Absurdně nízký trest za opakované znásilňování dcery. Neschválení Istanbulské úmluvy na základě lživých argumentů. Kam nás v sexuální politice vede „česká cesta“?
Johanna Nejedlová v roce 2016 spoluzaložila neziskovou organizaci Konsent, která se zabývá problematikou sexuálního obtěžování a vzdělávání o sexu a vztazích. V roce 2019 získala ocenění Women of Europe v kategorii Woman in Youth Activism, o rok později jsme ji zařadili do našeho výběru 30 pod 30.
Dnes se po čtyřech letech – a několika čerstvých kauzách – ptáme: Posunulo se v Česku téma sexuálního násilí a jeho vnímání tuzemskou společností?
Připomeňte, co je to konsent?
Termínem se myslí souhlas a používá se to často ve spojení se sexem – jako konsenzuální sex, se kterým všichni souhlasili.
A čím se zabývá vaše stejnojmenná organizace?
Chceme, aby všichni měli všechny – nejen sexuální – interakce s respektem a souhlasem. Začínali jsme na poli sexuálního násilí, ale za šest let jsme se posunuli ke vzdělávání a boření mýtů o sexu a vztazích. Abychom splnili první podmínku, že se bude dít méně sexuálního násilí, potřebujeme zlepšit vztah lidí ke své sexualitě a vztahům celkově.
Naším cílem je společnost, kde každý ví, že základem je respekt a souhlas. V současné chvíli chceme, aby na českých školách probíhala kvalitní sexuální a vztahová výchova, která nebude děti strašit a odrazovat, ale naopak jim dá dostatek kompetencí se zodpovědně rozhodovat. Máme i advokační cíle, přičemž primárním byla změna definice znásilnění v české legislativě.
Co teď nejvíce hoří?
Celkově problematika násilí na ženách je i vzhledem k tomu, že nebyla ratifikována Istanbulská úmluva, velký celospolečenský problém. Čísla ukazují, že každá desátá žena a každý třicátý muž zažijí za svůj život znásilnění. Ročně máme dvanáct tisíc případů znásilnění. Sexuálnímu obtěžování čelila podle statistik polovina žen, a ze skupiny do třiceti let dokonce devadesát procent.
Proč to tak je?
Kořenem problémů je podle mě nerovné postavení žen a mužů. Abychom dokázali efektivně vyřešit problémy týkající se více než poloviny obyvatelstva, musíme se podívat, kde si jako společnost v genderové rovnosti stojíme. Jinak budeme jen hasit důsledky, ale nebudeme tomu efektivně předcházet.
A kde si tedy stojíme v rámci Evropy?
Česko se v otázkách rovnosti žen a mužů stále propadá. Letos vyšel průzkum Evropského institutu pro rovnost žen a mužů, v němž jsme se umístili na dvacáté páté příčce z dvaceti sedmi členských států. Máme pocit, že patříme na Západ a jsme moderní, ale reálně jsme v tomto tématu souvisejícím s lidskými právy a demokracií hodně pozadu.
Je rozdíl mezi tím, co chce veřejnost, a tím, jak hlasují politici a političky?
Je v tom zásadní rozdíl. Ukázalo se, že Sněmovna, a především Senát jsou mnohem konzervativnější než česká veřejnost. Velkou ukázkou toho byla Istanbulská úmluva. Data nám říkala, že jen osm procent veřejnosti bylo proti jejímu přijetí. To vidíme i na manželství stejnopohlavních párů, které neprošlo, ačkoli má podporu šedesáti procent populace.
Na problémech nerovnosti se přirozeně odráží to, že o těchto věcech rozhodují lidé, pro které to není priorita. Přirozeně muž v důchodovém věku nemá stejné zkušenosti jako ženy a matky. Pak je pochopitelné, že jsou jim tato témata vzdálenější, tudíž o těch problémech přemýšlejí jinak. Ale to pak ovlivňuje celou společnost.
