Rozhodli se odejít a zůstat. V cizí zemi, mnohdy bez přátel, jen s tím, co umějí. Jaké to je pracovat a žít ve Vietnamu, v Dánsku, Japonsku, ve Švýcarsku nebo v Londýně? Nejen s takovými zkušenostmi se svěřilo jedenáct architektů žijících a tvořících v zahraničí.
Dohromady se naživo všichni nikdy nesešli, podařilo se jim to až v knize Expati. Jejími autory jsou spisovatel a scenárista Eugen Liška společně s popularizátorem architektury a architektem Adamem Gebrianem.
Své životní příběhy jednotliví architekti veřejně poprvé sdíleli v Centru architektury a městského plánování (CAMP). A aby se jejich vyprávění dostalo i k širšímu publiku, rozhodli se oba autoři, že je překlopí i do tištěné podoby.
„Od začátku jsem přemýšlel o tom, co asi zažívají čeští architekti v zahraničí. Poprosil jsem proto Adama, aby nám na tohle téma pomohl rozjet cyklus přednášek,“ vzpomíná Eugen Liška. „Zaměřili jsme se v první řadě na lidi, které Adam osobně zná, což je naše generace, tak kolem čtyřiceti let,“ doplňuje.
Začali tedy jednotlivé architekty oslovovat a v tom, kdo se do výběru dostal, hrály roli i praktické důvody. Třeba když měli hosté zrovna cestu do Prahy. „Někdo by za osobní známostí mohl vidět něco negativního, například že je to protekce, ale ono to bez ní většinou nejde. Když začínáte nějaký projekt, tak to od hostů vyžaduje určitou odvahu, do něčeho nového vstoupit. Takže pak je musíte přemlouvat, vést s nimi dialog, a pokud vás neznají, kolikrát ani nezareagují,“ vysvětluje Adam Gebrian.
Většinu architektů, kteří v CAMP vystoupili, tak zná osobně. Třeba ze studií na fakultě architektury v Liberci. „Když jsem tam tehdy nastoupil, měla za sebou čtyři roky fungování. Vedl ji architekt Jiří Suchomel a všechny své studenty tlačil, aby šli do zahraničí, rozkoukali se po světě. Říkal, že je mu jedno, jestli tam budeme umývat nádobí, ale ať se snažíme prorazit, a pokud se nám podaří dělat to, na co jsme studovali, bude to jen bonus navíc,“ vzpomíná architekt.
I proto měli studenti jednoroční praxi, kdy si mohli studium přerušit a odejít za prací třeba do zahraničí. Většina z nich to taky udělala a skoro všichni si pobyt v jiné zemi prodloužili na dva roky. A někteří se do ní vraceli, až tam nakonec po studiu zůstali.
„Ve chvíli, kdy jsme dávali dohromady seznam expatů, říkal jsem, že jich poměrně dost znám. A prvním, koho jsme pozvali, byl Honza Magasanik, s nímž se kamarádím čtvrt století. Žije už šestnáct let v dánské Kodani, kde pracuje ve studiu BIG a pod vedením Bjarkeho Ingelse se mimo jiné podílí i na návrhu Vltavské filharmonie,“ přibližuje Adam Gebrian.
Jan Magasanik tak například prozradil, jak vypadalo první setkání se slavným architektem a proč pro Bjarkeho Ingelse dopadlo málem fatálně. Marek Obtulović zase popisuje život i tvorbu ve Vietnamu.
Ostatně právě tato země z pohledu architektury zaujala i Adama Gebriana. „Vietnam pro mě byl nejvíc oči otevírající. Já o něm vím velmi málo, ale podle vyprávění je to velmi zajímavé a ohromně inspirující, a do jisté míry i svobodné, prostředí, v němž lze dělat radikální věci, které by jinde nešly. A spojení mezi přírodou, vegetací, vnitřkem a vnějškem tam celou řadu věcí umožňuje,“ svěřuje se architekt.
Nejvíce se mu pak líbil i příspěvek Jana Vranovského, který se týkal Japonska. Otevřeně mluví o prostředí, v němž se ocitl a do kterého se snažil proniknout po fyzické i mentální stránce. Přibližuje i celou řadu problémů, které mu pobyt v nové zemi způsobil.
„V Japonsku se děje spousta věcí, kterým nerozumím a nejspíš nikdy rozumět nebudu. Ale to je v pořádku. Myslím si, že pro Japonce mám větší cenu jako cizinec, než kdybych se pokoušel stoprocentně se asimilovat,“ říká Jan Vranovský o zemi, do které se dostal poprvé už jako osmnáctiletý student.
Podobu cyklu ovlivnila pandemie covidu, která zastavila cestování a vládní opatření uzavřelo i CAMP. Podařilo se během ní udělat tak jen dvě tři přednášky.
Online musela být třeba přednáška Evy Le Peutrec, která žije v Nové Kaledonii. „Vždy jsme chtěli, aby přednášky probíhaly v maximální interakci s publikem, ale online to nebylo úplně ono. Proto jsme právě Evě na konci našeho rozhovoru nabídli, aby přednášku přijela zopakovat naživo do CAMP, až to bude možné,“ upozornil Adam Gebrian.
Toho nejvíc překvapilo, že naprostá většina oslovených expatů má stále silný vztah ke své rodné zemi. Vrací se do ní, třeba i profesně. A například Jan Magasanik se svou ženou Kristýnou koupili v Ústí nad Labem veřejné záchodky, které přebudovali na galerii a pořádají v ní výstavy.
„Závěrečný bonusový rozhovor v knize vedeme s Martinou Požárovou, ta se v době, kdy jsme s cyklem začínali, rozhodovala, zda půjde do zahraničí pracovat. Nakonec do Švýcarska odjela, a mohla se tak svěřit s čerstvými zkušenostmi,“ prozrazuje Eugen Liška.
Ten doufá, že kniha bude inspirací i obohacením pro čtenáře. I on sám byl do té doby, než se pustil do zakládání CAMP, architekturou nepolíbený. „Myslím, že spousta lidí má o architekturu zájem. CAMP je takový základní tábor pro všechny, kdo se zajímají o rozvoj města,“ popisuje Eugen Liška. Sám je profesí scenárista. A jak přiznává, architektura mu rozšířila obzory a naučila ho přemýšlet o světě trochu jinak. „Cyklus Expati bude i nadále pokračovat, už v lednu chystáme další přednášky,“ podotýká.
Kniha je třetím titulem, který vydává Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Mezi ty předchozí patří Plánování Prahy a Živá památka.
