Dnes devětačtyřicetiletý Indonésan Rudy Kurniawan prodal falzifikáty vzácných vín za desítky milionů dolarů a odkroutil si za to trest, nyní je však z něj vyhledávaná ikona. A přestože je jeho senzační příběh postavený na lži, nejlepší na něm je, že je zcela pravdivý.
Nejprve kontrolní otázka – je pravda, že ve víně je pravda? Jistě, pokud v něm není naprostá lež. Z vůle mistrného falešného hráče navíc může taková lež vypadat jako pravda, vonět jako pravda a jako pravda i chutnat. Rudy Kurniawan o tom dokázal přesvědčit mnohé.
Mimo jiné i miliardáře Billa Kocha, což tedy – pravda – dělat neměl. Americký magnát byl vášnivým sběratelem archivních vín a do výjimečné sbírky získal poklad, alespoň si to tedy myslel: čtyři lahve extrémně vzácného Bordeaux, které v Paříži koupil třetí prezident Spojených států Thomas Jefferson. Na lahvích byly dokonce vyryty prezidentovy iniciály.
Za unikát Koch zaplatil čtyři sta tisíc dolarů, a když jej chtěl v roce 2005 vystavit ve svém sídle v Palm Beach, kurátor zjistil nesrovnalosti a doporučil hlubší analýzu. Její výsledek byl zdrcující: iniciály nebyly vyryté diamantem, jak by se na osmnácté století slušelo, nýbrž elektrickým vrtákem. Koch se dokochal, šlo o padělky.
Zostuzený muž mohl o hanbě pomlčet, případně mohl napálit dalšího nešťastníka a falza prodat. Bill Koch udělal pravý opak. Veřejně roztroubil, že byl obelstěn a oznámil spuštění rozsáhlé akce za vlastní prostředky. Její cíl? Očistit svět vín, který byl podle amerického miliardáře zaneřáděný podvody až hrůza.
Na tento boj vynaložil Koch mnohem více prostředků, než které vydal za „Jeffersonovo červené“: vyšetřování, v jehož rámci najmul boháč i bývalé agenty FBI, aby infiltrovali trh s vínem, stálo dohromady pětatřicet milionů dolarů.
V průběhu pátrání přišla řada i na agenty FBI v činné službě. Ti vtrhli do domu v Kalifornii, kde našli laboratoř na výrobu fiktivní historie týkající se vín.
Foto Profimedia
Agenti následně zjistili, že vlastník nezákonné dílny míchal v kuchyňském dřezu obyčejné kalifornské Pinot Noir s levným Bordeaux – dělal to však tak geniálně, že ošálil i ty nejlepší světové someliéry. Experti skočili také na padělané etikety, jež dostaly potřebnou patinu pečením v troubě.
Ano, tušíte správně: jméno majitele dílny koresponduje se jménem hlavního hrdiny příběhu, jejž právě čtete. Díky Kochovým milionům – a také kvůli vlastní fatální chybě, o níž ještě bude řeč – byl chycen Rudy Kurniawan.
Vizáží nenápadný chlapík s brýlemi se v roce 1976 narodil v Indonésii jako Zhen Wang Huang. Než začal měnit „rodokmen“ vín, změnil si jméno. A to poté, co dorazil koncem devadesátých let do Spojených států na studentské vízum a v dalších letech marně žádal o politický azyl, takže od roku 2003 žil ve státech nelegálně.
Rozjel tam i hodně nelegální činnost, sklony k ní měl v genech: jeho dva strýcové zpronevěřili stovky milionů dolarů z indonéských bank a uprchli ze země.
Příbuznými ukradený kapitál pral Rudy Kurniawan nákupem drahých vín, na nichž posléze v aukcích vydělával – v jedné dražbě utržil 24,7 milionu dolarů. To žádný solitérní příjemce před ním nedokázal.
Mezi klenoty však bylo přimícháno „smetí“ – značné množství zdánlivě exkluzivních vín bylo falešných. V téhle cinklé hře si ovšem jednou nedal Kurniawan pozor, čímž jsme zpět u chyby, jež odstartovala jeho pád.
Jednalo se o pád z pořádných výšin, poněvadž podfukář střídal lamborghini s ferrari, zapěstí mu zdobily hodinky od Patek Phillipe a dům umělecké kousky od Andyho Warhola nebo Damiena Hirsta. V restauracích nechával tisícová dýška a pořádal večírky pro hollywoodské producenty.
