Ve válce existují určitá pravidla. Rusko je však z velké části ignoruje. Videa a fotografie z obléhaného přístavního města Mariupol na jihovýchodě Ukrajiny obletěly svět. Jsou na nich například obrázky těhotných žen, prchajících z ostřelované nemocnice – jednu nesou na nosítkách skrz ruiny se zakrvácenou pánví, další kráčí po schodech zničené budovy v puntíkovaném pyžamu, tvář plnou šrámů a modřin.
Útoky na zdravotnická zařízení, zdravotnický transport nebo pacienty jsou považovány za porušení mezinárodní humanitární úmluvy, která je kodifikována ve smlouvách a potvrzena rezolucí OSN a kterou podepsaly členské státy včetně Ruska.
Podle oficiálních údajů OSN zatím na Ukrajině zahynulo 1035 civilistů a dalších 1650 bylo zraněno od počátku ruské invaze do země čtyřiadvacátého února. Čísla jsou však s největší pravděpodobností mnohem vyšší, jelikož OSN do statistik počítá pouze ty případy, které je organizace sama schopna ověřit.
Světová zdravotnická organizace zatím potvrdila sedmdesát útoků na nemocnice a zdravotnické transporty a podle ukrajinského ministerstva zdravotnictví jich bylo ještě víc.
Tyto útoky jsou jedním z důvodů, proč americký prezident Joe Biden nazval Vladimira Putina „válečným zločincem“, když se ruská vláda snažila jeden z útoků vysvětlit lživým prohlášením, že se zmíněné porodnice zmocnili ukrajinští radikálové a používali ji jako svou základnu.
Mariana Vishegirská schází po schodech v porodnici poškozené ostřelováním v Mariupolu. Ostřelování přežila a později v jiné nemocnici porodila holčičku. | Foto ASSOCIATED PRESS/EVGENIY MALOLETKA
Zatímco však na úrovni jednotlivých vlád probíhá diplomatická válka slov, lidé po celé Ukrajině zachycují páchaná zvěrstva v reálném čase na fotografiích a videích, které se šíří do celého světa prostřednictvím médií, zpráv a sociálních sítí.
Toto rychlé šíření informací, které umožňují moderní technologie, dává ochráncům lidských práv naději, že ruská válka na Ukrajině by mohla být první, po které by se konečně mohlo podařit dohnat k odpovědnosti za své činy ty, kdo páchají válečné zločiny, jako je například bombardování nemocnic.
Ukrajina ostatně není první zemí, kde se Rusko s Putinem v čele k bombardování nemocnic uchýlilo. Stejné praktiky používalo v devadesátých letech v Čečensku i o deset let později v Sýrii.
„Je tu příležitost pro světové vedení přiznat, že jsme ignorovali, bagatelizovali a nedodržovali závazky týkající se bezpečnosti nemocnic v konfliktech, a nyní už budeme vážně jednat,“ říká Leonard Rubenstein, právník v oblasti lidských práv a profesor na Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health.
„Nejsem úplně přesvědčený, že se tak stane, ale na rozdíl od jiných konfliktů, jako byla například Sýrie, tyto útoky skutečně upoutaly pozornost celého světa,“ dodává.
Komunikační technologie již v minulosti k prevenci válečných zločinů přispěly. Díky vynálezu telegrafu a depeším z krymské války v padesátých letech 19. století, které posílal William Howard Russell z londýnského deníku The Times, se například veřejnost začala dozvídat o otřesných podmínkách, ve kterých se nacházeli zranění vojáci na bojištích a o nedostatku řádné lékařské péče.
O několik let později se stal svědkem bitvy u Solferina v severní Itálii švýcarský obchodník Henry Dunant, který se zapojil dokonce do pomoci raněným a umírajícím. Následně se zasloužil o vznik Mezinárodního výboru Červeného kříže a také o upevnění myšlenky lékařské neutrality a péče o nemocné a zraněné vojáky prostřednictvím první Ženevské úmluvy z roku 1864.
„Tlak na lepší zdravotní péči, ochranu a lékařská zařízení pro zraněné v boji vždy přicházel zvenčí,“ říká Eric Stover, ředitel Centra pro lidská práva na právnické fakultě Kalifornské univerzity v Berkeley.
