Hvězda stříbrného plátna, sexsymbol, idol mnoha mužů. Kdyby ještě žila, oslavila by 1. června sto let. Jenže její příběh skončil mnohem dřív, už v šestatřiceti. Zemřela mladá, i tak vstoupila mezi legendy. Norma Jeane Mortenson alias Marilyn Monroe. Smrt ženy, která mimo zář reflektorů bojovala s depresemi a zoufale toužila po dětech, dodnes vyvolává otazníky a spojené jsou s ní mnohé konspirační teorie.
Marilyn Monroe, ikonická blondýna zvěčněná Andym Warholem v díle Marilyn Diptych, ovlivnila několik generací. Diktovala trendy v módě i účesech. Některé modely byly nadčasové a nosit se dají dodnes. Byla nezapomenutelná. Přesto ji sláva zničila a dohnala k závislostem na opiátech. Po předávkování barbituráty 5. srpna 1962 už ji lékaři nezachránili.
Jaká byla žena, o níž vznikla řada dokumentů, přičemž s jedním z nich – o její tajemné smrti –, přišel v roce 2022 i Netflix?
Ač jí jako blondýnce slušela růžová barva, její život na začátku touhle barvou příliš nezářil. Krátce po narození ji matka odložila k pěstounům a Norma pak následně v různých náhradních rodinách strávila celé dětství. V jedné z nich se stala i obětí sexuálního násilí, což pak později mělo podle jejích životopisců vliv na to, že začala koktat a v dospělosti byla vystrašená a rozzlobená.
Aby se vymanila z pěstounské péče, využila první příležitosti a v šestnácti letech se provdala za dělníka ze sousedství. Manželství pro ni ale bylo příliš nudné a o čtyři roky později skončilo rozvodem.
Modelka
Stále ještě jako brunetka Norma objevila kouzlo fotografie. V továrně na výrobu letecké munice, kde pracovala, pózovala fotografovi Davidu Conoverovi. Vznikla tak série snímků pracujících žen, která měla pozvednout morálku amerických letců. Později dostala nabídku na focení aktů pro kalendář. Přijala ji – měla prý hlad a potřebovala peníze na auto, kterým bude objíždět castingy.
Herecká dráha
Svou první filmovou smlouvu získala se studiem Fox v roce 1948. A spolu s ní se zrodila blonďatá Marilyn Monroe. Příjmení si vzala po matce, křestní jméno prosadil tehdejší generální ředitel Ben Lyon – po slavné broadwayské hvězdě Marilyn Miller.
Studiu 20th Century Fox přinesla kráska obrovské zisky díky legendárním filmům jako Páni mají raději blondýnky nebo Slaměný vdovec. Jenže Marilyn chtěla být víc než jen „hloupou“ blondýnkou a sexsymbolem, jak ji vnímali producenti, režiséři, ale i někteří její herečtí kolegové. Chtěla dramatické role.
Přihlásila se kvůli tomu i na herectví a odešla do New Yorku. Tam si také založila vlastní produkční společnost a později donutila vedení Foxu, aby s ní uzavřelo novou smlouvu. Získala díky ní schvalovací práva na režiséry, scénáře a dosáhla také výrazného zvýšení platu.
Jenže stále více získávala pověst nespolehlivé umělkyně, která chodí pozdě na natáčení, nepamatuje si text a před kamerou zvrací. Začaly se projevovat následky příliš častého užívání opiátů. Kvůli tomu nakonec ani nezískala roli ve filmu Snídaně u Tiffanyho, kde nakonec zazářila Audrey Hepburn.
Nedlouho před svou smrtí dostala ze studia Fox výpověď a čelila žalobě o náhradu škody za zmařené natáčení, kdy nebyla schopna dokončit film Something’s Got to Give.
Móda
Marilyn od začátku věděla, jak oblečením podtrhnout své přednosti. Milovala jednoduchost, až minimalismus. Měla svého dvorního návrháře Williama Travillu, který pro ni navrhoval kostýmy nejen pro kameru. Spolupracoval s ní už u jejího prvního filmu Asfaltová džungle a pak na dalších osmi snímcích.
Byl to on, kdo pro ni navrhl slavné růžové šaty bez ramínek, ve kterých v komedii Páni mají raději blondýnky zpívá song Diamonds Are Girl’s Best Friends. Mimochodem v téměř přesné kopii těchto šatů vystupuje ve videoklipu písničky Material Girl z roku 1985 také zpěvačka Madonna a postupně si je vyzkoušela i Kylie Minogue, Arianna Grande či Kylie Jenner.
Model bez ramínek je ušitý z matného hedvábného saténu a vzdadu jej zdobí velká asymetrická mašle. Ačkoli to vypadá, že má velice volný okraj, kdy ve filmové scéně jako by občas hrozilo, že něco vykoukne, ve skutečnosti je živůtek pevně vyztužený.
Původně měla mít Marilyn ve filmu jiné šaty. Travilla navrhl kamínkové bikiny doplněné síťovanou látkou, která vůbec nic nezakrývala. Kostým byl skutečně vyrobený, nakonec ale musel přijít návrhář s jiným nápadem. V době natáčení totiž zrovna probíhal skandál s Marilyninými akty, které v minulosti nafotila pro kalendář, a studio Fox se bálo, že by už té provokace bylo příliš.
Ještě slavnější pak jsou bílé koktejlky, s nimiž si Marilyn stoupla nad newyorský kanál v komedii Slaměný vdovec. Ač vypadají v okamžiku, kdy do nich foukne vítr a herečce odhalí nohy, lehoučce, ve skutečnosti byly pevně vyztužené ocelovými kosticemi, aby neustále držely tvar. Sukně byla ručně plisovaná a jednotlivé sklady byly pečlivě zašité, aby držely tvar.
