Žijí sen, o kterém ani nesnili. Za devět let Jasmína a Pavel Houdkovi dostali unikátní koncept Moderní sebeobrany do nadnárodního top managementu i vyloučených lokalit mnoha zemí. Plánů a cílů ale neubývá. Naopak. Mají našlápnuto jako nikdy předtím.
Ona je nakažlivě energická, on rozvážný. Z obou plane neutuchající vášeň pro věc. Tvrdí o sobě, že jsou důslední, pečliví a féroví. A stejný přístup vyžadují i od týmu ve svém rychle rostoucím sociálním byznysu.
„Všichni vědí, že se začíná, ale i končí včas. Je to část našeho úspěchu,“ doplňují se manželé a byznys partneři. Skutečně, pokud uchazeč přijde na pohovor bez předchozí omluvy pozdě, Pavel odchází a ztrácí zájem. Je to o vnitřní morálce a sítí přijímacího řízení neprojde každý.
Proč se začínáme bavit o pohovorech? Jednoduše proto, že jejich společný byznys Moderní sebeobrana expanzivně roste a kontinuálně nabírá nové a nové spolupracovníky. V současnosti jejich tým čítá více než čtyřicet lidí a expandovali na Slovensko, do Rakouska a do Egypta.
Ročně jim projdou rukama tisíce účastníků a dávno už jsou v černých číslech, a navíc bez jakýchkoli grantů. Minulý rok měli obrat téměř deset milionů a v roce 2024 to má být ještě mnohem víc. Jsou ale přesvědčeni, že granty a dotace by měly obdržet iniciativy, které si na sebe z principu věci nemohou vydělat.
A to jejich případ není. Jejich byznys model je dlouhodobě výdělečný a funkční.
Jsem na nás pyšná. V životě jsem hodně lelkovala. Půlrok si vůbec nepamatuju, protože jsem ho strávila na ulici a na drogách. Teď si to vynahrazuju tím, co světu dávám.
Jasmína Houdek
„Chceme jít příkladem lidem, kteří chtějí podnikat se sociálním přesahem, chtějí dělat něco, co je smysluplné,“ říká Jasmína. Nemíní se vázat na granty, které jsou na omezenou dobu, a téma, čas nebo obsah přizpůsobovat tak, aby zadání grantu vyhovovaly.
Nezávislé sociální podnikání Jasmíny a Pavla Houdkových má společenský přesah. Mají ambice měnit sociální podmínky ve společnosti a dělat to udržitelně a zodpovědně. Rok od roku kapacitně rostou a firemní obrat též.
Dbají na to, aby jejich byznys byl udržitelný ve vztahu k lidem v týmu, ke společnosti i k životnímu prostředí. „Máme štěstí, že jsme se potkali, že se podporujeme a máme tým, který jsme tím nakazili. Rosteme a množíme se jako kobylky,“ říká Jasmína.
Nákazou myslí koncept Moderní sebeobrany. Podle nich je až příliš časté, že tradiční sebeobranu učil v upocené tělocvičně muž ve středních letech a v maskáčích, který demonstroval, jak někomu dát kravatu. Většina lidí prý nebude fyzickou sebeobranu ve svém životě potřebovat.
Samozřejmě ji také učí, ale nikdy ne na prvním místě. „Učíme lidi sebeobranu tak, aby se do násilného konfliktu vůbec nedostali. Vyzbrojujeme naše absolventy naukou o vlastních hranicích a o tom, jak si je nenechat posouvat, známky útoku detekovat a postavit se za sebe. To je sebeobrana, tam to začíná,“ říká Pavel.
I on kdysi učil „údery a kopy“. Zároveň ale studoval právnickou fakultu, zaměřil se na kriminologii a trestní právo. Naučil se uvažovat o dynamice zločinu. Kde začíná, v jakém bodě se dá odklonit a zastavit, co je prevence.
Má ale i zázemí v zážitkové pedagogice a podle Houdkových není jiná cesta než Moderní sebeobranu učit zážitkem. Sportovní dril není jediný a správný způsob, jak věci předávat.
Škatulka sebeobrany se tak nemusí zdát úplně padnoucí. Soustřeďuje se totiž jen na fyzický útok. Tedy na vyvrcholení procesu, do kterého ale podle Houdkových můžeme v mnoha místech vstoupit, aby k útoku nedošlo. Opomíjí navíc nauku o lidech, kteří útok působí, a o tom, v jakých situacích k němu dochází.
