Divákům dnes stačí pár minut, aby se rozhodli, jestli seriálu dají šanci. Michal Reitler, šéf vývoje TV Nova a Oneplay, mluví v rozhovoru o tom, jak se změnilo televizní publikum, proč lidé tvrdí, že chtějí hlavně komedie, ale ve velkém sledují kriminálky, i o novinkách, které na Nově přichystali. Prozradil také, proč některé seriály potřebují diváka chytit hned na začátku a co rozhoduje o jejich pokračování.
Letošní podzim přinese na platformě Oneplay premiéru desetidílné vězeňské komedie Oddíl B, kde se po kultovním seriálu Most! opět sešlo tvůrčí duo Prušinovský–Kolečko. Diváky čeká i nový čtyřiadvacetidílný komediální seriál Boží plán anebo Muži v letu, kde se poprvé před kamerou potkali Miroslav Donutil, Bolek Polívka a Pavel Zedníček.
Foto Oneplay
„Bylo to vyloženě přání Pavla Zedníčka, že nikdy nehrál se svými spolužáky Bolkem a Mirkem, a k tomu jen přiskočil scénář, který byl prostě rozkošný,“ říká Michal Reitler.
Podle něj je stále náročnější diváka uspokojit, protože má méně trpělivosti. „A celkem logicky, já jsem taky méně trpělivý při výběru látky a chci, aby mě hned chytla. Nechci na to čekat tři díly, dám tomu tak deset minut.“
Říkal jste, že seriál Muži v letu byl přáním Pavla Zedníčka. To stačí k tomu, abyste do takového natáčení šli?
Když máte dobrý scénář od scenáristky, která má ráda humor a v sobě zakořeněnou hlubokou víru v naději, a ještě se dozvíte, že tihle pánové spolu dohromady nikdy nehráli, tak jako producent zastříháte ušima. Tušíte, že to spojení bude dobré. Všichni to jsou herecké šajby, každý je jinde svým temperamentem a zahrají všechno.
Výhoda práce s postavami takového věku je v tom, že v lecčems jsou si blízcí se svými vnuky, a to je na tom hezké, ta rozpustilost, kterou na jedné straně tvoří tyhle tři legendy, na druhé jejich vnuci a mezi tím jsou suchopární dospělí: děti a rodiče – prostřední generace, která je nejméně připravená si život užít.
Dalším z nových seriálů je Boží plán, cílící spíše na mladou generaci. O čem je?
O třech kamarádech, mileniálech, kteří jsou v různé fázi rozvodu. A ti se musejí sžít v jednom bytě, protože jinak nejsou schopni bydlení ekonomicky utáhnout. Je to takový milý romanticko-komediální seriál o partě, která má odvahu začít žít život podle vlastních pravidel.
Foto Oneplay
Ambiciózní novinkou, kterou na podzim na Oneplay uvedete, je příběh z trochu ponuřejšího prostředí – z věznice. Desetidílný seriál Oddíl B napsali tvůrci Mostu Jan Prušinovský a Petr Kolečko. Jak jste na takové téma přišli?
Nějakou chvíli u nás leželo. Přinesla ho Simona Matásková se Zdeňkem Godlou a pro napsání jsme si vybrali Petra Kolečka. A Honza Prušinovský o to pak projevil zájem. Já se s nimi poprvé potkal u Trpaslíka, pak jsme s Petrem vyvinuli Most, který jsme nabídli Honzovi, a já jsem zjistil, v čem je jejich obrovský dar, co přináší Honza, co Petr.
Foto Oneplay
Stále jsem tedy doufal, že se zase dají u něčeho dohromady, protože třeba získat Honzu pro nějaký projekt je opravdu těžké, hodně si rozmýšlí, do čeho půjde, je pod velkým tlakem kvality a očekávání. Teď nám dodali ostrou věc s hraničním humorem. Vypráví něco, co je hluboce pravdivé. Když od nich začaly chodit první texty, až jsem žasnul, jak hluboké mají rešerše z vězení a kolik se toho dozvídám. A myslím, že budou žasnout všichni.
Trailer prozrazuje, že některé scény budou možná trochu choulostivější. Nedali jste seriálu nějaké věkové omezení?
