O víkendu uplynulo přesně 130 let od narození jednoho z nejvýraznějších tvůrců prvorepublikové módní scény. Podnikavý a talentovaný Oldřich „Uli“ Rosenbaum v dobách své největší slávy šil pro manželky českých velkoobchodníků, průmyslníků i politiků a také pro filmové hvězdy.
Před hrůzami holokaustu se zachránil včasnou emigrací do Ameriky. A jako jeden z mála tam navíc doopravdy uspěl.
Je to příběh jako z románu nebo z hollywoodského velkofilmu. Je to příběh dvacátého století. Přesto se na jeho protagonistu, elegantního uhrančivého Oldřicha „Uliho“ Rosenbauma, dnes už téměř zapomnělo.
Jeho osobnost teprve před několika lety znovu připomnělo pražské Uměleckoprůmyslové museum s výpravnou monografií historičky Evy Uchalové a stejnojmennou výstavou nazvanou prostě – Rosenbaum.
Narodil se 22. srpna 1896 jako Ulrich a byl nejmladší ze šesti dětí v původně německy mluvící židovské rodině pražského obchodníka Adolfa Rosenbauma a jeho ženy Elisabeth, rozené Taussigové.
Otec mu předčasně zemřel už roku 1901, tedy v době, kdy Ulimu bylo pouhých pět let, a matka, už podruhé ovdovělá, se sama s šesti malými dětmi rozhodla živit krejčovinou. Roku 1907 živnost rozšířila na módní salon ve Štěpánské ulici č. 53.
Ulrich, který nejpozději v roce 1918 převzal i úředně české křestní jméno Oldřich a preferoval češtinu (pro přátele to byl ovšem nadále „Uli“), absolvoval klasické gymnázium a následně se u matky vyučil krejčím. Ze všech dětí projevoval jasně největší talent.
A protože vedle uměleckého projevil také nadání obchodní, prošel praxí v několika zahraničních módních firmách od Vídně po Barcelonu: ve Španělsku se příkladně seznámil se stejně starým Cristóbalem Balenciagou, spřátelili se a Uli později přítele pozval do Prahy a nabídl mu spolupráci.
To se také stalo, mladý Balenciaga skutečně mezi dvěma světovými válkami několik let působil v Praze u Rosenbauma, s nímž se Oldřich/Uli stýkal do konce života, jak později potvrdil jeden z jeho pražských kreslířů a osobních přátel Mikuláš „Niko“ Pauzdr nebo jejich společná přítelkyně a dlouholetá klientka Rosenbaumova salonu, česko-britská špičková golfistka paní Luisa Abrahams.
110 tisíc od Marie Baťové
Už krátce po vzniku nové republiky Rosenbaum závod po úmrtí své matky plně převzal a začal ho agilně rozvíjet. I přes své mládí si počínal jako ostřílený profesionál; vypadal tehdy přibližně jako na známé civilní fotce z mládí: je z roku 1919, Uli je na ní třiadvacetiletý.
V roce 1928, kdy mu bylo 32 let, svůj módní závod přestěhoval do nádherného moderního paláce na Národní třídu a během několika let z průměrné konfekční firmy udělal jeden z nejluxusnějších módních domů v tehdejším Československu.
Foto Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM)
Dokázal využít vše, co mu bylo dáno do vínku. Byl nesmírně společenský, oblíbený u mužů i u žen, energický, všestranně nadaný a sportovně založený playboy hovořící vedle češtiny i pěti světovými jazyky (kromě rodné němčiny plynně anglicky, francouzsky, španělsky a italsky), navíc s tváří filmové hvězdy. Měl rovněž neuvěřitelné kontakty.
Co na tom, že to byl především vnější dojem (ve skutečnosti šlo o mimořádně duchovně založeného, introvertního a spíše melancholického člověka), ohromně mu tento přístup a hra na „tři ex“ – extravagantního excentrického extroverta – pomáhal v byznysu.
Šily se u něj šaty pro manželky podnikatelů, politiků i diplomatů, a také pro tanečnice či divadelní a filmové herečky. Byl zván na večírky i recepce k Janu Masarykovi, s nímž se přátelil, sám nejrůznější opulentní večírky pořádal také ve svém nádherném bytě ve Vodičkově ulici. Byl ohromně oblíbený a populární.
