Cesta vody nemá začátek ani konec, sdělí kdosi ve druhém Avatarovi, který při svém návratu do kin po třinácti letech nese i stejný podtitul. Když to ale padne poněkolikáté, začnete se trochu ošívat, protože jestli by něco tenhle film měl mít, je to právě konec, jenž by měl přijít mnohem dřív.
Jenže přijde až po třech hodinách, které nejsou vůbec tak imerzivní, jak byste čekali – což je trochu problém u filmu, který svoji celou identitu staví na tom, že v jeho světě chcete strávit co nejvíc času. Jen tak v něm pobýt. Kochat se.
Ne že by tedy nebylo čím. Režisér James Cameron utratil desítky a desítky milionů za to, aby byl svět planety Pandora ještě oslnivější než minule, což má podpořit také krystalicky čisté 3D nově i v akčních scénách, což nejvíce vynikne v kině, které dokáže promítat dvojnásobné množství snímků za sekundu.
S hrdiny se v něm noříme do podmořského světa Pandory, který má vypadat jako z přírodopisného dokumentu, v němž se ale najednou zjeví tulkunové, chytré velryby, s nimiž si můžete povídat, ale které jsou cenné i pro lidské nájezdníky.
Ano, Pandoru i její obyvatele Na’vi chtějí lidé opět kolonizovat a dokonce je zase zosobňuje plukovník, který v jedničce zahynul, jeho vědomí se však vrací v podobě mladšího, silnějšího a modřejšího avatara. Planetou nahání Jakea a Neytiri, kteří se tak i se svými čtyřmi potomky musí ukrývat u mořského kmene, stejně je ale jen otázkou času, kdy je plukovník najde a všichni se epicky porvou.
Jasně, jasně, víme, že tady nejsme kvůli originálnímu příběhu, to platilo i pro jedničku, která hlavně znovuobjevila 3D efekt, jenž musely pár let nadužívat skoro všechny hollywoodské blockbustery, aby se ho studia nakonec potichu vzdávala.
Tady se po nás ale chce, abychom prožívali hlavně teenagerská sebeurčení, kdy se řeší vztahy mezi syny a otci, objevování skryté síly a sourozenecké půtky. Cameron sice dětskými postavami chytře loví mladé diváky, kteří v době premiéry jedničky nebyli na světě, pro nás pro ostatní je ale film hlavně o tom, jak rodiče neustále zachraňují zlobivé děti.
Je v něčem sympatické, že je tady po dlouhé době skutečně vizuální blockbuster, jenž vypráví obrazy, každý ponor ke korálům ale jednou zevšední, takže se po nějaké době přistihnete, že přemýšlíte, koho ve filmu hraje Kate Winslet a který z Jakeových synů je který.
Člověk se skoro cítí nevděčně, když mu toho nějaký autor tolik dává, problém ale je, že se nikdy necítíte skutečně strženi, kdy byste třeba pět minut v kuse byli úplně ponořeni do Cameronova světa. Přes všechnu práci s detailem totiž skutečná osobitost zvláštním způsobem chybí, ačkoli finální akt i se svým odkazováním na Titanic je prostě čistá práce.
Je to trochu jako koukat na perfektně nadesignový stroj, který voní, jako kdybyste ho zrovna vytáhli z obalu, a po zapnutí jeho ohromný výkon spolehlivě burácí. Ale také nemá žádnou duši, protože je umělý, bezzubý a jen banálně krásný.