Z praktického hlediska si pod posouváním hranic máme představit znevažování, nevhodné řeči, manipulaci, obtěžování, v pracovním prostředí třeba neustálé posílání pro kafe, umlčování během porady. Dělají sociální byznys proto, aby nabídli řešení. „Nejsme jenom husy kejhavý a nešíříme zášť, nabízíme efektivní řešení,“ říká Jasmína.
Jejich kurzy jsou unikátním mixem výše zmíněného. Zpočátku tomu tak ale nebylo. Začínali ve sklepě na pražské Letné. Vyučovali po práci v pronájmech v malých lokalitách, kde většinou museli čekat, až skončí volejbal či fotbal.
Jasmína tehdy působila jako pracovnice v sociálních službách a naplňovalo ji to. Je pro ni důležité, aby dělala práci, která jí dává smysl a kde pomáhá lidem. Jako bývalý toxík (jak sama říká) z dysfunkční rodiny se nakonec vymanila z náročného prostředí. Těžko by na to člověk drobnou vřelou ženu tipoval, ale obrátíme-li několik listů zpátky v pomyslné knize jejího života, najdeme temné stránky.
Až příliš temné.
Rodinné zázemí bylo tak nehostinné, že se v dětství nenaučila ani základním návykům, jako je třeba čištění zubů. V dospělosti pak musela podstoupit řadu komplikovaných zásahů na záchranu zničeného chrupu.
Ve čtrnácti letech se jí život změnil zásadně. Znásilnil ji rodinný známý. Jak sama říká, ukončil tím její dětství. S traumatickou zkušeností se tehdy nikomu nesvěřila a o tři roky později se jako drogově závislá dívka ocitla na ulici. Až těsně před třicátým rokem byla schopná se díky metodice Moderní sebeobrany k prožitému násilí vrátit a temnotu ze života vypudit.
Pro dnes sedmatřicetiletou Jasmínu je důležité, aby jí v životě dvě věci dávaly smysl. Rodina (manžel Pavel a jejich dítě) a práce. Kdyby jedno z toho neměla, kulhá. Naplňuje ji to, že s Pavlem reálně každý den pomáhají lidem při prevenci násilí i při jeho zpracovávání.
Musel jsem se dostat přes svůj stín. To, že firmu založíte, ještě neznamená, že všechno víte nejlépe. S tímto přístupem dříve nebo později zjistíte, že ji brzdíte.
Pavel Houdek
Pavel původně pracoval jako obchodní manažer v nadnárodní firmě. Měl tam být na omezený čas, ale ten přetáhl. Peníze, které vydělával, nebyly malé a držely ho tam. Navíc pracoval na pozici, na které se nekončí. Bylo to místo, o něž by se lidé prali.
Korporát mu ale nevyhovoval. Odváděl sice výborná čísla, ale přestalo mu to dávat smysl. Jeho kolegové nakupovali drahá auta, motorky, mezonetové byty v centru Prahy, jachty v Chorvatsku.
„Jeden můj kolega měl hypotéku osmdesát tisíc měsíčně, což bylo v pohodě, my jsme vydělávali mnohem víc. Ale tohle pro mě představovalo ztrátu svobody, protože on už vždycky bude muset dělat tu práci,“ říká Pavel.
Jednoho krásného dne skončil a odjel s batohem do světa. Když došly peníze, vrátil se, ale do korporátu už zpátky nechtěl. Potřeboval, aby jeho práce měla přesah. Šel do neziskového sektoru – do organizace, která pomáhá obětem domácího násilí.
S Jasmínou navíc po večerech učili sebeobranu, o kterou zájem rostl. Potom, jak říkají, se jednoho dne probudili a zjistili, že mají firmu. Najednou museli řešit loga, porady, nábor zaměstnanců, interní procesy. Brandových triček udělali vždycky jen pár, protože na víc neměli peníze.
Ale učili se a firmu nakopli. Dnes fungují jako tým. Plánují, organizují a přemýšlejí o byznysu tak, aby byl dlouhodobě udržitelný a jejich pracovníky to bavilo. Podnikání je pro ně větší výzva než kdykoli jindy. Mají čtyřicetičlenný tým a velké cíle.
Aby k nim došli, moc dobře vědí, že to, co dělají, má být stabilní, funkční, dobře propracované, dobře promyšlené a dobře spočítané. Stejně tak plánují i odpočinek. „Bez odpočinutého mozku nic nevymyslím a svět nezměním. Je to tvrdě vydřené, musela jsem se to naučit,“ říká Jasmína.
Jeden od druhého si ale neodpočinou. V byznysu i doma mají vše nastavené fifty fifty. Podle třiačtyřicetiletého Pavla je brutálně těžké zvládat byznys jako pár. Často se do profesního života promítá ten osobní.