Už od počátku dvacátých let minulého století patřily mezi klientky Oldřicha Rosenbauma například Alice i Olga Masarykovy, manželka šéfa Živnostenské banky paní Preissová, dámy z rodiny bankéřů a uhlobaronů Ignáce, Julia a Isidora Petschkových nebo manželka prezidenta Škodových závodů Karla Loevensteina Pavla Langhans Loevensteinová.
Stálou zákaznicí byla od poloviny dvacátých let i Marie Tilleová, provdaná za Jana Tilleho, ředitele Báňské a hutní společnosti, či Milada Müllerová, manželka stavebního podnikatele Františka Müllera, stavitele takzvané Loosovy vily ve Střešovicích.
Foto Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM)
A třeba taková Marie Baťová, milovaná choť „Mánička“ legendárního zlínského velkopodnikatele Tomáše Bati, zaplatila v půlce třicátých let před Vánocemi u Rosenbauma úhledný účet za 110 tisíc korun – v době, kdy běžný plat sekretářky představoval tři sta korun měsíčně. Rosenbaum vybudoval impérium.
Ostatně kabinovou manekýnou mu na začátku své filmové kariéry v Praze byla třeba Adina Mandlová, a ti dva se nesmírně spřátelili. Adina na Uliho ve svých pamětech „Dneska už se tomu směju“ s láskou vzpomíná.
Jako jeden z mála jí totiž Rosenbaum nedělal milostné návrhy, byl totiž gay, měl cynický smysl pro humor, a ohromně si proto rozuměli: „Byla jsem tehdy úžasně hubená, a tedy báječný věšák na šaty. Některé dny jsem stála celé hodiny před zrcadlem a Uli na mě špendlil svoje fantazie… Hodně jsme se při tom zasmáli,“ píše Mandlová v knize.
Na oplátku si směla nechávat některé části garderoby, použila ji později ve svých prvních filmech (herečky si za první republiky musely oblečení do filmu nezřídka zařídit samy, což byl pro začátečnice často kámen úrazu – Adina Mandlová ovšem byla vždy prvotřídně oblečená, viz ostatně její rané filmy Mazlíček, Život je pes či Ať žije nebožtík, kde herečka zazářila se svým tehdejším životním partnerem Hugem Haasem).
Filiálka ve Varech, přehlídka ve Velké Chuchli
Filiálku měl Rosenbaum také v Karlových Varech, lázeňské přehlídky denních vycházkových i večerních společenských šatů pořádal pro své zákaznice v dodnes populárním hotelu Imperial.
Pořádal rovněž slavné a mimořádně oblíbené módní přehlídky ve Velké Chuchli během dostihových dnů: momentku z jedné takové přehlídky máme dochovanou i na fotografii, Adina Mandlová jako manekýnka pózuje druhá zleva, na stejném snímku je zcela vpravo vidět také další tehdy oblíbená herečka Eliška „Iška“ Playová.
Foto Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM)
Šlo o velice prestižní společenskou událost, do Chuchle se tehdy sjížděli politici, továrníci i společenská smetánka.
Národní třída byla ovšem srdcem jeho podnikání. Své prostory ve Steinerově paláci si Rosenbaum zamluvil už v době návrhu stavby. Dispozice jeho módního salonu se proto od počátku navrhovaly přesně podle jeho představ.
Zařídit si ho nechal po vzoru francouzských módních domů, které za tímto účelem osobně navštívil. Ve druhém patře se přijímaly zákaznice a konaly přehlídky. Předváděcí sál měl malé pódium a ve čtyřech kabinách se zkoušelo. O patro výš byly dílny, v nichž v sezoně pracovalo až 130 krejčích a švadlen.
V roce 1935 se Uli Rosenbaum přestěhoval do Bubenče a o dva roky později do vlastní veliké vily v Lopatecké ulici v Podolí.
Bydlel tam se sestrou Heddou/Hedvikou a jejím mužem Egonem Fischerem, v květnu 1938 se k nim přistěhovala i mladší sestra Johanna/Jana Schillerová s rodinou, do té doby žijící ve Vídni. Rosenbaum vzhledem ke svému založení vlastní děti neměl, ale staral se o široké příbuzenstvo a doslova trval na tom, že budou všichni i s dětmi žít pohromadě.
Vážnost politické situace na rozdíl od jiných totiž rozpoznal pragmatický Uli Rosenbaum včas. Na nic nečekal a spustil dobrodružnou misi za záchranou svou i rodin svých sourozenců.