Ne, máme v sobě omezení, abychom prostě nebyli exploatační. Tím se řídíme. Jakmile v sobě máte kompas, že nezůstáváte v nějakých scénách déle, než je nutné, a blíž, než je nutné, že z toho neděláme porno, tak je to v pořádku. Jsou tam drsné věci, protože když jdete točit do vězení, tak se nemůžete tvářit, že je to tam v pohodě, že je to kulturní prostředí. Potřebujeme klukům tam porozumět a zároveň je nevyviňovat, protože všichni tam jsou za nějaký prokázaný trestný čin.
Jak v Mostu, tak i teď v Oddíle B je řada neherců. Jaká je s nimi práce?
Tohle je na Honzovi opravdu fascinující, že on se těžkou věc rozhodne udělat ještě těžší a obsadit tam množství neherců. Takže se pak musí soustředit na to, aby tam měl vždycky nějakou postavu, kterou obsadí hercem, jenž neherci v těch scénách pomůže udržet nějaký směr. V Mostu to bylo trochu, tady hodně. Myslím, že to pro něj bylo dost vysilující natáčení.
Na druhou stranu, jsou to obrovské zážitky, protože když tam máte toho takzvaného „naturščika“, najednou to dostane nečekaný půvab. Někteří tam předvádějí výkony, za něž bych jim přál nominaci na Českého lva.
Myslíte, že diváci tohle prostředí přijmou?
Myslím, že tu zkušenost máme z předchozích projektů, třeba z Metody Markovič a Studny. Snažíme se být co nejpoučenější vůči divákům. Ti, kteří tohle prostředí znají, budou vědět, že tak to plus mínus je, a pochopí nadsázku. Lidé, co to neznají, dostanou možnost se dozvědět, jak to tam chodí. A to byl vlastně celý vtip té cesty, kterou jdeme. Že se držíme toho, jak to je, ale zároveň to trochu interpretujeme, aby lidé pochopili, že vězení není pr*el.
Úkolem vězení není pouze trest, ale taky prevence, ochrana, resocializace. Úkolem je vzdělávat vězně a připravit je na návrat do běžného života. Očekávám, že i o tom se pak bude hojně mluvit.
Tím, že už tady není jazyková bariéra, dochází často ke srovnávání české tvorby se zahraniční. Musíme proto šlápnout do pedálu, aby to téma bylo něčím unikátní. Prostředím nebo způsobem, jakým ho vyprávíme.
Takže samozřejmě je to složitější, a když hledáme látky, tak se snažíme zaměřovat na to, aby to bylo originální. Ať se to týká někoho nebo něčeho, co tu nebylo zpracované. Proto například true story a true crime, protože máte jistotu, že se zabýváte něčím, co je unikátní, ale zároveň v nějakém širším hledisku platném pro společnost. Jako byla Studna nebo Monyová.
Nebo víte, že když jdete dělat Oddíl B s Kolečkem a s Prušinovským, tak oni nesklouznou do nejhoršího vězení a nebudou vyprávět dramatický příběh vrahů, ale zaměří se na širší oblast vězení, kde ostatní nespatřují atraktivitu. V tom je příležitost – přiblížit se něčemu, s čím naši diváci buď kontakt mají, anebo je strhující jim ten kontakt zprostředkovat.
A co chtějí diváci víc – bavit se, nebo se dívat na true crime?
Ono je zajímavé, co chtějí, co potřebují a co deklarují. Říkají: „Už zase kriminálka. My se chceme smát.“ Jenže pak uděláte komedii, a ta to slízne úplně nejhůř, protože stejně v obrovském množství konzumují cokoli, kde se něco vyšetřuje. Vyznat se v tom, co by divák opravdu rád a co deklaruje, je relativně složité. Snažíme se jít všemi možnými cestami, kombinovat, nabízet žánr kriminálky, ale i pátrání jiného typu.
Samozřejmě, že usilujeme o komediální seriály, protože největší hodnota, kterou můžeme divákovi dát v době nejistoty, je, že se po zhlédnutí seriálu cítí líp než před ním. Že se cítí bezpečně u notebooku, mobilu nebo u televize. Čili deklarováno je, že lidi chtějí víc komedií, a ono jich podle mě i dost vzniká. Jsou jich plná kina.
Otázka ale je, jaké kvality.
Základní riziko u komedie je, že když se povede, tak se lidi smějou, a když se nepovede, tak je to trapné. Tam není mezi tím nic neutrálního. U dramatických věcí tohle riziko není. Tam s tím buď souzníte víc, nebo míň, ale není tam riziko téhle velké hlasité prohry.
Jak moc je pro vás podstatné, co nabízí konkurence?
