Mou vlast uvedl muž, který musel vlast opustit, aby se prosadil. A jehož život se nepodobá plynulému toku Smetanovy Vltavy od pramene k ústí. Letošní zahajovací koncert Pražského jara dirigoval pozoruhodný Tomáš Hanus.
Mohlo jít o rozhodující chvíli jeho kariéry. S jistotou ví, že do startu této chvíle zbývá posledních pár minut. Hlediště slavné Pařížské opery je po okraj naplněno obecenstvem a zvědavostí před premiérou Věci Makropulos, Janáčkova tříaktového zpracování složité úvahy nad úmorností nesmrtelnosti.
Tiše tedy, nerušit! Namístě je maximální soustředění. Namístě je hluboké nadechnutí, než člověk vyjde vstříc orchestru i přísné kritice. Namístě je koncentrace, kdy pod zavřenými víčky běží komplikované části partitury. Namístě je…
„Tati, musím na velkou!“
Tomáš Hanus shání v šatně vlhké kapesníčky pro malého syna s velkou potřebou. Na nic jiného není čas. A pak už zase není čas na nic jiného než vzít do ruky taktovku a jít na věc, na Věc Makropulos. Jaképak usebrání, jaképak hluboké nadechnutí, leda tak zkontrolovat motýlka pod bradou a vzhůru za dobrodružstvím!
Vzhůru za mission impossible, jak nyní třiapadesátiletý Tomáš Hanus označuje provedení jedné z nejtěžších, těžko hratelných a těžko uchopitelných oper, navíc od autora, kterého Paříž teprve objevovala.
Přesto se z impossible stalo possible: premiéra dopadla skvěle a před Tomášem Hanusem se díky tomu otevřel svět. Výsledkem toho je mimo jiné role šéfdirigenta Velšské národní opery, s níž druhý květnový pátek zahájil nový ročník Pražského jara.
Tehdejší úspěch v Paříži políbil sedmatřicetiletého dirigenta, který do té doby příliš příležitostí nedostával a jenž sám přiznává, že z českého hudebního prostředí cítil slabou, až nulovou podporu a že to bylo těžké a bolestné.
Pozor, toto přiznání nevychází z ukřivděnosti, to by byl zásadní a naprosto zkreslující omyl. Přiznání plyne výhradně z otevřenosti a bez nadsázky vzácné upřímnosti, která je v Hanusově líčení trvale přítomna jako kyslík ve vzduchu, protože stejně jako bez něj by se vypravěč bez upřímnosti udusil.
„Ty obrovské těžkosti přinesly strašně moc dobra,“ řekne poté hlasem, v němž není po ukřivděnosti stopa. Hlas naopak překypuje vděkem.
„Tak talentovaný a tak málo toho umí! Musíme mu pomoct!“
Než tyhle věty osmnáctiletý Tomáš Hanus uslyší, projede kolem něj a rodičů při návratu z procházky v Krkonoších auto. Zabrzdí před chatou Hromovka, kde jsou Hanusovi ubytováni, a do nejmladšího člena rodiny udeří před Hromovkou blesk: z vozu vystupuje proslulý dirigent Jiří Bělohlávek.
Tomáš studuje na konzervatoři hru na housle a dirigování, avšak na ten druhý obor v podstatě neexistují osnovy, natož aby měl adept kontakt s živým orchestrem, zato v létě se mladíkovi naskytl kontakt s živým vzorem.
Kdepak, oslovení není jednoduché, jeho ouverturou je dlouhé osmělování. Ouvertura se protahuje tak dlouho, až na hlavní dějství málem nedojde, z předehry se málem stane rekviem. Na Hromovce nadejde poslední večer, poslední večeře s mistrem, jehož učedníkem by se Tomáš rád stal.
Je to vyloženě prázdninová večeře, dirigentské hůlky jsou nahrazeny klacky nesoucími napíchnuté špekáčky nad oheň; plameny kuráže v sobě vykřesá i student a Jiřímu Bělohlávkovi se představí.
A dobře udělá. Nejenže mu uznávaný dirigent prakticky ihned daruje první hodinu, která proběhne mezi smrky nad chatou a na níž padnou slova o talentu, který toho zatím tak málo umí.
Stane se cosi mnohem důležitějšího: Jiří Bělohlávek na Hromovce vystoupí z auta a tím natrvalo vstoupí do Hanusova života – zprvu především po pedagogické stránce, později převáží ta lidská. Nebýt tohoto vstupu, třeba by se neodehrálo ani Hanusovo vystoupení na nadcházejícím Pražském jaru, třeba by vůbec dirigentem nebyl.