Dá se oponovat, že je politické zastoupení demokraticky zvolené a do funkcí se nehlásí dostatek žen…
Proto je nezbytné v tom ženy podporovat, jelikož prostě mají na startovní čáře více bariér, například častěji pečují o děti. Zastoupení lidí nejen v politice by mělo být pestré. I muži tam mají samozřejmě své místo, ale prostě nemůžou zabírat osmdesát procent jako například v Senátu a skoro devadesát jako ve vládě.
A jak se to dotýká soukromého sektoru?
Úspěšné firmy vidí, že diverzita je důležitá. Chápou, že různorodé týmy vedou k lepším výsledkům a přinášejí konstruktivní a nové pohledy a řešení. A tohle potřebujeme jak v širší společnosti, byznysu, tak v rozhodování v tom, kam stát míří.
Proč si myslíte, že nevyšlo přijetí zmiňované Istanbulské úmluvy?
Mrzí mě to, ale popravdě jsem si myslela, že aby prošlo, musel by se stát malý zázrak. Při současném složení Poslanecké sněmovny a Senátu byla ta možnost statisticky velmi malá. A i kdyby Senát úmluvu schválil, podle mých propočtů by stejně neprošla druhou komorou.
Jaké konkrétní dopady by mělo její schválení?
Ve všech zemích, kde byla schválena, se situace pro oběti násilí výrazně zlepšila. Jedním z důležitých bodů v úmluvě je navýšení počtu azylových domů. Pro představu: máme teď asi devadesát lůžek, která odpovídají standardům Rady Evropy, ale měli bychom jich mít přes tisíc. To pak znamená, že oběti domácího násilí nemají kam jít.
Co to o nás vypovídá a jakou zprávu posíláme světu?
Přidáváme se tím k zemím, jako je Turecko nebo Rusko. Ukazuje to, že jsme podlehli ultrakonzervativním tlakům a dezinformacím, jejichž cílem je nahlodávat demokracii jako takovou na politickém střetu. Kampaně proti Istanbulské úmluvě totiž mířily často právě z proruských dezinfo webů.
Má také ekonomické důsledky?
Kdybychom se na to nedívali jen morální optikou, tak náklady řešení důsledků domácího násilí jsou velké. Podle propočtů Úřadu vlády nás to vyjde na patnáct miliard ze státního rozpočtu, do kterého všichni přispíváme. Péče o oběti stojí nemalé peníze a také ti lidé pak nechodí do práce a v tu chvíli ani neplatí daně, když to řeknu takhle natvrdo.
Proč jsou to důležitá témata pro celou společnost?
Jde o možnost svobodně rozhodovat o svém životě bez ohledu na škatulky. Nerovná společnost klade velké nároky také na muže – konvenčně musejí být těmi, kdo zajistí rodinu, a když to nenaplní, selhali. Samozřejmě i muži mají mít právo věnovat víc času svým dětem.
A co by rovnost mohla hmatatelně zlepšit?
Právě že to není jen společenská otázka. Naše nevyužívání potenciálu všech tak, jak bychom mohli, má i ekonomické dopady. Spočítalo se, že kdybychom dosáhli rovnosti žen a mužů, přineslo by to až 3,15 miliardy eur do rozpočtu Evropské unie.
Nedávno společností opět rezonovalo téma znásilnění. Jak se u nás trestá?
Padesát procent případů znásilnění u nás končí podmínkou. To jsme teď mohli vidět na „případu dřevorubce“, který dlouhodobě znásilňoval svou nezletilou dceru. Prvoinstanční soud mu udělil tříletý trest odnětí svobody, ale po odvolání dospěl další soud z důvodu pro mě nepochopitelného k rozhodnutí, že chování pachatele vlastně není tak závažné, a muž dostal podmínku. Spousta pachatelů i obětí pak vidí, že to není žádný trest. To prostě není správně.
