlouho. Přiznám se, že vždycky když jdu kolem, mám z toho trošku splín, protože velkoplošné obrazovky na fasádě, které jsou pro tuto budovu charakteristické, se teď používají pouze jako plakátovací plochy.
To mě mrzí. Za těmito plochami je totiž poměrně velký prostor, navržený pro zadní projekci, takže mezi obrazovkami by mohla fungovat krásná interaktivní show. Vždycky si říkám, že musím zjistit, kdo to má v pronájmu, a zavolat panu řediteli, abych mu vysvětlil, že využití obrazovek mělo být dle mého návrhu podstatně zajímavější.
Byla jsem tam několikrát a nikdy mě vlastně nenapadlo přemýšlet o tom, kolik architektonické práce za tím je.
Nevýhodou, ale i výzvou pro architekta bylo, že prostor pro kino byl vymezen v rohu náměstíčka, zatímco v čele náměstí stojí anonymní administrativní budova. Kdybych měl na starosti urbanismus této části Prahy, umístil bych kino, jakožto veřejnou společenskou budovu, do čela náměstí.
Než jsem se dal na studium architektury, zabýval jsem se výstavnictvím, proto jsem vždy přemýšlel tak, abych ku prospěchu investora dokázal na komerční či společenskou stavbu jako architekt upozornit.
Stanislav Picek
Proto jsem z fasády multikina, umístěného v rohu náměstí, vysunul obrazovky, ze kterých se stal výrazný architektonicko-výtvarný motiv. Vždy se snažím, aby stavba měla logiku nejen po stránce funkční a konstrukční, ale aby měla i estetickou hodnotu. Když se člověk dívá okolo sebe, vidí, že se to ne vždycky úplně daří.
Chodíte se dívat na svoje stavby?
Víte, že ani moc ne? Samozřejmě mě zajímají, ale když stavbu vidíte po letech, mnohdy je autor překvapený, co se tam nevhodným, necitlivým způsobem změnilo. Je to jako vzpomínka z mládí. Přijedete na místo, na které máte krásné vzpomínky z dětství, a najednou zjistíte, že už to tam není tak pěkné.
Kdysi jsem navrhl v Telči třičtvrtěkruhový dům s pečovatelskou službou. Později v mém ateliéru praktikoval jeden novopečený architekt z Telče a říkal mi: „Pane architekte, nejezděte tam. Po čase totiž uživatelé úplně změnili barevnost fasády a asi by vás mrzelo, kdybyste to viděl.“ Samozřejmě i v architektuře existují vymahatelná autorská práva, ale někdy je již lépe se nevracet.
Měl jste od dětství jasnou představu, že se budete věnovat architektuře?
Věděl jsem to už asi v deseti letech. Jenže tatínek, poměrně známý lékař, který založil Rehabilitační ústav v Kladrubech, si přál mít syna lékaře. Nemohu za to, že moje zájmy šly jiným směrem. Myslím, že když jsem pak začal jezdit po světě, tatínek se s tím už smířil.
Byl někdo z vašich předků architekt nebo výtvarník?
Strýček Vladimír Weiss byl výborný architekt, mimo jiné spoluautor Nákladového nádraží Žižkov, které bylo nedávno vyhlášeno národní kulturní památkou. Vždycky jsem ho obdivoval, protože to byl jednak ohromně noblesní pán, jednak se mi jeho návrhy už od dětství líbily. Výtvarníků máme mezi předky víc.
Architektonická realizace výstavy Františka Ronovského v Jízdárně Pražského hradu.
Babička z maminčiny strany byla z rodiny Brožíků, která měla dvě větve. Z jedné z nich pocházel malíř Václav Brožík, jehož obraz s Mistrem Janem Husem visí na Staroměstské radnici. Druhá rodinná větev vyráběla v Plzni první tramvaje a karoserie aut, mimo jiné i karoserii prvního automobilu pana prezidenta Masaryka.
Předtím rodina Brožíků vyráběla kočáry, ve kterých jezdila anglická šlechta i perští šáhové. Výtvarné vlivy se přimíchaly i z otcovy strany. Jeho strýc Josef Picek byl skvělý sochař, který pracoval převážně v Německu.
Navrhoval jste budovy velkých institucí i soukromé domy. Jaká témata jsou vám nejbližší?
Nejradši navrhuji malé objekty, třeba soukromé vily nebo sídla firem, zkrátka něco, kde se mohu architektonicky vyjádřit a věnovat se detailu. U velkých staveb spíš zvítězí kompromis a mohou se dostavit i frustrace. Například u vstupního areálu Světové výstavy Expo 86 ve Vancouveru sice v soutěži vyhrál můj návrh, potom k němu ale začali mít připomínky politici a návrh se musel měnit.
Vzpomněli si třeba, že na světové výstavě v Londýně v 19. století vznikl takzvaný Křišťálový palác, a oni chtěli tudíž také celou budovu prosklenou. Velmi těžko jsem jim vysvětloval, že pro výstavní účely je daleko výhodnější blackbox, kde můžeme pracovat se světlem a scénografií.
Pavilon Britské Kolumbie ve Vancouveru byl tedy nakonec prosklený, ale museli jsme do něj dodatečně vymýšlet drobné stavbičky ‒ blackboxy. Pro Expo 86 jsme projektovali také Náměstí národů, což byl zastřešený vstupní areál, kde se konaly Národnostní dny – každý den tam měl jeden ze zúčastněných národů svůj fest.
Zůstalo tam něco z toho k vidění?