„Na vysoké škole jsem dál souběžně studoval housle a dirigování, ale bylo jasné, že už se musím rozhodnout, čemu se věnovat naplno. Nebylo to jednoduché, ale konzultoval jsem vše právě s Jiřím Bělohlávkem a on vnímal, že v mém případě je talent natolik jasný, že mohu na dráhu dirigenta vsadit.“
Nyní už nejen Tomáš Hanus ví, že mu Jiří Bělohlávek poradil výtečnou sázku. Byť to léta vůbec nevypadalo na to, že by měl shrábnout bank.
Jako by se otevřelo peklo, které pohltí Dona Giovanniho ve finále nejslavnější Mozartovy opery. Tak hustý se valí dým, tak mocně sálá žár. O pár metrů dál ale štípe mráz bez výjimky všechny kromě zaujatého chlapce.
„Jako kluk jsem děsně chtěl být asfaltérem – když se někde asfaltovala silnice, zůstal jsem zhypnotizovaně koukat bez ohledu na dospělé.“
Jen jedna činnost se v dětských očích asfaltérům vyrovná: „V divadle jsem se na scénu vždy díval jedním okem, protože jsem zaujatě hleděl do orchestřiště, a byl jsem velmi nespokojen, když jsme měli místo, ze kterého nebyl vidět dirigent. Pohled na něj byl pro mě klíčový – nešlo o nic chtěného, od útlého dětství to bylo úplně automatické.“
Tomášův otec byl dlouhou dobu prvním hobojistou brněnské Janáčkovy opery, maminka byla profesorkou zpěvu; syn občas vrstevníkům záviděl, že jdou hrát fotbal, zatímco on musí cvičit na housle a klavír, a stupnici dokonce trénoval u televizního fotbalu se ztlumeným zvukem, vyrůstal ovšem z jasných kořenů.
K desátým narozeninám dostal od rodičů dárek: dirigent Zbyněk Mrkos mu v Brně půjčil Moravský komorní orchestr a on na zkoušce odřídil první větu z Mozartovy Malé noční hudby.
Pro Giovanniho vyrobil Mozart peklo, pro Hanuse nebe, sedmé nebe, avšak Mrkos dostal nápad ukázat nezletilého kumštýře publiku, takže se stejnou částí skladby proběhl i veřejný koncert.
S odstupem několika desetiletí Tomáš Hanus tvrdí, že vystoupení muselo být strašné, nicméně na jeho základě přilétla nabídka na zahraniční turné. Takže? Takže stop.
Nekonala se žádná vyfabulovaná story se zázračným dítětem, dárek proběhl a neměl se zvrhnout v trauma, rodiče i syn cirkus zastavili a jeho hlavní aktér o něm dnes mluví s ostychem. Sám by o celé příhodě patrně zcela pomlčel, jenže po dotazu, kdy stál před orchestrem poprvé, se k dětskému „hříchu“ upřímně dozná.
Jsme zase u toho: úkolem dirigenta je vyvarovat se při interpretaci hudebních děl falešných tónů, což se Hanusovi dle jeho renomé daří. Ještě mnohem klíčovější však pro něj je nedopouštět se falešných tónů v životě, být upřímný sám k sobě i ostatním a tenhle faktor je v jeho společnosti intenzivně a blahodárně cítit.
„Mou velkou ambicí je být věrný vlastnímu svědomí,“ reaguje jak jinak než upřímně na otázku ohledně cílů do budoucna, „být věrný tomu, co považuji za správné, i když to někdy nepřináší nálezy, nýbrž ztráty, tedy ztráty viděno lidskýma očima.“
Ztráty viděné lidskýma očima? Tomáš Hanus ví, že jsou ještě jiné oči: je věřící, vyzařuje z něj až jakási kněžská empatie a záhy se ukáže, že tohle přirovnání není docela mimo. Nevyhýbavá přímočarost s vírou souvisí a Hanus se jí drží v milých i nemilých situacích.
