Je naší nejúspěšnější popovou zpěvačkou. A je jí už bezmála dvacet let. Je taky manželkou a matkou dvou velmi malých dětí. Zároveň ovšem taky ženou, která intenzivně podporuje další ženy – v jejich sebevědomí, sebedůvěře i sebeúctě nejen ve vztahu k vlastnímu tělu. Svůj byznys si řídí sama. Letos v srpnu oslavila třicátiny a nadělila si k nim vyprodanou O2 arenu. Tohle je Ewa Farna.
Na Instagramu ji sleduje téměř 700 tisíc lidí, na YouTube mají její klipy dohromady stovky milionů zhlédnutí, odzpívala přes 1700 živých koncertů. Je často sama sobě autorkou hudby, textařkou, producentkou, ale i promotérkou nebo režisérkou. Když ji potkáte osobně, rychle zjistíte pár základních věcí.
Tahle mladá žena má skutečně charisma až odzbrojující. Neztrácí nikdy úsměv, skvělou energii a sympatický nadhled. Umí sama sebe shodit. A má ohromnou vášeň pro to, co dělá. Zároveň o své práci i kariéře osobitě přemýšlí. A přemýšlí i nad každou otázkou, kterou jí kladu při rozhovoru, jenž probíhá v elegantním prostředí hotelu na pražské Malé Straně, v historických prostorách, které kdysi bývaly augustiniánským klášterem.
Ewa Farna ví, co chce. A ví úplně přesně, co nechce. Naučila se říkat ne. Ale pokud řekne ano, jde do věci naplno. Ať je to koncert pro patnáct tisíc lidí, nebo třeba focení pro Forbes Woman, v němž Ewa sebevědomě zapózuje v originálních, na dopolední hodiny poměrně dost extravagantních modelech několika mladých začínajících českých návrhářů.
Ewa je diva. V českém šoubyznysu je jich málo, v její generaci vlastně žádná. „Nějaký asi dá se říct úspěch za sebou mám. To člověku pomáhá, aby se nebál, aby šel třeba i do riskantních věcí, jako byla teď O2 arena. Kdybych za sebou neměla sedmnáct let práce krok za krokem v branži, nejsem si tak jistá, jako jsem dneska,“ připouští a připomíná vyprodaný koncert ze 14. října, když spolu po focení obědváme.
Její show mnozí kritici označili za hudební a uměleckou událost roku. O2 arena byla ale také úspěchem komerčním. I proto, že Ewa je dnes zpěvačkou hned pro několik generací – do Prahy si v polovině října udělaly výlet celé rodiny. Není divu – její písničky si zpívají všechny generace. „Po koncertech za mnou chodí nebo mi píšou lidi různých generací. Jsem prostě taková rodinná komedie,“ směje se Ewa s milou sebeironií.
Patří také k hrstce domácích umělců, kteří dodnes svoje desky prodávají velmi úspěšně i v podobě fyzických nosičů. „Moc netuším, čemu za to vděčit. Možná je to proto, že mé začátky sahají do doby, kdy i YouTube byl v plenkách. Spotify nikdo neznal a desky se prodávaly vlastně jenom fyzicky,“ krčí rameny.
Ewa je na scéně prostě už dlouho. Talentovaná mladá zpěvačka s pozoruhodným hlasem a energií na sebe upozornila už ve svých třinácti letech. S debutovým singlem Měls mě vůbec rád se v roce 2006 téměř přes noc dostala do čela žebříčku tehdy nejposlouchanějších písní a její stejnojmenné album získalo s více než sedmdesáti tisíci prodanými kusy status platinové desky dvakrát během jednoho jediného roku.
V témže roce vyhrála ocenění Objev roku v Českém slavíkovi a o dva roky později se rodačka z Těšínska stala vůbec nejmladší držitelkou Slavíka v kategorii Zpěvačka roku, když se umístila na třetí příčce. Tehdy patnáctiletá zpěvačka vyrazila jako historicky nejmladší na samostatné turné. Vyletěla jako kometa až na vrchol. Ale na rozdíl od komet se na vrcholu pořád drží.
Předškolní a školní děti znají její hlas a písničky nejen z YouTube, ale třeba i z populárních animáků – Ewa je hlasem dikobrazí rockerky Ash ve velepopulárním animovaném muzikálu Zpívej. Kdysi studovala práva. Dnes patří Ewa Farna mezi nejúspěšnější zpěvačky nejen u nás, ale i v sousedním Polsku, kde debutovala rok po svém českém startu.