Osudový kiks, takřka nehodný jeho formátu, udělal padělatelský génius v roce 2008: do aukce nabídl lahve vín z prestižního vinařství Domaine Ponsot z let 1945 až 1971. Movití zájemci už už otevírali peněženky, šokovaně je však zavřeli poté, co se na dražbu dostavil sám šéf vinařství a prohlásil, že tento druh vína je vyráběn až od roku 1982.
Foto U.S. Immigration and Customs Enforcement – https://www.ice.gov/news/releases/ice-removes-indonesian-man-convicted-fraud-tied-international-counterfeit-wine-scam, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=157572784
Zájemci zavřeli peněženky a zákonodárci falzifikátora – poslali jej za mříže na deset let.
Zločincova bilance? Kurniawan mohl prodat až dvanáct tisíc lahví padělaného vína, z nichž mnohé se dodnes jistě nacházejí ve sbírkách. Jen zmíněného Billa Kocha přesvědčil lotr kromě nákupu „prezidentských vín“ k pořízení dalších 215 falešných lahví v hodnotě 2,1 milionu dolarů.
Soudní verdikt vzal Kurniawanovi svobodu a také majetek ve výši dvaceti milionů dolarů. Ke všemu hříšníkovi nakázal zaplatit sedmi obětem odškodné 28,4 milionu dolarů. Zda k tomu vážně došlo, není prokázáno, s jistotou jde naopak konstatovat, že Rudy Kurniawan byl po sedmi letech z vězení propuštěn a deportován do rodné Indonésie.
Jeho další počínání bylo dost možná účelové a vynucené předchozími událostmi, faktem však je, že Rudy Kurniawan přešel ze strany temna na tu správnou. Přestal vyrábět lež, začal být autoritou verifikující pravdu. Nastartoval tím svou druhou kariéru. Hvězdnou a opět výnosnou.
Kurniawan nejenže ověřuje pravost vín. Jak uvádějí vinařské magazíny, najímají si ho bohatí Asijci a královsky jej platí coby luxusního degustačního konzultanta. Především v Singapuru a Hongkongu se stal bývalý trestanec atrakcí opulentních večírků.
Popis jejich průběhu přinesl magazín The Drink Business. Kurniawan dostane zadání vytvořit z dostupných zdrojů – a jeho know-how je stále stejné jako při kriminální činnosti – mix kalifornských a burgundských vín, tedy napodobeninu, která bude co nejblíže takovým legendám, jako je Château Pétrus 1990 nebo Domaine de la Romanée-Conti.
Následuje degustace naslepo, kdy hosté hádají, které víno má hodnotu statisíců dolarů a které vyrobil někdejší desperát. „Lidé dávají zpravidla přednost Kurniawanovým vínům, protože jsou svěžejší,“ okomentovala kuriózní výsledek těchto testů odbornice na víno Maureen Downey.
O fenomenálních Kurniawanových schopnostech přitom svědčí jeho vlastní výkony při slepých degustacích.
„Na jedné z těchto degustací identifikoval deset z dvanácti burgundských. Ani vína z kombinace hroznů pro něj nebyla složitou výzvou. Dokázal rozlišit každou odrůdu a všiml si charakteru, který dodávala finálnímu cuvée,“ uznal dražitel vín John Kapon navzdory tomu, že i on byl jedním z těch, kteří kdysi sedli podvodníkovi na lep.
Publicistka Carol Seidl, jež Kurniawanův případ soustavně mapovala, napsala na konto jeho nynějšího života po životě: „Kurniawan by mohl jít klidně ještě dál. Vsadím se, že kdyby bylo jeho jméno na etiketě jím vyrobeného vína, spousta lidí by zaplatila 150 dolarů za padělky, které napodobují ročníky v hodnotě přesahující patnáct tisíc dolarů.“
Pro Carol Seidl je aktuální zářivá kariéra bývalého falzifikátora „trpkým vínem“, komentuje ji s neskrývanou nevolí. Na druhou stranu, jakkoli je jeho byznys kontroverzní, aspoň už nikoho nešidí.
A že se ze šejdíře stala celebrita? Leckomu může kvůli tomu chybět v tomto příběhu mravoučný konec, ale povzbudivé je, že po zločinu následoval trest. A že i v Kurniawanových vínech teď leží pravda, zatímco dříve se za pravdu vydávala lež. Co by za takové konce mnoho jiných příběhů dalo!