O pětaosmdesát let později, po zkáze způsobené druhou světovou válkou, se čtvrtá Ženevská úmluva zabývala konkrétně ochranou civilistů a stanovila, že nemocnice mají chráněný status a nemohou být během války napadeny. Jedinou výjimkou by bylo, pokud by se nemocnice podílela na „činech škodlivých pro nepřítele“. V takovém případě by svůj chráněný status ztratila.
Přesuneme-li se do současné války na Ukrajině, je velmi pravděpodobné, že právě tato výjimka je cílem dezinformační kampaně, kterou ruské ambasády šíří na sociálních sítích, včetně Twitteru, Facebooku a Telegramu, a která lživě tvrdí, že porodnice v Mariupolu je prázdná a využívána jako vojenské stanoviště.
Těhotné ženy na fotografiích označuje za „krizové aktérky“. Ruská vláda si tak již připravuje půdu pro argumentaci, proč podle ní nemocnice ztratila status chráněné budovy, navzdory tomu, že při útoku zemřeli dva dospělí a jedno dítě a sedmnáct dalších lidí bylo zraněno. Facebook a Twitter některé příspěvky v minulém týdnu stáhly.
Jedním z důvodů, proč má Rusko nejspíš odvahu porušovat dohodnuté humanitární protokoly, je i fakt, že konkrétně za útoky na nemocnice nebylo nikdy zahájeno mezinárodní trestní stíhání. „A to oslabuje právo a nahrává útočníkům,“ říká Rohini Haar, lékařka na pohotovosti a přednášející na fakultě veřejného zdraví Kalifornské univerzity v Berkeley.
Svědčí o tom podle ní i to, jak rychle Rusko vystupňovalo letecké útoky na nemocnice na Ukrajině. K bombardování ukrajinských zdravotnických zařízení se uchýlilo již během několika prvních týdnů války, zatímco v Sýrii začalo provádět letecké útoky na nemocnice až po několika letech trvání konfliktu, dodává Haar.
Spravedlnost je daleko
Pokud jde o individuální odpovědnost za porušování mezinárodního humanitárního práva v rámci válečných tribunálů a Mezinárodního trestního soudu, je proces pomalý a mnohá stíhání začnou až roky nebo dokonce desetiletí po spáchání zločinů.
Žalobci navíc musí s ohledem na omezený čas a zdroje rozhodovat o tom, která obvinění vznést, a často upřednostňují genocidu a zločiny proti lidskosti před jinými válečnými zločiny, jako jsou například právě útoky na nemocnice. Od svého založení v roce 2002 soud v Haagu projednal pouze třicet případů, které skončily deseti odsouzeními a čtyřmi osvobozeními.
Ukrajinští záchranáři vynášejí zraněnou těhotnou ženu z porodnice poškozené ostřelováním v Mariupolu. Dítě se narodilo mrtvé, matka později také zemřela.
Navíc Rusko, Ukrajina ani třeba Spojené státy nejsou smluvními stranami Římského statutu, který je základem pravomocí Mezinárodního soudu. To sice nevylučuje, aby byli ruští občané souzeni, ale znamená to, že by je Rusko muselo soudu vydat, což je krajně nepravděpodobné, případně by museli být zatčeni v zemi, která pravomoc soudu uznává.
Haar se však přesto domnívá, že tentokrát se zdá být situace v něčem jiná. Například v rychlosti, s jakou se na Ukrajině objevil mezinárodní trestní žalobce Karim Kaan, který již necelé tři týdny po začátku války zahájil vyšetřování.
„Rychlost, s jakou se o tomto násilí dozvídáme, a způsob, jakým ho můžeme dokumentovat a podávat o něm zprávy, je nyní dramaticky lepší, než tomu bylo třeba i před pouhými pěti lety,“ říká. „Způsob, jakým máme téměř v reálném čase k dispozici zprávy o útocích, se doufám promítne do rychlejší deeskalace a vyvození odpovědnosti,“ dodává.
Trestní stíhání je pouze jedním z prvků globálního rámce odpovědnosti, který má těmto válečným zločinům zabránit. Opírá se o kombinaci taktik tvrdé moci, jako je trestní stíhání a sankce, a taktik měkké moci, jako je pojmenování a zostuzení viníků ze strany OSN nebo nevládních organizací a shromažďování nezávislých informací o útocích. Celý systém však stále závisí na jednotlivcích a vládách, kterým celá situace nesmí být lhostejná.
