V laboratoři můžou vzniknout fantastické věci. Ve virtuální laboratoři třeba celé budovy. A právě v jedné takové v pražských Horních Počernicích vyrostl areál usedlosti Cibulka, kterou před dvěma lety koupili manželé Katarína a Ondřej Vlčkovi pro svou Nadaci manželů Vlčkových, aby z ní vybudovali hospic věnující se dětské paliativní péči.
Vlčkovi usedlost s historií sahající do 14. století koupili ve zbídačeném stavu a rekonstrukce celého areálu bude trvat ještě dalších tři a půl roku – dětským pacientům a jejich rodinám by se měla Cibulka otevřít 22. října 2026, symbolicky u příležitosti dvousetletého výročí úmrtí pasovského biskupa Leopolda Thun-Hohensteina, který ji v 19. století přivedl k největšímu rozkvětu.
Letos se zatím otevře první zrekonstruovaná budova, takzvaný Domek zahradníka, v němž bude kavárna, společenský prostor a zázemí pro nadaci.
V hale Virtuplex však alespoň virtuálně už teď můžete navštívit dokončenou Cibulku v celé její budoucí kráse, jak ji pro nadaci navrhlo studio Petr Hájek Architekti. A budoucnost Cibulky i celé nadace jsme si prošli přímo s Ondřejem Vlčkem, prezidentem společnosti Gen, jež vznikla loni spojením českého Avastu a amerického NortonLifeLock.
Ondřeji, byl to váš nápad, postavit novou Cibulku ve virtuální realitě?
Ve skutečnosti ne, byl to nápad architektů Cibulky, Petra Hájka a jeho týmu. A mně to přišlo skvělé.
A co jste si říkal, když jste si Cibulku poprvé prošel?
Celý areál Cibulky znám naživo do detailu, prošel jsem ho křížem krážem, i když přiznávám, že to ne vždycky bylo úplně bezpečné vzhledem k tomu, v jakém stavu jsme ji koupili. A tak mě překvapilo, jak moc byl model Cibulky věrný a do detailu zpracovaný.
Ten rozměr a pocit z prostoru byl hodně podobný skutečnosti. S virtuální realitou mám zkušenosti, jednak v ní deset let hraju hry a pak jsme už v Avastu s její pomocí dělali různé analýzy. Nikdy jsem ale VR neviděl jako architektonický nástroj přibližující realitu.
Rekonstrukce Cibulky má být dokončena v roce 2026. Proč jste se rozhodli ji takhle virtuálně postavit už teď?
Ten projekt je samozřejmě hezký a zábavný, ale hlavní důvod, proč jsme do toho šli, byla možnost získat feedback od lidí, kteří tam pak budou skutečně pracovat a pohybovat se po areálu. Sestry, lékaři a další pracovníci, ale i zástupci rodin, které budou služeb Cibulky využívat…
Chtěli jsme znát jejich názor na celý prostor a podle jejich připomínek jsme pak udělali potřebné změny v celém plánu. Zjistili jsme třeba, že dva z plánovaných pokojů jsou příliš daleko od sesterny, a tak je architekti přesunuli. To je podle mě skvělé, nejhorší je, když něco s velkou pompou otevřete, všechno je krásné a designové, ale nefunguje to.
Návrh Cibulky vzešel ze soutěže loni v březnu. Jak složité pro vás rozhodování o vítězi bylo?
Vznik architektonického návrhu Cibulky byl velký proces, hlavně období, kdy se tvořilo pět návrhů finalistů architektonické soutěže. Finále trvalo asi čtyři měsíce, přičemž po dvou měsících se konalo představení návrhů před porotou a památkáři a po něm následovaly dva měsíce na dokončení.
A zajímavé je, že vítěz Petr Hájek v poločase představil úplně jiný návrh, než který teď realizujeme. Ten původní návrh jsme kritizovali my i památkáři a on za ty další dva měsíce dokázal přijít s úplně novým návrhem, který nás nakonec zaujal natolik, že vyhrál. Takže ho zvládl za poloviční čas.
Pro nadaci jste vytvořili také video seznamující veřejnost s tím, co děláte, a v něm se říká, že každá 94. rodina v Česku se dozví, že její dítě má vážnou nebo nevyléčitelnou nemoc. To je děsivé číslo.
Je to šílené, že? Ten výpočet jsem si udělal zhruba před třemi měsíci, od té doby jsem mluvil na několika veřejných akcích a představa, že třeba tři lidé z třísetčlenného publika mají nemocné dítě, je opravdu drsná.
Kolika rodinám dokáže Cibulka poskytnout péči?
Podle našich výpočtů se na Cibulce bude moct vystřídat zhruba 300 rodin za rok, průměrně tam každá stráví čtrnáct dní. Trendem je minimalizovat čas, který pacienti, ať už dospělí, nebo dětští stráví v nemocnici, a naopak maximalizovat období, kdy budou doma.
A hospice včetně Cibulky mají sloužit jako taková záchytná síť, aby dětem umožnily prožít čas mimo nemocniční zařízení, pokud tam ze zdravotních důvodů nemusejí být. Což je dobré jak pro ně samotné, tak pro jejich rodiny i celou společnost.
Vlevo celková podoba usedlosti Cibulka, uprostřed Domek zahradníka, vpravo pokoj ve virtuální realitě
Dokážete si představit, že Cibulka bude řekněme pilotní projekt a podobných zařízení časem vybudujete víc?
Představit si to dokážu, ale zatím je na takové plány moc brzo. Vize máme velké, to bych nebyl já (smích), ale myslím, že i kdybychom v říjnu 2026 „jenom“ otevřeli Cibulku, bude to dobré.
O vašich plánech pro Cibulku i celou Nadaci manželů Vlčkových jsme spolu hovořili už v době, kdy jste ji s manželkou Katarínou zakládali, byli jsme tehdy společně i přímo na Cibulce… Je něco, co vás za ty dva roky fungování celého projektu překvapilo?
Celkově jsme překvapeni hodně pozitivně. Řešíme extrémně citlivé, obtížné téma, a reakce veřejnosti je z 99 procent kladná a vstřícná. A i jednání s autoritami ohledně projektu Cibulky běží opravdu hladce. Obával jsem se jednání s památkáři, ale i když jsou celkem tvrdí, jsou konzistentní v tom, co požadují, a zároveň jsou vstřícní. Možná je to díky tomu, o co se na Cibulce snažíme, a jsem za to rád.
S manželkou jste nadaci založili, vložili do ní peníze a jste členy její správní rady, ale zároveň jste její řízení svěřili do rukou ředitelky Ivany Plechaté. Věnujete teď nadaci hodně času?
Myslím, že ne. Jednou za čtvrt roku máme setkání představenstva a jednou až dvakrát za měsíc si děláme „sync“ s Ivanou Plechatou, ale to je asi všechno. A pak jsou samozřejmě akce kolem nadace i samotné Cibulky, kam chodíme rádi. Ať už ve virtuální realitě, nebo té naší.