Zlepšily by to vyšší tresty?
Osobně si nemyslím, že by nezbytně nutně každý, kdo spáchá znásilnění, měl zůstat čtyři roky ve vězení, protože to ve skutečnosti moc lidí nenapraví. Docela mi dává smysl skandinávský model, kdy za některé případy pachatel odejde s několika měsíci vězení a obecně prospěšnými pracemi a k tomu dostane nějaké nucené vzdělávání.
Přitom u nás znásilnění trestáme jako druhý nejzávažnější zločin po vraždě…
Tyto dvě skutečnosti nejsou v rozporu. Ačkoli některé případy znásilnění trestáme velmi přísně, zůstává polovina případů, kdy pachatelé odejdou s podmínkou, což je naopak trest velmi mírný.
Jaké to má společenské následky?
Zbytečně odrazujeme oběti od nahlášení znásilnění na policii. Znásilnění má jednu z nejvyšších latencí, což znamená, že se hlásí jen asi pět procent případů. Navíc to podkopává důvěru veřejnosti v justici. Soudci a soudkyně by se měli zamyslet, jak důvěru lidí naopak zvyšovat.
Pomůže nová definice znásilnění, kterou jste prosazovali a v prosinci ji vláda schválila?
Je to určitě úspěch, protože znásilnění už není definováno jako akt za použití násilí, ale přesto jsme měli trochu progresivnější představy. Do Sněmovny míří kompromisní varianta založená na definici, že sex proběhl proti vůli oběti, a ne bez souhlasu, jak jsme to chtěli my.
Tuto mírnější variantu zvolilo minimum zemí v Evropě, ale i tak je to pro nás velký krok, který mění optiku, jak se na znásilnění díváme. Ve výsledku to znamená, že první otázka nebude „Bránila jste se?“.
Ale stále jsme na tom lépe než v Polsku nebo Maďarsku…
Lépe na tom jsme, ale je otázka, na jak dlouho. Neměli bychom usínat na vavřínech i vzhledem k tomu, jak se propadáme v žebříčcích rovnosti. Mohlo by se stát, že některé věci, které jsme si vydobyli, zase ztratíme, když je nebudeme hájit.
Bude to mít příští generace jinak, třeba díky vzdělávání?
My se o vzdělávání dětí hodně snažíme, ale nemá smysl, abychom to dělali jen my. V roce 2010 tady proběhla velká diskuse o reformě sexuální výchovy. Některé ultrakonzervativní kruhy se vzbouřily a kvůli tomu to zamrzlo. Proto sexuální výchova na mnoha školách dodnes vypadá jako za mého mládí – holkám se rozdají vložky a klukům kondomy.
V čem spočívá zaseklost zdejších škol?
Vyučující buď nemají dost metodických podkladů kromě těch od nás, často se taky bojí, že se to nebude líbit rodičům. Proto jsme s výzkumnou agenturou NMS udělali průzkum veřejného mínění a zjistili jsme, že proti sexuální výchově jsou jen tři procenta všech lidí v Česku.
Přičemž tři čtvrtiny obyvatelstva si vysloveně přejí, aby sexuální výchova byla součástí výuky na druhém stupni. Opět tu je rozdíl mezi tím, co si přeje společnost, a tím, jak to reálně vypadá.
Malá ultrakonzervativní skupina je schopna ovládnout diskusi a zamezit změně k lepšímu, která je drtivou většinou lidí vítána. Veřejnost prostě není tak konzervativní, ale máme tu takové velmi vlivné skupiny, které jsou napojené na státní správu.
Pokud chceme úspěšnou progresivní společnost, nemůžeme být mentálně v devatenáctém století, což mi přijde, že v tomhle stále jsme. A je to škoda. Nicméně s Konsentem pracujeme na tom, aby se situace dále posouvala pro všechny k lepšímu, i když to není vždy lineární progres.
