Jedno z nejprestižnějších tuzemských vinařství má slunce zakódované přímo v názvu, neboť se jmenuje Sonberk. Avšak může slunce, respektive globální oteplování, ovlivnit hospodaření a produkci nejen tohoto moravského vinařství?
Hroznů je dost, ale meruňky se kamsi ztratily. „Naposledy jsme je měli v roce 2020, od té doby nic,“ krčí rameny Roman Slouk, který je na Sonberku vinohradníkem.
O ztrátě meruněk mi vypravuje v působivém sídle vinařství, jež uznávaný architekt Josef Pleskot zasadil s geniální citlivostí mezi vinohrady nad Popicemi, jihozápadně od Hustopečí. Součástí areálu je i meruňkový sad, který v posledních letech neplodí – dřív se z něj dělala meruňkovice, teď ani lok, sucho.
A jak je to se suchem obecně? Je meruňkový sad bez meruněk první varovný signál měnícího se podnebí, které se může v budoucnu projevit i na byznysu Sonberku, potažmo byznysu všech moravských a českých vinařství?
Roman Slouk zůstává u krčení ramen: „Zatím se zdráhám mluvit o možném vlivu globálního oteplování. Je fakt, že meruňky teď dřív raší a kvetou, takže následně stačí, aby na pár hodin přišly teploty okolo minus pěti stupňů a háklivé ovoce, což meruňky jsou, zmrzne.“
Vinná réva se chová jinak. Slunce potřebuje a k vodě se dostane díky hlubokým kořenům jdoucím několik metrů pod zem. Půda má navíc na Sonberku vhodné složení, takže zabraňuje zbytečným výparům.
I tak je ovšem pravdou, že letošní sklizeň proběhla ve srovnání s minulými léty o poznání dřív. Je to i tím, že se vinařství na počest své dvacetileté existence pustilo do sektu a suroviny pro jeho výrobu se sklízejí dřív. To je ale jen částečné zdůvodnění toho, proč za dvě desítky let působení nepamatují na Sonberku takhle brzký konec vinobraní.
Ani se srážkami to není žádná sláva. Letos je to o něco lepší než loni, nicméně už několik let nenapršelo 700 milimetrů za rok, což bylo v minulosti poměrně běžné. Slouk vyslovuje termín zelené sucho, kdy sice příroda vypadá na pohled zdravě a bujně, jenže půda je nebezpečně vyschlá.
Ano, samozřejmě, pořád může jít o výkyvy počasí, nikoli o projevy přehřívání planety. I kdyby ale šlo jen o výkyvy, už v jejich důsledku přilétl na Sonberk okřídlený hmyz z jihu Evropy, který má na révu neblahý vliv.
Aby nedošlo k omylu – na Sonberku se nyní neděje sebemenší katastrofa. Naopak, vinařství se daří, vzkvétá. Jeho roční produkce se pohybuje okolo 150 tisíc lahví, letos se ještě o zhruba patnáct procent zvedne. Sonberk je etablovanou značkou, mimo jiné má velmi dobrou pověst v gastru.
„Nedávno jsme získali krásnou zlatou medaili na mezinárodní soutěži Concours Mondial Brusel za přírodně sladkou Pálavu a velkou řadu ocenění na Prague Wine Trophy,“ začíná s vypočítáváním aktuálních úspěchů obchodní a marketingová ředitelka Dominika Holešínská.
Tím výčet nekončí: „Na Decanter World Wine Awards, což je největší oborová soutěž na světě, jsme v minulosti získali bodové hodnocení 97 bodů ze sta, což je, pokud se nemýlím, stále jedno z nejvyšších na Moravě vůbec. V roce 2017 jsme také měli oceněnou nejlepší suchou a aromatickou Pálavu na světě, i proto k nám proudí řady cizinců.“
Zrovna teď usiluje Sonberk i o titul Vinařství roku a pokud by uspěl, zkompletuje unikátní „hattrick“, poněvadž ocenění získal již v letech 2013 a 2020. „Naše víno je i v michelinských restauracích v Paříži či Nizozemsku, celkově exportujeme do dvanácti zemí světa,“ pochvaluje si Dominika Holešínská.