Před deseti lety založila vlastní produkční společnost, agenturu a vydavatelství. Před časem oslavila patnáct let na hudební scéně vydáním mimořádně ceněné desky Umami. Díky nápaditému snoubení důležitých společenských témat a originálního, chytlavého pojetí současného popu ji recenzenti označili za osobitý popový manifest nastupující generace.
Loni díky ní Ewa získala i dvě prestižní ceny Anděl, jako sólová interpretka a zároveň pro album roku právě za Umami. Ewa zároveň patří mezi vůbec nejvlivnější osobnosti českých sociálních sítí: její klipy mají na YouTube přes 470 milionů zhlédnutí a jen na Instagramu ji nyní sleduje téměř 700 tisíc lidí.
Já byla nejdřív komentovaná jako káčátko s rovnátky, pak sledovaná, jak se pod vlivem hormonů stávám ženou.
Na sítích má úspěšné spolupráce s prestižními značkami, je tu ale influencerkou i v docela jiné rovině: je nepsanou ambasadorkou body positivity a své fanoušky upozorňuje na důležitost psychické pohody a mentálního zdraví. Sama má přebohatou zkušenost s nenávistnými komentáři, hejty, ať už od anonymů na internetu, nebo od bulvárních médií, která posledních deset let s jedovatým gustem donekonečna rozebírají její vzhled.
„Jsem nad věcí. Už nejsem holčička ani teenagerka, jsem žena, máma. Moje tělo nedávno odnosilo dvě děti. Ale ano, komentáře na můj vzhled mě chtě nechtě ranit musely, byť spíš podvědomě,“ přiznává upřímně Ewa.
„V náctiletém věku se chcete líbit, zapadnout. Já byla nejdřív komentovaná jako káčátko s rovnátky, pak sledovaná, jak se pod vlivem hormonů stávám ženou, v období, kdy se chcete před světem spíš schovat a poznat své tělo nanovo. Místo toho čtete, že nevypadáte tak hubeně, jak byste podle některých měla.“
Ewa se nebojí otvírat různá témata, která jsou pro řadu žen a dívek osobní a často bolavá. Její komentáře mají sílu, protože mnohdy mluví právě z vlastní, osobní zkušenosti. A její fanoušci a followeři ji právě proto vyhledávají. „Když mi pak někdo napíše, že má díky mé hudbě nebo příspěvkům láskyplnější a klidnější přístup sám k sobě a že mu to pomáhá, říkám si, že mi moje působení na sítích dává smysl.“
Foto Anna Kovačič | Šaty a Sako Zalanfo Šperky Roberto Coin.
Foto Anna Kovačič | Šaty a sako Zalando Šperky Roberto Coin.
Má za sebou 1700 živých koncertů. Při tom posledním ve vyprodané O2 areně osobitě oslavila právě svoje letošní třicátiny. Mimořádně nákladný koncert, který Ewa Farna připravovala celý rok, měl ovšem takový úspěch, že ho v březnu příštího roku Ewa zopakuje.
„To nebylo v plánu. Ale moji fanoušci, můj tým a nádherné recenze mě přesvědčili. Zájem byl fakt obrovský. Přesto máte obavy, že je to jen bublina těch 500 zpráv, které jste zvládla přečíst. Naštěstí obavy pominuly, když se pak druhý koncert během patnácti hodin vyprodal, a já už se mohu jenom těšit na ten patnáctitisícový dav v březnu podruhé,“ těší Ewu.
Před třiceti lety se tahle Polka s českým občanstvím narodila v horkém srpnu, ve znamení Lva. Svou dravou energií a smíchem, sympatickým sebevědomím, kuráží, osobním charismatem a originálním smyslem pro humor své znamení nezapře. S bohatou hřívou hustých vlasů a uhrančivýma očima navíc lvici opravdu připomíná. A působí velmi spokojeně. „Jsem šťastná Lvice,“ směje se Ewa Farna.
Řídit si vlastní byznys, to zní hezky. V hudební branži, kterou celá desetiletí ovládaly gramofirmy, je to ale pořád neobvyklé. Jaké to je, být v tomhle oboru na vlastních nohou?
