skip to main content
Ekologie

Těžba kovů z mořského dna: Skvělý nápad, nebo další ekologická katastrofa?

Desítky lídrů z pětapadesáti zemí se nedávno sešly ve francouzském přístavním městě Brest na summitu One Ocean, jehož náplní bylo celé spektrum témat souvisejících se stavem světových oceánů – od přílišného rybolovu přes znečištění plasty až po pirátství.

Obrovské pozornosti se dostalo tématu těžby u mořského dna. Francouzský prezident Emmanuel Macron váhavě vyjádřil svůj souhlas. Na průzkum mořského dna, který označil za jednu z národních investičních priorit, věnovala Francie přes 300 milionů eur a slibuje si od něj přístup ke vzácným kovům i lepší porozumění podmořským ekosystémům.

U řady odborníků nicméně myšlenka vzbuzuje nevoli. Upozorňují, že těžba poškodí citlivý podmořský život včetně stále neobjevených druhů. Je bez debat, že pokud má v cestě za nízkouhlíkovou budoucností hrát zásadní roli elektromobilita a obnovitelné zdroje energie, kovy jako kobalt, lithium, nikl nebo neodym pro nás budou nezbytné.

Pravdou je i to, že zdrojů těchto kovů máme žalostně málo a jejich získávání je po environmentální i společenské stránce noční můrou. Například odpad vznikající při zpracování lithia, grafitu a vysoce čistého křemíku už zničil celé vesnice a ekosystémy v Číně, Indonésii či Bolívii, a Amerika se stále potýká s následky 120 let těžby v podobě kyselých odtoků.

Snižování koncentrace povrchové rudy výše uvedené problémy doslova prohlubuje. Podobně jako takzvané „krvavé“ diamanty navíc zásoby kobaltu využívají nelidských pracovních podmínek i dětské práce.

Je proto třeba brát v potaz uhlíkovou stopu, znečištění a společenské okolnosti celého procesu využívání nových ložisek kovů. Všichni se shodneme na nezbytnosti a užitečnosti jejich recyklace, ale i v případě, že bychom byli teoreticky schopni recyklovat sto procent klíčových kovů, v roce 2040 jich podle Mezinárodní agentury pro energii budeme potřebovat šestkrát tolik.

Na mořském dně se nachází velké množství kovů, jako je měď, nikl, stříbro, zlato, platina, a dokonce i diamanty. Manganové konkrece jsou jakési polymetalické uzliny, které leží buď přímo na mořském dně, nebo pod malou vrstvou sedimentu.

Předplatné Forbesu

Tyto konkrece se nacházejí ve většině oceánů, a dokonce i na dně některých jezer. Hojně se také vyskytují na hlubokomořských plošinách v hloubce kolem čtyř až šesti tisíc metrů pod hladinou.

Největší z ekonomicky zásadních oblastí se nazývá Clippertonské zlomové pásmo, táhnoucí se od západního pobřeží Mexika po Havaj.

Na summitu One Ocean bylo Clippertonské zlomové pásmo hodně skloňovaným pojmenováním. Nachází se zde totiž více než 21 miliard tun konkrecí a nikde na světě není větší ložisko kovů pro výrobu baterií do elektromobilů.

Reklama

Další důležitá ložiska najdeme v okolí Peru, Cookových ostrovů a uprostřed Indického oceánu. Tyto oblasti spadají pod administrativní dozor Mezinárodního úřadu pro mořské dno (ISA).

Na rozdíl od povrchových ložisek kovů, kde výtěžnost málokdy přesáhne dvacet procent a často dosahuje spíše pouhých dvou, jsou tyto konkrece tvořeny z 99 procent využitelnými minerály. Třiatřicet procent tvoří kovy a zbytek najde užití například jako stavební kamenivo či hnojiva, neboť neobsahují toxické množství těžkých kovových prvků, jako jsou rtuť či arsenik.

Čerstvě recenzovaná studie tvrdí, že využívání polymetalických konkrecí z mořského dna pro výrobu baterií by mohlo redukovat tok pevného odpadu o 59 až 93 procent a snížit objem hlušiny o 79 až 96 procent. Na rozdíl od těžby na pevnině tedy na mořském dně odpadá problém toxické hlušiny a odpadů z těžby, povrchových dolů, kontaminovaných řek a spodních vod.

Zůstává však problém narušení přirozeného prostředí. Těžba a čerpání z mořského dna a čištění manganových konkrecí mohou způsobit sedimenty, hluk a vibrace. Velkou otázkou tedy zůstává, zda lepší skóre co do uhlíkové stopy, znečištění a lidských práv převáží zásahy do ekosystémů na mořském dně.

Clippertonské pásmo je v tomto ohledu vhodným kandidátem: množstvím biomasy je srovnatelné s pouštními oblastmi na pevnině. V jeho největších hloubkách se nachází asi třistakrát méně organické hmoty než v průměrném pevninském biomu, a dokonce třítisíckrát méně ve srovnání s deštnými pralesy, kde není těžba ničím neobvyklým.

Zároveň zde není žádné rostlinstvo, sedmdesát procent života tu tvoří bakterie a většina organismů nedosahuje velikosti čtyř centimetrů. Nerad bych bagatelizoval jakýkoli projev života, nicméně je dobře známo, že zadarmo není nic. A protože někde zkrátka těžit musíme, měli bychom těžit tam, kde je nejméně života a nejmenší diverzita.

Proces obnovy je po těžbě konkrecí z oceánu mnohem rychlejší než po pevninské těžbě.

Hlavní snahou by mělo být snížit objem sedimentu, který se při extrakci zvedne do vodního sloupce. Experimentální práce ukazují, že narušení přirozeného prostředí v Clippertonském pásmu by nastalo až při dvaceti souběžných operacích těžby tří metrických tun konkrecí za rok.

Navíc i kdyby tyto zvířené částečky hned klesaly ke dnu, spad by činil 0,02 mikrogramu za rok – což jsou pouhá dvě procenta běžného nárůstu sedimentu, který v Clippertonském zlomovém pásmu činí zhruba jeden mikrogram ročně.

Z jedenácti studií na téma narušení mořského dna a komerční těžby vyplývá, že proces obnovy je po těžbě konkrecí z oceánu mnohem rychlejší než po pevninské těžbě – mluvíme o rozdílu dekády versus tisíciletí.

Probíhá také průzkum, který má určit, kam je nejlepší vracet teplotně rozdílnou technologickou vodu. Zatím se zdá, že optimální bude hloubka zhruba 1500 metrů, tedy hluboko pod fotickou zónu, kde by neměla mít žádný výrazný vliv na podmořský život.

Pro těžbu nebude většinou třeba sáhnout do hloubky větší než pět centimetrů pod mořské dno, což samozřejmě zdaleka neplatí pro pevninskou těžbu. Nelze samozřejmě říct, že bude těžba u mořského dna zcela bez následků, nicméně lepší zdroj potřebných kovů alespoň pro dalších třicet let nemáme.