Na místě areálu vznikly mrakodrapy, ale Náměstí národů tam snad ještě je. Později mě pracovní vítr zavál z Kanady na jiné štace a už jsem neměl možnost se tam vracet, takže nevím. Asi před měsícem mi ale psal jeden novinář z Vancouveru, jestli bych mohl na vznik vstupního areálu Expo zavzpomínat. Nyní se svádí velký boj o jeho zrušení, aby tam mohlo vyrůst zase několik dalších mrakodrapů. Tak už to v životě bývá.
Jak jsou na tom vaše další realizace v zahraničí?
Třeba v Japonsku jsem pracoval jako šéfarchitekt rovněž na velkých projektech, ale výsledek už jsem neviděl, protože moje paní, belgická houslová virtuoska, tehdy vážně onemocněla a přála si vrátit se do své rodné země. Proto jsem s ní po dvou letech v Ósace odešel do Bruselu. Člověk už pak ani neví, co se s těmi stavbami děje, zůstává pouze zkušenost, i když ta se neztrácí.
Proč jste si k životu v emigraci vybral Kanadu?
Jednak jsem chtěl, abych byl co nejdál ze země, kde pro některé z nás tehdy nebylo nejsnadnější žít, a jednak jsem tam měl kamaráda z pražských studií a byl jsem na dálku kmotrem jeho dcerky. Ve Vancouveru jsem strávil pět a půl roku.
Tamní společnost byla tehdy vyváženou směsicí různých národností, říkali tomu melting pot. Každý do té společné kultury dokázal přinést něco zajímavého. A to se mi líbilo. Navíc Vancouver byl úžasným místem – hory, moře, celý rok tam něco kvetlo, přátelští lidé. Vždycky, když se mě někdo ptal: „Where are you from?“, odpovídal jsem: „I am proud Czech-Canadian.“ Česko je citová záležitost, tady jsem se narodil a získal vzdělání. A Kanada mně poprvé v životě dala svobodu.
Architektura vám umožňovala cestovat i za komunismu. Proč jste se vlastně rozhodl emigrovat?
To bylo z politických důvodů. Poté, co jsem postavil podzemní audiomuzeum v Teheránu, začali se ozývat lidé, kteří jej viděli a chtěli, abych pro ně pracoval. Například majitel německé firmy Florimex, pro kterého jsem měl navrhnout interiéry generálního ředitelství ve Frankfurtu. To bylo za hlubokého totáče.
Jakmile jsem začal jezdit do Německa, objevili se páni fízlové. Otravovali mě a chtěli spolupráci. Léta jsem odolával. Když už pak za mnou chodil tentýž člověk jeden den po Frankfurtu a druhý den po Vinohradech, zlomilo se to ve mně. Jel jsem potom na týden do Holandska a během tří dnů to ve mně ruplo. Hodil jsem tam klíče od pražského bytu, od chalupy na Šumavě a od auta do jakési říčky a šel jsem na kanadskou ambasádu.
Sbíral jste zkušenosti v odlišných částech světa, pracoval jste na různorodých projektech. Jak se to promítlo do vašeho přístupu k architektuře? Co vás inspiruje?
Vždycky jsem měl pocit, že by architekt měl vycházet z genia loci konkrétního prostředí. Trošku pohrdám příklady, kdy někdo jen listuje v časopisech, kopíruje a rozmělňuje. Snažím se, aby moje stavby měly jasnou logiku funkční, konstrukční, i estetickou. Navrhoval jsem například Rezidenci Božínka s osmadvaceti apartmány v Jinonické ulici v Praze.
Dům měl stát ve velmi prudké stráni, na niž je přilepený, nemá tedy zadní fasádu. Řešil jsem rébus, jak osvětlit všechny prostory, které jsem osvětlit chtěl. Proto je výsledný objekt poměrně členitý. Některé části z něj vystupují, abych získal i boční, nejen přední světlo. Architektonické řešení tedy není náhodné, odvíjí se z podmínek daného staveniště.
Navrhl jste si i dům pro sebe?
Po návratu z emigrace jsem si postavil malou stavbičku na Křivoklátsku, novináři ji nazvali Křivoklátský letohrádek. Je charakteristický tím, že má na jižní fasádě obrovskou okenici, která se spouští jako padací most a promění se v balkon.
Křivoklátský letohrádek
Kryje prosklenou stěnu, která přes léto odjede do stran a z interiéru se stává hluboká lodžie. Na severní straně je pak schodiště po celé šířce stavby, které vede na vyhlídkovou terasu, a to jsme používali jako auditorium. Na kruhovém palouku, do kterého je stavba zasazená, jsme pořádali koncerty, na nichž vystupovali kamarádi z České filharmonie.
Nyní žijete v Čechách, a byť byste mohl odejít do tvůrčího důchodu, stále pracujete. Co teď máte ve výhledu?
Zrovna nedávno mě oslovil jeden sběratel obrazů, který by chtěl postavit vilu s galerií. To je hezké téma, které mě hned zaujalo. Dnes se staví hodně rodinných domků podle katalogů, takzvaně na klíč. Samozřejmě ne každý má na to postavit si něco neotřelého.
Mě zajímají především takoví lidé, kteří ocení promyšlenější, originální návrh, z něhož je poznat, že na něm pracoval architekt. Trpím jistou chorobou – nedokážu přestat tvořit. Jsou malíři, kteří do smrti malují, hudební skladatelé, kteří do smrti komponují, a já to tak mám v architektuře. Rozhodně nekončím.