Ten, kdo právě prožívá dobré časy, by ale neměl zapomínat, že mohou přijít horší, čehož se v Pleskotově vinařském domě drží. Z oken domu je vidět na vinohrad, kde je jeden řádek zatravněný, na dalším je holá půda – takto se už teď pomáhá tomu, aby vodu dostala réva a nikoli jiné rostliny.
Z toho, že na každém druhém řádku dosud vesele roste tráva, plyne rovněž rezerva pro případ, dostaví-li se tak slunečné počasí, že přestane vyhovovat i suchomilné a teplomilné révě. Aby jí už nic neubíralo vodu, rozoral by se i zbylý zelený řádek.
V dálce za vinohradem je z vinařského domu vidět i poslední eventuální záchrana před suchem: pod impozantními kopci Pálavy se třpytí vodní nádrž, a kdyby se o dvacet centimetrů zvedla hladina přehrady, je možné pomocí technologie saturovat touto vodou mimo jiné i Sonberk.
„Tuto závlahu ale zatím nechceme, bráníme se jí,“ netají vinohradník Slouk. „Je velký rozdíl mezi zavlažovaným vinohradem a přírodním. Hrozny ze závlahy máte velké, u nás jsou spíš drobné, jenže my chceme dělat víno tak, abychom ctili zdejší terroir. Se závlahou je to už taková průmyslová výroba.“
Téma vedení vody z přehrady se navíc probíralo před energetickou krizí, dnes by byly výdaje takové, že by je musely kompenzovat vysoké výnosy, což by opět byla cesta k průmyslové výrobě.
V současnosti se réva „tlačí“ k vodě jiným, přirozenější způsobem – užšími spony, tedy v podstatě rozestupy mezi jednotlivými keři, takže ty si navzájem v boji o vláhu konkurují a mají tendenci jít s kořeny do větší hloubky.
Nemohou však na oteplení moravští a čeští producenti vína vydělat? Laickou úvahou lze dojít kupříkladu k tomu, že víc slunečních dnů může znamenat lepší výchozí podmínky pro výrobu červeného vína, přičemž na to domácí se stále ještě dívají někteří milovníci vína s lehkým despektem.
Už při vyslovení takové úvahy se ovšem člověk v jednom z epicenter tuzemského vinařství vystavuje riziku. „To je slovo do pranice,“ reaguje ihned Dominika Holešínská.
Kromě bílého si jde na Sonberku vychutnat i kvalitní červený Merlot, ale… „Rozhodně bych se u nás nepouštěla do skladby, jako je třeba Malbec a různé další modré odrůdy, které jsou charakteristikou mohutné a tělnaté. Nepouštěla bych se do toho jednoduše proto, že uprostřed Evropy máme jiné klima než v přímořských oblastech,“ vysvětluje Holešínská.
Ke všemu ve Francii klučí vinice s těžkými červenými víny a spíš než globální oteplování je na vině poptávka trhu, poněvadž v kurzu jsou vína s nižším procentem alkoholu.
Během rozhovoru na Sonberku se čím dál víc prodlužují stíny. Kopce Pálavy jsou ještě vidět, ale padající soumrak rozmazává jejich ostrost. Těžko zatím říct, čeho jsou signálem zmizelé meruňky, avšak blížící se tma je jasným signálem času loučení.
„Skoro každý se ptá, co budeme dělat nového,“ říká na závěr Roman Slouk. „Co bychom dělali nového? Nic. Žádné experimenty ani žádnou mechanizaci pro práci s keřem nechystáme. Na závlahy se připravíme, ale zatím nejsou vůbec na pořadu dne. Pořád chceme žít s přírodou a chceme usilovat, aby se to, co je venku, odrazilo ve sklepě a potom i ve skleničce.“
Aby to takhle vydrželo, to by si neměl přát jen vinohradník ze Sonberku, ale vlastně my všichni. Jako všude by i na Sonberku bylo nepatřičné kázat vodu a pít víno. Avšak kázat o vodě, abychom mohli pít víno, to je nanejvýš žádoucí.