Začínala jsem ve dvanácti letech, neměla jsem o ničem ponětí, a když přišel producent Lešek Wronka, viděl ve mně nějaký potenciál. Viděl, že zpívám, nemám trému, baví mě to, mám nějakou energii, líbilo se mu to. Hodně mi pomohl. On byl člověk, který byl v byznysu, věděl, komu se ozvat, když chcete do studia natočit písničku nebo ji vydat, jak stavět repertoár. Jak se to dělá. Já neměla nejmenší představu, moji rodiče taky ne. Nikdy jsme si neuměli představit, že bych se tímhle živila. Mě to jen obrovsky bavilo. Brala jsem jako zážitek moct dělat, co mě baví. Dál jsem samozřejmě chodila i do školy.
Kdy došlo ke zlomu, že se chcete osamostatnit?
S věkem. Když jsem byla teenager, měla jsem vedení, jaké jsem tehdy potřebovala. Po deseti letech jsem se rozhodla, že bych šla na vlastní nohy. Nějak jsem se rozkoukala a měla jsem trochu jinou představu o dalším směřování. O tom, jak bych chtěla svou kariéru rozvíjet. A čím bych chtěla být. ČÍM? Šla jsem po střední studovat práva. Dostala jsem se a skutečně jsem dva semestry na právnické fakultě na Varšavské univerzitě absolvovala. Po tom prvním roce jsem si ale uvědomila, že nezvládám pojit tuto nelehkou školu a k tomu dál rozvíjet kariéru v obou zemích. O to víc se chci věnovat hudbě jako práci, řekla jsem si tehdy. A založila jsem agenturu. To byl rok 2016.
To jde tak snadno, založit si agenturu?
Chtěla jsem se tomu všemu věnovat víc komplexně a osobně. Jak psát písničky, jak ty věci vydávat, jak funguje distribuce, jak se vlastně dnes vydávají a promují desky, co obnáší natáčení klipů. Chtěla jsem tomu rozumět do hloubky. Produkce, vizuály, stage design, light design, to všechno za vás samozřejmě dál dělá někdo další, ale abyste mohl delegovat a mít představu, musíte vědět, co chcete.
Vy nemáte manažera?
Mám manažera, který mi řeší takové věci, jako jsou třeba bookingy koncertů, mám tým v Polsku, mám tým v Česku. Ale co se týká směřování, velkých rozhodnutí, to si nechávám na svých bedrech. Jestli uděláme O2 arenu, zda ji uděláme podruhé a půjdeme do toho rizika, kdy, kde a jakou vydáme desku, jak bude znít, jak bude vypadat, jak budou znít a vypadat naše koncerty koncepčně, kdo na nich bude pracovat, koho oslovíme, jaký na to bude navazovat merch.
A stojí to za to?
Je to fakt milion práce, někdy mám pocit, že to nezvládám, nebo rozhodně už pak nemám energii na jiné věci. Musím se učit opuštět své control freak přemýšlení a více důvěřovat a delegovat. Rozhodně mám ale pocit, že to za to zatím stojí, a doufám, že ve výsledku je ta moje práce poznat a já si za ní mohu stát. Zrovna v mé branži je totiž extrémně důležitá autentičnost. Neprodávám produkt, ale v podstatě své emoce, hudbu, tedy cítění, nitro a tvář.
To prostě nejde zrušit jako eseróčko, firmu prodat někomu jinému, sám začít znova z nuly. Jste k tomu celoživotně přikovaná, tvář, rozhodnutí ani vyřčená tvrzení vám už nikdo neodpáře. Proto si to všechno hlídám. Ve finále za tím vším stojí moje jméno. V hudbě nebo v umění jako takovém má z každého projektu číhat ten dotyčný, konkrétní člověk. Takový, jaký je. Abych to prostě opravdu byla já, a ne někdo jiný a jeho představy o mně.
Co je v tom procesu osamostatnění se nejdůležitější? hudební branže je v tomhle dost osobitá.
Dřív se říkalo, že člověk nemůže odejít od gramofirmy, protože ta mu zaručuje, že bude vystupovat, že ho budou hrát v rádiu, že bude vydávat desky a bude se o něm vědět. Tohle strašně změnily sítě, streaming hudby a obecně internet. Dnes už nepotřebujete obří tým lidí, abyste dali všem fanouškům vědět, že bude další koncert. Někdy stačí instagramový post a hned můžou tu informaci vidět stovky tisíc lidí, kteří mě sledují, mezi nimi i novináři, lidi z byznysu, promotéři i třeba potenciální partneři a klienti. Digitální doba je strašně složitá a náročná, ale v téhle přímé komunikaci umělce a fanouška věci zjednodušila
Dnes už nepotřebujete obří tým lidí, abyste dali všem fanouškům vědět, že bude další koncert.
Kolik lidí pro vás dneska pracuje?
