Lukáš Barda (35) měl úspěšně rozjetou kariéru v IT. Věnoval se jí ale natolik, že ve 29 letech skončil s mrtvicí a téměř zemřel. To naprosto změnilo jeho pohled na svět a priority. Při návratu do „normálního“ života začal studovat mozek a vliv technologií na člověka.
Dnes v rámci projektu Offline and Happy dělá osvětu ve firmách, pro veřejnost i ve školách. Učí, jak získat z technologií maximum, ale zároveň se nenechat pohltit, umět se odpojit a získat takzvanou digitální rovnováhu.
Je také ambasadorem nadačního fondu Čas je mozek, který šíří osvětu o mrtvici a o tom, že se netýká jen našich babiček a dědečků. Pro Forbes sepsal pár poučení, která si ze svého příběhu odnesl.
Je tu nový rok. Zase chceme být rychlejší, zdravější nebo efektivnější. Tento rok to určitě vyjde! Máte to své předsevzetí? Je to otužování? Běhání? Víc přečtených knížek? Méně času na mobilu? Co myslíte, jak dlouho vám to vydrží? A co kdyby na té změně závisel váš život? To, jestli přežijete? Změnilo by to něco?
Je velký rozdíl mezi předsevzetím a úmyslem. Úmysl znamená vybudovat něco nového – třeba návyk. Je proaktivní. Kdežto předsevzetí je reaktivní. Měním něco, co nefunguje – něco, s čím nejsem spokojený. A ta hybná síla a motivace není tak silná. Proto máme problém u něj opravdu zůstat. Vždyť se vlastně k něčemu nutíme. A jak to minule dopadlo, když vás někdo k něčemu nutil? Jen si vzpomeňte.
Obecně je lepší být v aktivním módu než neustále něco hasit a je lepší pracovat s úmysly než s předsevzetími. Ale ano, nový rok má v sobě takové kouzlo. Něco starého končí a něco nového začíná. Úplně si to říká o to, začít něco nového, třeba hubnout. Má to pro nás psychologický efekt – mozek má rád řád. Tak jako tak, ke každé změně potřebujete tři ingredience – motivaci, schopnost změny a nějaký impulz.
Co vás ke změně vede? Proč to děláte?
Správná motivace je za mě to nejdůležitější. Tou správnou myslím tu vnitřní. To, že chci změnu já sám. Ne rodiče ani manželka. Ani to, že zrovna začal nový rok. Díky ní máte šanci změnu udržet.
Ozkoušel jsem si to na vlastní kůži. Ve 29 letech jsem se skoro upracoval k smrti. Skončil jsem s mrtvicí, dírou v hlavě, na půl těla ochrnutý v Motole. Ne že by už to nebyl dost zajímavý zážitek a zkušenost, ale ta pravá sranda začala až pak – při rehabilitaci. Při návratu zpět do normálního života.
Když jsem přestal mít v hlavě guláš z opiátů, začal jsem si uvědomovat to, co se děje. Ležel jsem, koukal do stropu, volal si sestřičku, aby mi namazala chleba nebo oloupala pomeranč, když jsem měl hlad. Říkal jsem si, že z téhle šlamastyky se musím nějak dostat. Jak? Hodně „normálních“ věcí jsem se musel naučit znova. Třeba chodit nebo artikulovat.
Lukáš Barda
Z technologické konzultantské společnosti jsem byl zvyklý na jiný standard života. Long story short, nějak jsem se z toho vyhrabal a dneska byste to na mně nepoznali. Byla to kombinace píle, štěstí a fakt nepříjemných situací hodně daleko mimo mou komfortní zónu.
Zajímavá je ale ta část, proč jsem to dělal. Nepřeučil jsem se z praváka na leváka, abych mohl machrovat v hospodě, že se napiju piva levou rukou. Ale proto, že pravou rukou bych se nenapil vůbec. Také bych se nenajedl. A teď třeba nenapsal tento článek. Prostě jsem musel. A chtěl. Hodně.
Jinou možnost než se dostat zpět jsem totiž neměl. Nebo tedy měl – vzdát to. Kdybych to nedal, tak bych do konce života možná jen někde polehával a čekal na pomoc okolí. Přijde vám to šílený? Nebo drsný? Mně taky, bylo mi 29. A mrtvice se přece stává jen dědečkům a babičkám. Aspoň to jsem si myslel. Ale není to tak, ležel jsem s jednou na ARO. To byla realita.
Co si z mého příběhu vzít? A jak můžete i vy udělat zásadní změny ve svém životě?
1. Dělejte malé kroky.
Proč? Protože každá malá věc se počítá. Protože i tisíc kilometrů dlouhá cesta začíná prvním krokem. Protože jeden klik je víc než žádný, dva uběhlé kilometry jsou víc než další díl seriálu na Netflixu. Díru do světa s dvěma kilometry na Stravě (fitness aplikace, pozn. redakce) asi neuděláte, ale kvůli tomu to přece neděláte, ne? A hlavně příště to budou třeba kilometry čtyři a kdo ví kolik pak.
2. Vyberte si jednu změnu a tou začněte, další změny přidávejte postupně.
Dělejte a přidávejte malé změny postupně. Takzvaný big bang přístup nefunguje. Velká změna pro nás znamená velkou zátěž a velkou emoční reakci. Místo toho postupně a hezky nabalujte. Jako na sněhovou kouli.
3. Začněte hned.
Chcete začít cvičit? Co vám brání teď hned udělat deset dřepů a pět kliků? Vykašlete se na novoroční předsevzetí a začněte hned. Žádný, že v listopadu už nemá cenu začínat a že je lepší počkat na nový rok nebo že v únoru je pozdě a že počkáte do jara.
4. Je to opruz, ale vydržte.
Asi za měsíc se vám vytvoří návyk a pak už vám to ani nepřijde. Návyk je rutina, bezmyšlenkovité vykonávání nějaké aktivity. V podstatě automatizace, díky které vám ty věci už přijdou normální a budete se cítit, jako byste to tak dělali vždycky.
Kvůli tréninku jemné motoriky pořád něco zvedám ze stolu. I teď po šesti letech. Jestli mě to baví? Ne! Mám na to čas? Ne! Ale je to potřeba. A nehraje u toho motivační hudba a není to jako scéna z filmu Rocky. To je prostě realita. Chce to píli, trpělivost a vydržet. Když se vám to pak podaří, ten pocit je nejvíc. Za ten to fakt stojí.
5. Chcete být víc offline?
Pokud byste měli mezi předsevzetími něco jako digidetox, tak u něj platí to samé. Začněte malými kroky – vypněte si notifikace, dostanete se tím z reaktivního do aktivního módu a na mobil budete koukat, když chcete vy, a ne když chce on.
6. Nejde o život.
Ať už chcete změnit cokoliv, tak na sebe buďte hodní a udržte si nadhled. Pokud nejde o život, jde o h**no! True story.