Foto volné dílo
Marilyn ráda provokovala a poprask způsobila v roce 1953 na udílení Photoplay Awards. Tehdy si na předávání vzala i přes zamítavý postoj návrháře Travilly zlaté šaty, které se rovněž mihly ve filmu Páni mají radši blondýnky. Látka protkaná zlatými nitěmi je naplisovaná do paprsků, které opticky zvýrazňují postavu. Nemají zip, herečku do nich tedy museli před natáčením zašít.
Když v nich vyšla Marilyn na veřejnost, označily je některé herecké kolegyně za vulgární. Ostatně i ve filmu se v nich blonďatá kráska objeví jen krátce a ještě zezadu, protože filmoví cenzoři delší scénu nedovolili.
Rádoby „nahou“ módu, kterou dnes vyznávají některé celebrity na červených kobercích, objevila Marilyn už v roce 1962, když přála k narozeninám americkému prezidentovi Johnu F. Kennedymu. Přišla tehdy na pódium v krátkém kožíšku, pod nímž měla průsvitné šaty poseté třpytivými kamínky.
Navrhl je pro ni dnes jeden z nejslavnějších módních a kostýmních návrhářů Bob Mackie. Šaty byly vytvarované přímo pro Marilyninu postavu a neměla pod nimi žádné spodní prádlo. Zdálky vypadala jako nahá.
Herečka si potrpěla i na boty. Lodičky s třinácticentimetrovými podpatky pro ni ušil obuvník Salvatore Ferragamo. A Marilyn je nosila stále, nejen při natáčení. Při chůzi na nich totiž svůdně vlnila boky. Střídala u nich jen barvy a druhy kůže. Jehlový podpatek si nechal obuvník patentovat přímo pro ni – byl napůl dřevěný a napůl kovový, pevný a současně tenký.
Múza
Marilyn Monroe se stala jedním z nejčastěji zobrazovaných motivů v moderním a současném umění. Její obraz na veřejnosti formovalo hned několik renomovaných autorů. Třeba Sam Shaw, který ji zachycoval v intimních a civilních záběrech, nebo André de Dienes, Bert Stern či Tom Kelly a Bruno Bernard. Ti všichni ji fotografovali v různých obdobích její kariéry.
Na snímcích odhalili nejen proměnu jejího veřejného obrazu, ale i křehkost, přirozenost a vnitřní napětí, které skrývala za fasádou hollywoodské hvězdy.
Stranou zájmu nezůstala ani u malířů. Už zmiňovaný obraz Andyho Warhola vznikl technikou sítotisku na plátně a malbou akrylovými barvami. Dnes jej vlastní londýnská Tate Gallery.
Česká galerie moderního umění chystá také rozsáhlou výstavu ke stému výročí narození Marilyn Monroe. Expozice ve dvou patrech nabídne více než 270 fotografií od 31 autorů, mezi nimiž nebudou chybět ani ti čeští jako Pasta Oner nebo Štěpán Mareš.
Život Marilyn a její konec fascinoval i filmaře. Jedním z posledních počinů je odvážné psychologické drama Blondýnka z roku 2022 natočené podle románu Joyce Carol Oatesové. V hlavní roli zazářila Ana de Armas a snímek nastavuje nekompromisní zrcadlo poválečnému americkému filmovému průmyslu.
Film je dostupný na Netflixu, kde najdete i Tajemství Marilyn Monroe: Ztracené nahrávky – dokumentární film ze stejného roku, který rozplétá okolnosti její smrti pomocí dosud nezveřejněných archivních nahrávek.
Z dřívější doby, z roku 2011, pak pochází snímek nominovaný na dva Oscary nazvaný Můj týden s Marilyn. Ten se zase zaměřuje na natáčení filmu Princ a tanečnice a románek s mladým asistentem režie.
O čtyři roky později si Marilyn v dvoudílném televizním filmu Tajný život Marilyn Monroe zahrála Kelli Garner. Děj se zaměřuje na rodinné zázemí a skryté stránky hereččina života.
Smrt
Marilyn trpěla úzkostmi, strachem ze samoty, nespavostí. Barbituráty a amfetaminy, jejichž předepisování bylo v padesátých letech minulého století bráno za zcela normální, užívala jako běžnou pomoc. Nebyla sama. Spousta jejích hereckých kolegyň a kolegů na tom byla stejně.
Marilyn se několikrát předávkovala a v roce 1960 skončila na klinice, kde se pokusila o detox. Neúspěšně. Klinika ji vyděsila, zůstala na ní jen čtyři dny. O dva roky později ji našla hospodyně v ložnici, v níž se svítilo a hrála hudba. Marilyn tam ležela nahá a kolem ní byly prázdné lahvičky od léků.
Následně se objevila celá řada teorií, které odmítají verzi, že si Marilyn vzala život sama. Podle jedné z nich ji zavraždil prezidentův bratr Robert Kennedy. S obviněním přišel konzervativní a antikomunistický publicista Frank A. Capell.
Spekulovalo se, že herečka měla intimní vztah s oběma bratry Kennedyovými. Důkazy ale neexistují. Nicméně teorie o Robertově vině vycházejí z představy, že Marilyn brala vztah moc vážně a bylo třeba se jí zbavit. Další z verzí pak tvrdí, že herečka získala tajné zápisky, které ohrožovaly státní bezpečnost, a musela proto zasáhnout FBI.
Některé verze její smrti jsou i úsměvné. Třeba ta, že ji nechala odstranit FBI či CIA, protože měla příliš mnoho informací o mimozemšťanech. Ve hře je pak také možnost, že Marilyn stále žije. Pokud ano, nezbývá popřát vše nejlepší ke stým narozeninám.