„Musíme najít způsoby, jak zlepšit dodržování a prosazování těchto globálních norem,“ říká Lawrence Gostin, profesor a ředitel O’Neillova institutu pro národní a globální zdravotnické právo na Georgetownské univerzitě. „Protože jaký smysl má snažit se o slušný a humánní svět, když vám zlí hráči jako Putin mohou záměrně bombardovat nemocnice, zdravotnická zařízení a humanitární koridory?“
Zdravotnický pracovník drží novorozenou holčičku Alanu, která se narodila v ukrajinském Mariupolu. Její matka musela být evakuována z jiné porodnice a během jejího ostřelování přišla o několik prstů na nohou. | Foto ASSOCIATED PRESS/EVGENIY MALOLETKA
Mezinárodní trestní soudnictví je sice pomalé a omezuje se na jednotlivé pachatele, ale záměrná dezinformační kampaň ukazuje, že Rusku záleží na tom méně hmatatelném, ale přesto důležitém soudu veřejného mínění. A to je další způsob, jak si vynutit odpovědnost za válečné zločiny. Ten spočívá v tom, že veřejnost, nevládní organizace, OSN a další státy účinně „pojmenují a zostudí“ pachatele a také shromáždí informace a důkazy o tom, co se stalo. A zde hraje velkou roli rychlost shromažďování informací.
Eric Stover z Centra pro lidská práva v Berkeley pracoval posledních čtyřicet let na forenzním vyšetřování válečných zločinů od Argentiny přes Bosnu a Rwandu až po nynější konflikt na Ukrajině. V takovém vyšetřování podle něj existují tři typy důkazů: svědecké, dokumentární a fyzické. A digitální technologie, ať už satelitní snímky, účty na sociálních sítích, nebo třeba videozáznamy z chytrých telefonů, hrají stále důležitější roli.
„Není to ten druh vyšetřování v terénu, jakého jsem se většinou účastnil já, ale je to skvělý nástroj,“ říká Stover. „Při shromažďování těchto informací, a to jak pro tisk, tak pro soudy, je však nesmírně důležité, abyste si je ověřili, protože tu koluje i spousta dezinformací,“ říká.
Proto spolupracoval s Komisí OSN pro lidská práva na vytvoření Berkeleyského protokolu o vyšetřování pomocí otevřených zdrojů, který dává jakýsi první návod pro shromažďování a ověřování online dat. „Předáváme tak štafetu další generaci.“
Také Světová zdravotnická organizace se v posledních letech zaměřila na monitorování a ověřování útoků na zdravotnické systémy a v roce 2017 za tím účelem zveřejnila online informační panel. Zatím hlásí sedmdesát útoků na zdravotnictví na Ukrajině, včetně nemocnic, logistických zařízení a skladů.
„Je potřeba hlavně zvýšit povědomí o těchto útocích, aby se jim začalo předcházet, protože existuje jen velmi málo mezinárodních právních mechanismů následné nápravy,“ říká Benjamin Mason Meier, právník a profesor globální zdravotní politiky na Univerzitě v Severní Karolíně.
Systém WHO má však zásadní nedostatky: Neuvádí, kde k útoku došlo, ani podrobnosti o tom, co se stalo. A neuvádí ani jména pachatelů. „Pokud je naším cílem upozorňovat na způsobené škody, nestačí pouze identifikovat poškozený subjekt,“ říká Meier. „Musíme identifikovat pachatele, abychom s ním mohli jednat, a zabránit tak útokům v budoucnosti.“
V případě útoků na Ukrajině je jasné, že agresorem je Rusko, ale WHO a její generální ředitel Tedros Adhanom Ghebreyesus zatím odmítají uvést jména, což je do značné míry považováno za politické rozhodnutí. „Musíme se ujistit, že WHO přestane být tak úslužná vůči svým mocným členským státům, jako je Rusko nebo Čína, a že bude provinilé státy skutečně označovat,“ říká Gostin z Georgetownu. „V minulosti to dělat příliš nechtěla.“
Zastavení útoků vlád a dalších aktérů na nemocnice nelze podceňovat. I když fotografie z bombardování nemocnic na Ukrajině zmizí z paměti, strach z přístupu k nemocničním službám, nedostatek adekvátní péče z důvodu zničených nemocnic, nárůst závažnosti neléčených nemocí a případný odliv zdravotnických pracovníků budou mít odezvu dlouho po skončení války.
„Zásadní roli pro určení odpovědnosti zde hraje právě monitorování,“ říká Meier. „Pokud nevíme, co se děje, nebo pokud zprávám nevěříme, nemáme možnost to odsoudit.“
