Doteď stála jedna půllitrová lahev patnáct korun, nově bude za padesát. Prázdná. Takhle jednoduchou, ale o to víc nepříjemnou matematiku musel v týdnu řešit lihovarník Martin Žufánek. A to je zatím rád, že mu Sklárny Moravia nějaké lahve vůbec prodají.
Jejich výroba se kvůli vysokým cenám plynu na zastaví. Na jak dlouho? Nikdo neví. Poslední objednávky! Berte za víc než třikrát tolik, nebo nechte být.
Taková je dnešní realita na trhu s lahvemi pro alkohol. „Když máte kalkulaci na patnáct korun a najednou vám stoupne na padesát, je to obrovský skok,” konstatuje Martin Žufánek.
Zdražení je pro něj samozřejmě nepříjemné, ale neobává se, že by jeho byznys zastavilo. Jeho zákazníci dávají za půllitrovou alkoholu v průměru pět set korun, takže pětatřicet korun navíc za dražší obal podle Žufánka ještě unesou. Na druhou stranu ale i on připouští nutnost počítat s postupující citlivostí lidí na zdražování prakticky čehokoliv.
Momentálně má Žufánek zásobu lahví do konce roku. Novou objednávku na další, která je oproti předchozím dražší vyšší o tři miliony korun, tak udělal bez bez dlouhého rozmýšlení. Víc než vyšší faktura za lahve ho ale děsí fakt, že žádné další už od dlouholetého dodavatele přijít nemusí.
Zatímco Žufánek si vyšší cenu dovolit může, jiní jsou na tom hůř. Platí to hlavně pro producenty levných alkoholů, které Sklárnám Moravia se dvěma stovkami zaměstnanců zajišťují část výroby. „Když výrobce vodky prodává lahev za za dvě stě korun a cena lahve mu z deseti korun vyskočí na padesát, celý byznys přestává dávat smysl,” uvažuje Žufánek.
A právě kvůli nižším objednávkám a hlavně vysokým cenám energií pece Sklárny Moravia s historií sahající až do roku 1827 brzy vyhasnou. Možná na konci září, v lepším případě v závěru října.
„Do konce srpna sbíráme poslední objednávky. Podle toho, jak se nám je teď podaří poskládat, budeme fungovat. Pak zavřeme,” vysvětluje se smutkem v hlase obchodní ředitel sklárny Radim Bondy. Tolik zákazníků připravených platit současné ceny sklárna nemá.
Zvrátit to podle něj může jen výrazný pokles současných cen plynu, případně pomoc státu. „Jenže stát pro nás nedělá vůbec nic,” konstatuje suše Bondy. Současná situace je tak podle něj neudržitelná.
„Systém se začíná hroutit. Zákazníci už nejsou schopni akceptovat cenu tři čtyři eura za prázdnou lahev,” říká s vědomím toho, že samotné zastavení výroby vyjde firmu, která dělá část lahví například i pro vizovickou likérku Rudolf Jelínek, na miliony korun.
Zchlazení pece je totiž proces, kdy se ještě dva týdny spaluje plyn, ale nic se nevyrábí. Při dnešních cenách plynu tak pro moravskou sklárnu představuje šestnáct milionů, které doslova vyletí komínem. A podobné peníze stojí i opětovné zprovoznění pece.
„Pokud ale bud plyn za tři sta euro za megawatthodinu, startovat výrobu nebudeme. To je ekonomický nesmysl, kdy v součtu měsíc nic nevyrábíte a jen utrácíte miliony,” vypočítává Radim Bondy.
V případě Lihovaru Žufánek se nabízí i otázka, proč neobjednat zásobu lahví na rok či dva dopředu. Tahle myšlenka ovšem naráží na dva zásadní problémy. Jedním je nedostatek místa pro jejich skladování a druhým, složitějším, je takzvaná koroze skla.
„Když není lahev naplněná, začne na vzduchu po plus minus šesti měsících takzvaně korodovat. V praxi se na ní objeví bílý povlak a už není tak čirá, jak by měla být,” vysvětluje Žufánek. Řešením podle něj není ani zálohový systém, který v tomto segmentu nefunguje. Výkup, svážení, vymývání a opětovné polepování lahve je údajně tři až pětkrát dražší, než láhev nová.
Navíc je tu obava, že zákazníci na to stejně neuslyší. Cestou vratných lahví se v roce 2019 pokusila jít značka ovocných vín Rybízák. Nabízela pět korun za každou láhev, kterou stačilo donést v krabici s dvanácti prázdnými obaly na jakoukoliv pobočku Zásilkovny, odkud pak zamířila zpět k výrobci vín bez toho, aniž by zákazník něco platil.
Po zhruba roce a půl ale služba skončila, protože zájem o ni byl mizivý. Zpět do výroby se podle majitele firmy Petra Čerňanského vracelo jen jedno procento lahví.
Pro Lihovar Žufánek, který zhruba šedesát procent produkce prodá zákazníkům v barech, by mohlo být řešením i používání velkoobjemových obalů, které by se daly znovu plnit. Jenže proti tomuto nápadu jde česká legislativa, která od od metanolové aféry z roku 2012 zakazuje prodej alkoholu v balení s objemem nad jeden litr – výjimku mají jen speciální dárková balení.
Do plastu svoje pálenky Žufánek stáčet neplánuje, ale přiznává, že ani on neví, co bude, až objednané lahve spotřebuje. „V celé Evropě je situace stejná. Hledat tady jiného dodavatele nemá cenu. Kdyby naše sklárna v příštím roce neotevřela, v totální panice budeme muset začít lahve nakupovat v nějaké zemi, která není závislá na ruském plynu, což je třeba Turecko. Nebo začneme vozit lahve z Asie,” uvažuje úspěšný lihovarník.
