skip to main content
Forbes History

Tančí Myší král, tančí i peníze. Louskáček spasí každou baletní sezonu

Slovy klasika, Petr Iljič musel být toho rána poněkud neklidný. Nemohlo mu uniknout, že velká premiéra nevzbudila pouze potlesk. A pak si v petrohradských žurnálech četl spojení jako „mdlé chuti“ či „dosti amatérské“. Jenže kritik míní a dějiny mění. A tak se i letos světem opět valí louskáčková vlna a velikán Čajkovskij může odpočívat v pokoji.

Uspěl. A co víc, jeho dílo doslova spasilo jedno kulturní odvětví, což je byznysový odkaz nesmrtelného kusu. Louskáček měl premiéru 18. prosince 1892, dnes má narozeniny, a nebýt tohoto reje fantaskních postav, co by dnes z baletu bylo.

„Z Louskáčka se stala věc, která zachrání celou sezonu,“ řekla loni pro web Dance Business Weekly Shakira Segundo, ředitelka výzkumu ve společnosti Dance/USA. „Připodobňuji ho proto k filmovému hitu, který televize vysílá rok co rok, protože dobře ví, jaký bude zase mít úspěch.“

Ve Spojených státech se Louskáček podle citovaného webu v roce 2017 staral v průměru o 48 procent všech baletních příjmů, přičemž medián tvořil dokonce 55 procent. Tedy: čím menší společnost, tím důležitější Čajkovského dílo je.

A jsou tu i další, pro baletem nepolíbené jedince ještě pozoruhodnější ekonomické detaily, třeba návaznost na obuvní průmysl. Jen v San Francisco Ballet za sezonu v Louskáčkovi prošlapou 1200 párů. To vše tvoří fenomén, díky kterému si balety vydělají na zbytek produkce.

Přitom premiéra byla… jak to napsat kulantně? Soudobý ruský kritik s až louskáčkovským jménem Alexander Nikolajevič Benois ji viděl takto: „Člověk nerozuměl vůbec ničemu. Zmateně se tam přesouvají z jedné strany na druhou a zezadu dopředu.“

Jiní byli už tehdy naopak nadšení. Autor textu přiznává, že si ze svého jediného Louskáčka odnesl vcelku podobný dojem jako Benois, víření Myšího krále, Kolombíny, soudního rady Drosselmayera či „zástupců národů“ mu přišlo až příliš surreálné. Osobní dojmy však musí stranou, když tento fenomén vidíme v kontextu dějin – a koneckonců i peněz.

Reklama

Těch generuje dost i nepřímo. Jak popsal umělecký ředitel baletu v Nashvillu Paul Vasterling: „Ono navíc nejde pouze o samotné peníze za vstupné, Louskáček lidi obecně přivádí k našemu umění, k celé naší misi. Otevírá dveře ke zbylé práci naší organizace.“

Z toho je zřejmé, jak moc loni balet zasáhly covidové restrikce, a to podle rovnice žádný Louskáček rovná se žádné peníze. Monetarizaci příběhu o oživlé hračce přitom nespustili v Čajkovského vlasti, nýbrž právě v USA.

Za vlnou louskáčkománie stojí slavná newyorská choreografie George Balanchina z roku 1954, v níž v roli Cukrové víly zazářila primabalerína Maria Tallchief a Wikipedie o ní uvádí, že Louskáčka „povýšila z bizarnosti na vánoční klasiku“.

Proto před ním není úniku ani v Česku, které je pro zajímavost první zemí mimo Rusko, kde bylo představení uvedeno (1908). Přibyly muzikály a všemožné televizní a filmové verze. Přibyly také četné kontroverze související s dobou, v níž žijeme, a tak je Louskáček mimo jiné symbolem domnělého karikování Číňanů zvaného yellowface, což je obdoba blackface, tedy převlékání zástupců jiné rasy do rolí černochů či Asiatů.

Přitom Čajkovskij chtěl svým dílem ukázat něco úplně jiného – adaptoval fantasy novelu E. T. A. Hoffmana a jeho cílem nebylo stvořit vánoční představení pro děti, nýbrž poukázat na temné odstíny lidské duše (byť v podání fantaskních postav). Tomuto pojetí se přiblížila například moderní adaptace s Keirou Knightley v roli Cukrové víly.

Louskáček stále přitahuje a vydělává. Nejlepším dárkem lidstvu by bylo, kdyby za rok oslavil své kulaté 130. narozeniny plnými hledišti všude po světě. Znamenalo by to, že covid ustoupil, ideálně prohrál. Jako Myší král.