Je to důležité v případě, kdy je konkurence třeskutě zdařilá. Zajímají mě nejlepší věci na Apple TV, chci samozřejmě vidět, co je na HBO mimořádného, co je na Netflixu. Pro mě je situace v Česku snazší, když tu HBO není (před čtyřmi lety utlumila lokální produkci, pozn. red.), ale na druhou stranu mě to mrzí, protože kdyby tady vznikaly kvalitní české věci od HBO, tak vám vznikne konkurence, s níž je těžké držet krok, protože pracuje s většími rozpočty, má víc času.
Škoda, že Česká televize ztrácí na svém výtlaku, deset let tady byla hegemonem, který určoval trendy. Teď chybí silná česká produkce, která opravdu ví, jak na to, má vysokou kvalifikaci, jak dělat sledovanou kvalitu.
Oneplay podle dostupných čísel naopak stále přibývá předplatitelů. Myslíte si, že už si lidé zvykli na to, že za některou televizní tvorbu si musejí připlatit?
Je to tak. Koncept Oneplay začíná vyhovovat potřebám lidí, kteří nechtějí bloudit a hledat obsah. Začíná mít hodnotu jakési kurátorství, to, že přijdete do jednoho supermarketu audiovize a tam jdete do různých žánrů, a buď v rámci těch žánrů jdete do železářství, nebo do domácích potřeb, nebo do potravin, nebo do dárkových předmětů. Všechno je v jednom. Tím, že Oneplay dokázalo shromáždit různé žánry pod jednu střechu a daří se mu držet nadprůměrnou kvalitu, tak jsme teď možná i inspirací pro naši konkurenci.
Stalo se vám, že jste v nějaký projekt hodně věřil, ale v reálu vám podrazil nohy, protože u diváků tolik nerezonoval?
Mně podrazily nohy nějaké projekty na začátku mého fungování v České televizi. Teď zaplaťpánbůh ne. Spíš třeba mám nějaký projekt hodně rád, ale prostě ho nedoručíme divákům. To je třeba případ Pádu domu Kollerů. Pro mě je to absolutně unikátní komediální seriál, tvrdý, vtipný, traumedy tomu říkáme. Jenže nám se nepovedlo dostatečně dobře vystavět první dva díly.
A jak jsem mluvil o té divácké trpělivosti, je velmi málo lidí, kteří jdou do třetího, kvůli čemuž prostě ne dost lidí objevilo tu brutální pravdu, kterou Natálie Kocábová dala dohromady a Honza Hřebejk skvěle zrežíroval. Tam mě to mrzí, protože seriál měl být událostí jara.
A očekávání nenaplnil proč? Divákům nesedl humor, téma?
Musíme říci, že Pád domu Kollerů je skvělá, výjimečná věc. Ale prostě jsme si neuhlídali první dva díly, kde se diváci nejvíc potřebují napojit na to, co to bude. A ono se to rozjede až koncem třetího dílu, kdy do rodiny přijde moderátor Honza Musil a začne to být strašně dobré, začne moderovat tu rodinu. Ale asi do ní měl vstoupit už dřív. Nejvíc bych tomu seriálu i všem, co na něm makali, přál, aby se citovaly všechny ty chytrosti, které tam padnou.
Víte, kdo je třeba low talker? To je člověk, který mluví schválně potichu, aby si získal pozornost, a vy musíte úplně napínat uši. Všichni jsme takového low talkera někdy potkali. Nebo rada rozvodového právníka, která zní, že si máte vybírat takového partnera, se kterým se vám jednou bude dobře rozvádět. A takových chytrostí, které jsou pravdivé, je ten seriál plný.
Jak moc dopředu víte, že seriál bude tak dobrý, aby si zasloužil pokračování?
Druhé série děláme podle úspěchu té první. Může k tomu mít nějaké předpoklady, s něčím do toho jdete a pak hodnotíte, jestli se vám povede ten projekt na devět z deseti, nebo čtyři z deseti. A to víte, když ho doděláváte. V tu chvíli si potřebujeme s týmem říct, jestli jsme udělali maximum, nebo kde jsou rezervy.
No a pak čekáme na divácký ohlas, protože nikdy nevíte přesně, jaký bude. Třeba Monyová vzbuzuje zájem, který je mnohem větší, než jaký byl můj osobní předpoklad. Čekáte tedy na diváka a ve chvíli, kdy to dává smysl, tak chcete druhou řadu. Pak jsou projekty, u nichž s tím rovnou počítáte, třeba Jáma lvová nebo Love Island.