Nebál se utratit peníze, jež vydělal: brzy vycítil, že jde o život. V březnu 1938 si nechal rozšířit pas o cestu do Spojených států, údajně v „zájmu obchodním“, v dubnu odplul s Hedvikou a Egonem z Cherbourgu do New Yorku – a připravil emigraci.
Měl na to povahu, kuráž, ale také prostředky. A mířil jednoznačně do zámoří. Nevěřil ani sladké Francii, ani hrdému Albionu. Odhadl výtečně poměry, měl totiž všude v Evropě spoustu osobních přátel, hodně cestoval a naslouchal jejich zkušenosti.
I proto se mu jako jednomu z mála povedlo nenápadně převést své bankovní konto do USA. Na podzim 1938, kdy došlo k neslavné mnichovské dohodě, odešel Oldřich Rosenbaum z Československa přes Paříž už natrvalo.
Foto Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM)
Foto Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM)
Firmu v Praze nechal za sebou, a když byli v bezpečí v zámoří úplně všichni členové jeho rodiny, zametl všechny stopy. Policejní ředitelství o něm v květnu 1940 vydalo osvědčení, že se „Žid Rosenbaum odstěhoval z republiky – neznámo kam“.
V New Yorku začal znovu pod jménem Oldric Royce. Občanství získal už v roce 1944, od roku 1947 pořádal pravidelné přehlídky.
A skutečně uspěl, jeho newyorský závod byl vyhledáván nejvyšší společenskou smetánkou a díky tomu, že měl hned od začátku dostatečný kapitál (a bystře v podniku zaměstnal většinu rodiny), úspěch se dostavil téměř okamžitě. V Americe se totiž Rosenbaum/Royce, sám už téměř padesátiletý, chytře orientoval na starší, zkušené zralé ženy.
Tyto zákaznice totiž už věděly, co od života a padnoucí společenské toalety chtějí, nezajímaly je módní výstřelky a lákala je zároveň reputace solidního návrháře ze starého kontinentu, na jehož kvalitu se vždy mohou spolehnout. A neváhaly za takovou kvalitu dobře zaplatit.
I proto oblékal Rosenbaum alias Royce až do poloviny šedesátých let celou nejvyšší společenskou smetánku: nejen ženy nejrůznějších amerických kongresmanů, senátorů a starostů, ale také například filmovou hvězdu Marlene Dietrich, Ginger Rogers nebo první dámy Eleanor Roosevelt, Bess Truman či Mamie Eisenhower a jejich přítelkyně.
Jednou z jeho nejváženějších klientek byla paní Marjorie Merriweather Post, filantropka a majitelka společnosti General Foods. Díky její rozsáhlé dodnes dochované sbírce oděvů víme, že od Rosenbauma/Royce vlastnila několik desítek na míru šitých oděvů na denní nošení i na večer.
Foto Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM)
Foto Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM)
Jak to, že právě Rosenbaum/Royce v Americe uspěl? Uměl ještě z Československa vytvořit perfektní padnoucí střih, dokázal opticky siluetu velmi zeštíhlit, zakládal si na kvalitě zpracování i dobrých látkách a zdobení výšivkami a aplikacemi.
Slavil v zámoří úspěchy a mnohokrát se jeho modely dostaly také na obálky časopisů včetně magazínu Life, deníku The New York Times nebo oblíbené víkendové přílohy Chicago Sunday Tribune, kde se návrhářovy modely na první straně objevily dokonce hned několikrát. Tvořil i na reklamní zakázku, spolupracoval například s výrobci punčoch.
Do penze odešel Uli jako americký občan až na konci šedesátých let. S mnoha svými zákaznicemi udržoval až do konce života čilý společenský styk, zachovalo se velké množství děkovných dopisů, které mu jeho spokojené klientky psaly, i přání k narozeninám či Vánocům.
Jeho pražský závod mezitím ve staré vlasti v turbulentních dějinách prošel nacistickou arizací, pak komunistickým znárodněním a nakonec skončil pod názvem Styl. Později, stejně jako salony jeho konkurentů, zcela zanikl.
Oldřich „Uli“ Rosenbaum, Oldric Royce, umělec s talentem od boha, bohém a dobrodruh, zemřel v New Yorku v roce 1991 v požehnaném věku 95 let.