Jedním dechem ale tvrdí, že je to skvělé a je přesvědčený, že to za to stojí. „Vytváříme spolu ještě další hodnotu mimo rodinu. Je to i investice do budoucna, až dítě odroste, stále máme něco, co nás přesahuje,“ říká.
Oba pracují převážně z domu. „Pavel je ten seriózní a já jsem ta divoká,“ říká Jasmína. Z pražské Letné se přestěhovali na vesnici do rodinného domu, který si postavili. Včetně pracovny. Jenže tam Jasmína trávit čas nedokáže, a tak pracuje u jídelního stolu v kuchyni.
Trvalo jim dlouho vybalancovat, kdy se baví jako partneři a kdy jako byznys partneři. „Už se tolik nehádáme, ale já jsem vykopávač nápadů, jsem kreativní. Kolikrát mi přijde myšlenka před spaním a potřebuju mu to říct, i když zrovna nejsme v pracovní době,“ směje se Jasmína. „Ale už na sebe třeba nevyštěkneme uprostřed rande, jestli ten druhý poslal odpověď na e-mail,“ dodává Pavel.
V minulosti navštívili partnerskou terapii se záměrem kalibrace byznysu a vztahu, ale nepomohlo to. „Naše dynamika je tak intenzivní, že jsme semleli i terapeutku. Takové ty univerzální rady na nás moc nefungovaly,“ konstatuje Pavel.
Romantiku ve vztahu udržují pravidelnými pátečními rande. Jedou do sauny, na oběd a do kina. Hádky, které mají, a že je mají, jsou prý pak dynamické, kreativní a sexy. „Jsme spolu, protože ho každý den rozesmívám,“ říká Jasmína a něžně kopne Pavla pod stolem.
Jak jejich tým roste, setkávají se s novými výzvami a novými dimenzemi práce. „Musel jsem se dostat přes svůj stín. To, že firmu založíte, ještě neznamená, že všechno víte nejlépe a můžete to udělat nejlépe. S tímto přístupem dříve nebo později zjistíte, že ji brzdíte,“ říká Pavel.
Učí se předávat zodpovědnost lidem, o kterých už vědí, že jednotlivé segmenty práce dokážou dělat lépe než oni. „Je to o pokoře, schopnosti a vůli se učit,“ doplňuje Jasmína.
Zároveň ale dbají na to, aby neslevili ze svých hodnot. Různé projekty a granty jim v minulosti nabízely podporu. Oni ale mnohé odříkali. Svůj projekt a svoji vizi by museli ohnout a právě ze svých hodnot slevit.
Moderní sebeobrana je jejich vynález a chráněnec. Český koncept, kterým chtějí dělat dobré jméno i ve světě. A že mají do světa namířeno.
Jejich projekt je totiž unikátní a v globálním hledisku bez konkurence. „Máme velmi dobře uchopenou metodiku, která překoná i kulturní rozdíly. Tykadly zkoumáme zahraniční terén a hledáme cesty a způsoby propagace,“ říká Pavel. Chtějí být vitaminem C proti násilí pro celou společnost.
Učíme lidi sebeobranu tak, aby se do násilného konfliktu vůbec nedostali.
Pavel Houdek
Udělali si průzkum trhu a zjistili, že to, jakým způsobem nazírají na sebeobranu, nikde jinde není. Samotné jádro pudla jejich práce totiž není jen o nauce fyzických pohybů.
Je to i o včasné detekci situací, které tomu předcházejí, a následném zapojení obranných mechanismů a reakcí. Ty se na rozdíl od hmatů a chvatů může naučit doslova kdokoli, bez ohledu na věk, fyzickou kondici nebo třeba zdravotní handicap.
Jejich vize pro Českou republiku a Slovensko se mezitím daří naplňovat. „Letadlo se začíná zvedat z ranveje,“ říkají.
V praktické rovině se zabývají předáváním nástrojů, jak násilí odklonit a jak se mu postavit. Uvědomují si ale, že to je jen jedna část problematiky. Další je rozbíjení společenských mýtů, změna nazírání společnosti na tento fenomén či změna veřejných politiků. Jasmína i Pavel cítí zodpovědnost v tom, že nemohou jen dělat kurzy moderní sebeobrany. Říkají, že musí vyvíjet aktivitu i jinde.
