K obědu se dostavil poté, co dohrál tenis se svým přítelem Rogerem Federerem. „Jasně, že jsem prohrál 0 : 6,“ hlásil Bernard Arnault novinářce, jež setkání s ním popsala pro Financial Times. „Ale uhrál jsem míček,“ dodával vzápětí, „a v příštím zápase je mým cílem uhrát dva.“
Nad jídlem ve vlastní restauraci v západní části Paříže
nacházející se v budově navržené architektem Frankem Gehrym,
který je v Česku známý jako jeden z autorů pražského Tančícího
domu, se Arnault rozpovídal. Svěřil se kupříkladu, že vždy
toužil být jedničkou v tenise či ve hře na klavír, ani jedno se
mu ovšem nepodařilo.
Na absolutní vrchol se dvaasedmdesátiletý muž, který stárnutí zakrývá vkusnou elegancí, vyšplhal v jiném. A ani to není zcela k zahození: Bernard Arnault se stal nejbohatším člověkem planety. Aktuální hodnota jeho majetku přesahuje 192 miliard dolarů.
Díky pohybu akcií, který hrál ve prospěch jeho skupiny LVMH,
předstihl Francouz zakladatele Amazonu Jeffa Bezose. Ze stejného
důvodu se mohou pozice záhy změnit, akcie jsou ještě vrtkavější
než (sic!) křeslo českého ministra zdravotnictví. A jako se o
tenisový trůn léta prali Federer, Nadal a Djokovič, ani trůn
mezi miliardáři nemá nikdo dlouhodobě „předplacen“.
Přesto je Arnaultův triumf unikátní: prolomil s ním hegemonii zámořských miliardářů z žebříčku amerického Forbesu. Za poslední dvě desetiletí mu dominovali Američané Bezos, Musk, Gates, Buffett či Mexičan Carlos Slim, teď nadvládu utnul Evropan. Už podruhé, poněvadž Arnault byl krátce jedničkou i v roce 2019. Evropská unie aby mu snad dala za šíření dobrého jména speciální vyznamenání.
I kdyby ovšem takové vyznamenání skutečně existovalo a
Arnault ho obdržel, nejspíš by mnoho jeho krajanů vstoupilo kvůli
tomu do stávky. Učinili by tak nejen ze zvyku mistrů světa ve
stávkování – na rozdíl od mnoha jiných by tyto protesty jisté
racionální jádro měly.
Velká jízda muže s pronikavýma očima totiž začala v roce
1984 tím, že rodák z průmyslového Roubaix přislíbil
francouzské vládě zachování veškerých pracovních míst,
bude-li mu dovoleno ovládnout na pokraji krachu potácející se
textilní společnost Boussac.
Bernard Arnault v roce 1991| Foto Forbes US
Tehdy pětatřicetiletý Arnault už měl za sebou deset roků v
rodinné stavební firmě a také nepříliš úspěšné působení
v USA, byť…
Právě ve Spojených státech, konkrétně v New Yorku, nasedl
jednoho dne do taxíku a z dlouhé chvíle se dal do řeči s
řidičem.
„Znáte francouzského prezidenta?“ ptal se ho.
„Ne,“ přilétla k němu od volantu odpověď, „ale znám
Christiana Diora.“
Vylíčená historka je pro každého, kdo popisuje Arnaultův příběh, kanonická. Nejde ji vynechat, protože pasažérovi uvázla taxikářova replika v hlavě a sehrála důležitou roli při – nakonec zdařilé – snaze o převzetí konglomerátu Boussac.
Příměr o tom, že mladému podnikateli spadla do rukou truhla s
cetkami, na jejímž dně byl drahokam, není od věci. Kvůli tomuto
drahokamu Arnault o celý podnik usiloval. Kvůli drahokamu, který
znal i newyorský taxikář: do portfolia společnosti Boussac spadal
i Christian Dior…
Jedině tahle značka z celého Boussacu budoucího miliardáře
pořádně zajímala, zbytek akvizic o dost méně. Však se také
většiny z nich během následujících pěti let zbavil a
francouzská vláda bezmocně přihlížela vyhození osmi tisíc
zaměstnanců. Boussac se zabýval i výrobou rukavic, ale jeho nový
vlastník si navzdory slibu o nepropouštění rozhodně v
rukavičkách nepočínal.
Dior, na který měl kromě příhody s taxikářem i vzpomínky z
dětství, poněvadž jeho matka parfémy této značky zbožňovala,
si Arnault v držení ponechal. Co víc, udělal ze značky základní
kámen globálního impéria. Ranvej k impozantnímu letu ke hvězdám.
Těžko říct, zda k takovému letu coby „příměs do paliva“
nutně potřebujete nezanedbatelnou dávku bezohlednosti, každopádně
hlavní pilot v „raketě“ LVMH tuto směs používal. Samotná
skupina LVMH vznikla v roce 1989 poměrně nevybíravou, až dravčí
fúzí módního domu Louis Vuitton s výrobcem šampaňského a
koňaku Moët
Hennessy.
Vyšachováním původních zakladatelů či dosavadních držitelů se Arnault dostal k dalším významným akvizicím, jako je fashion gigant Givenchy, síť luxusních maloobchodů DFS či exkluzivního vinařství Château d’Yquem.
Čistě pro zajímavost – právě lahve starobylého vína z produkce Château d’Yquem z konce 19. století tvoří základ nejcennější kolekce vín v Evropě s hodnotou přesahující dvacet milionů korun, která se nalézá na zámku v Bečově nad Teplou.
Koncern
LVMH zahrnuje dnes okolo šedesáti luxusních
značek.
Vyjma
již zmíněných jde
například
ještě
o
šperkařskou
ikonu Bulgari, módní značku Kenzo, producenta šampaňského Dom
Pérignon, slavná
hodinářství TAG Heuer a Hublot, případně
ještě
slavnější Orient expres.
„Přepych
a luxus
jsou
v
současnosti hodně
otřepaná
slova,“
tvrdí vlastník toho všeho. „Přesnější je říkat ‚produkt
vysoké kvality‘.“
Ať už to nazvete jakkoli, vaši peněženku to bude bolet pořád stejně. Soudě dle toho, jak se LVMH daří, není však tato bolest taková, aby lidem bránila peněženku otevřít.
Otvírá je i Arnaultovo vizionářství. V roce 1992 byznysmen inicioval první obchod Louis Vuitton v Pekingu – v suterénu tehdejšího hotelu Palace, kde netekla teplá voda a na silnici před hotelem jezdilo víc bicyklů než aut. Dnes je Čína ohromným trhem a kromě teplé vody odtud tečou i zisky, které Francouzovi pomohly na pozici nejbohatšího muže planety.
Ne že by Arnault postrádal city. Je fixován na svých pět dětí a též na druhou manželku, kanadskou klavírní virtuosku Hélène Mercier (s níž má tři potomky), která mu imponuje právě i svým uměním. Druhá žena totiž připomíná podnikatelovi první lásku – tou byla vážná hudba, on sám na klavír stále často hraje, oblíbeným skladatelem je Chopin.
City Arnault zjevně dokazuje i tím, že čtyři z pěti dětí jsou výrazně zahrnuty do jeho byznysu. Do byznysu, do kterého je jinak dle jeho mínění kontraproduktivní city zatahovat, ať už se týkají politického nastavení Číny, nebo relativně nedávného přestřihávání pásky nového podniku Louis Vuitton v USA za účasti tehdejšího prezidenta Donalda Trumpa.
Spojení s Trumpem vyvolalo v některých uměleckých a návrhářských kruzích pohoršení, Arnault však argumentoval, že mu nepřísluší politiky kastovat a že rozvoj jeho společnosti poskytne všeobecný užitek, že pobočka přinese tisíc pracovních míst. Od muže, který kdysi bez skrupulí propustil osminásobek, to nezní zcela přesvědčivě, ale kdoví, nejen móda, i lidé se mohou měnit.
To
zásadní však
patrně
zůstává.
Bernard Arnault jistě
není
klaďasem ze stránek šestákových románů,
šestáky
jsou
věru
malou
měnou
na postihnutí cesty
multimiliardáře,
nejmovitějšího
člověka
v
lidstvem
prozkoumaném
vesmíru. Takový
člověk ovšem musí být zákonitě i
inspirativní.
„Otec
pracuje 24 hodin denně,“ řekla americkému Forbesu Arnaultova
nejstarší
dcera Delphine, viceprezidentka Louis Vuitton. „Protože i
když
spí, sní o nových vizích a nápadech.“