Když k nim přijde oběť domácího násilí, pomohou jí rozpoznat typické vzorce, pomohou jí postavit se tomu včas. Ale když nebude dobře nastavený systém, který by jí umožnil včas od násilníka odejít, nebude pro ni záchranná síť, nebudou dobře nastavené zákony a soudnictví, tak to bude boj s větrnými mlýny.
Sebeobranu přinesli do velkoměst, mezi top management nadnárodních firem, i do sociálně vyloučených oblastí. Ve velkých firmách si je zve oddělení diverzity a inkluze.
V každé firmě je podle nich bossing, mobbing, nevhodné řeči, šuškanda a toxické chování. Od pomluv přes hloupé vtipy po fyzické obtěžování. Vyskytne se tam někdo, kdo bývá explicitní a posílá agresivní zprávy. Někdo, kdo si autoritu vymiňuje řevem či vydíráním nebo shazováním žen.
V jedné firmě dokonce řešili, že zde ženy používaly „krabí“ způsob chůze. Chodily jenom podél zdí, pozadím ke stěně, aby je šéf neplácl. Šéf je tam dlouho, má dlouhou praxi, je nezastupitelný a ženy necítí podporu, že by se mohly ozvat.
Nezalepme nepříjemnou situaci nánosem výmluv, omluv, nezájmu a ignorace.
Jasmína Houdek
„Každá zakázka je jiná, podle toho, jaké potíže řeší v boardech. Většinou to bývá tak, že něco objednají, ale na chodbě mi šeptají, že by raději to a to. Je to v každém kolektivu a je to běžné,“ říká Jasmína.
„Pojďme mluvit i o lidech, kteří nám způsobují těžké spaní,“ navazuje Jasmína. „Často jsou to lidé, které máme za dobré kolegy a dobré kolegyně. Ale i vůči nim se musíme naučit bránit, pokud dělají něco, co se nám nelíbí nebo co je nefér, ať už právně, nebo morálně,“ říká.
Moderní sebeobrana pomáhá budovat odolnost vůči tomu, být hodná holka, i odolnost proti tomu, odkývat nefér situaci.
Na poradě se mnohým ženám mnohdy stává to, že jsou jejich nápady shozeny ze stolu, ale za chvilku je kolega zopakuje jiným jazykem jako své. Dle Houdkových to není o tom, být hysterická, ale je to o tom, být sám sebou.
„Nezalepme nepříjemnou situaci nánosem výmluv, omluv, nezájmu a ignorace. Teď mi to vadí, tak zbystřím. Je nutné kalibrovat si pozornost. Teprve tehdy, když jsem k tomu pozorná, mohu něco udělat,“ vysvětluje Jasmína.
Často se jim stane, že se i šéfka boardu po kurzu svěří, jak si uvědomila, že se za sebe může postavit v různých situacích. Stereotypy, mýty, nevhodné chování se netýkají jen sociálně slabších nebo „kohokoli jiného, jenom ne mě“. Dotýká se to všech.
Tak jak mají mezi sebou spravedlivě nastavený byznys, ale uznávají i fifty fifty přístup v edukaci obou pohlaví. Nově mají i samostatný předmět Moderní sebeobrana na soukromé vysoké škole Ambis. Vyučují teorii i praxi strukturálního, komunikačního a pozornostního nastavení lidí.
Jen za minulý rok prošly jejich rukama asi tři tisíce účastníků. Dopad ale odhadují minimálně na desetinásobek, zahrnou-li se knihy či audioknihy. I jejich videa mají obrovskou sledovanost. U dvou z nich se dávno vyšplhala nad milion zhlédnutí.
Houdkovi v poslední době vydali knihu, která je v Česku a na Slovensku bestsellerem. Dělají TEDx přednášky, nadnárodní firmy v Česku je mají jako keynote speakery a točí se o nich dokument. A ve svém úsilí chtějí pokračovat.
„Jsme influenceři boje proti skrytému i explicitnímu násilí. Chceme toto téma vytáhnout z kanálu nezájmu do popředí a chceme ho položit na stůl top managementu, aby ho řešil,“ říká Jasmína.
Skrz kurzy, přednášky, knihy i dokument budují odolnou společnost. Takovou společnost, která zvládne nápor nestandardních situací. „Na každodenní úrovni to děláme se zodpovědností i vědomím, že měníme svět,“ říká Pavel.
„Jsem na nás pyšná. V životě jsem hodně lelkovala. Půlrok si vůbec nepamatuju, protože jsem ho strávila na ulici a na drogách. Teď si to vynahrazuju tím, co světu dávám, a to, co nabízíme, je to nejkvalitnější a nejudržitelnější široko daleko,“ uzavírá Jasmína.