Těch milých je – díkybohu – víc. Zpovídaný například s potěšením líčí: „Na samém počátku mé dráhy pro mě bylo vyjma setkání s Jiřím Bělohlávkem také hodně důležité, že jsem se ještě za minulého režimu, v roce 1987, dostal do Rakouska do Gustav Mahler Jugendorchestr řízeného slavným Claudiem Abbadem.“
„Otevřely se mi tam nové světy, o nichž jsem tušil, že jsou, doufal jsem v ně. Potvrdila se mi intuice, že v hudbě nejsou hlavní pravidla a otročina, k čemuž tak trochu směřovala atmosféra tehdejšího hudebního školství, ale že je to svoboda, že blízko sebe jsou pojmy hudba a láska.“
„Claudio Abbado byl nejen vynikajícím dirigentem, ale vyzařovalo z něj obrovské lidství. A pak – Mahlerova hudba! Jeho hledání Boha, transcendentnosti, způsob, jakým zpívá o lásce, o štěstí, o neštěstí… Tohle všechno mi potvrzovalo, že hudba a vztah jedince vůči světu patří k sobě.“
S tímhle potvrzením došel Tomáš Hanus až do současného bodu. K současnému poznání a ani to mu není zatěžko prozradit.
„Je to větší než já, přesahuje mě to. Právě studuji Brucknerovu Šestou symfonii a to je vesmír! Má řehole spočívá v tom, že se dotýkám něčeho nekonečně většího než já, nejde to uchopit, protože existuje tisíce způsobů, jak to provést, jedna plus jedna rovná se dva platí v muzice ve velmi omezené míře.“
„Nejraději studuji nové dílo tak, že sedím v křesle bez klavíru, nechám v sobě noty znít, slyším to, je v tom též zkušenost, jde mi to lépe než v mládí. A právě tady se utváří, co člověk později dělá před muzikanty rukama – nemůže si to vymyslet, nemůže si to naprojektovat.“
„Jisté pouze je, že tato tělesná řeč souvisí s vnitřkem člověka, že to není pantomima, choreografie, a pokud je, pak je to špatně. Mechanismus, o kterém mluvím, neumím dešifrovat. Umím se těchto věcí pouze dotknout.“
Hudba je vesmír, hudba je láska, posluchači stojí chlupy na rukou. Vzletně radostnou linku vyprávění však střídá pochmurná. Nebo aspoň pochmurnější, bylo by ostatně nepřirozené, kdyby pořád zněly fanfáry. Než o některých záležitostech začne mluvit, upozorní Hanus, že se mu neprezentují snadno.
Jde vlastně o dva příběhy a složitě se o nich hovoří z rozličných příčin. První z příběhů se týká nedobré zkušenosti s vnějším prostředím, druhý je naopak na kost intimní, jde dovnitř člověka, souvisí s poodhalením duše.
Od pařížského úspěchu s Věcí Makropulos se odpíchla internacionální dráha sedmatřicetiletého dirigenta z Brna – v ten moment na něj ovšem zavolalo rodiště, tím se dostáváme k příběhu číslo jedna. Hanus neodmítl nabídku, aby se postavil do čela Brněnské opery. Nemohl odolat vábení Sirén z oblíbeného města, netušil, že narazí na útesy.
Brňan z letošního Pražského jara brzy poznal, že Má vlast je sice úchvatná, ale že ve vlasti je těžké být prorokem. Hanus chtěl být věrozvěstem změn, čerstvého vánku, ale právě ten ho hnal na skály – někteří lidé v tamějším operním domě nebyli na nové impulzy připraveni, i když se v něm, jak zdůrazňuje, setkal i s řadou skvělých umělců.
Přišla udání, intriky a další jedy, které fatálně otrávily atmosféru. Muž u kormidla neměl čas na osobní život, na mezinárodní kariéru, i tak by ho ale držel dál, mít nastolený kurz smysl.
Že smysl nemá, pochopil po dvou letech: funkci opustil a celou kalvárii popisuje věcně, bez zášti, několikrát až úzkostlivě ujišťuje, že si nechce vyřizovat účty a že nyní s radostí sleduje úžasný vzestup brněnské opery.
Případ číslo dvě se udál dávno před pařížskou slávou. Začínající dirigent má nadějně našlápnuto, možnosti se rýsují i díky tomu, že k jistým operním inscenacím si jej Jiří Bělohlávek bere za asistenta. On ale najednou od hudby odchází a sám neumí říct, zda jí vzkazuje na shledanou či definitivní sbohem.
„Měl jsem vnitřní tendenci odejít do semináře, věnovat se duchovní službě,“ volí Hanuš slova v tempu largo, s pomalou pečlivostí, aby byl správně pochopen.
Musel jsem tenhle riskantní krok udělat, abych si ujasnil priority. Vzal jsem si čas, a ač nebyl v semináři, podílel jsem se na věcech tohoto typu, v podstatě jsem čekal, co bude dál. Výsledkem bylo, že jsem začal chodit se svou současnou ženou…“
Tomáš Hanus začal chodit se ženou, s níž se jim narodilo osm dětí.
V hudbě málokdy platí jedna plus jedna rovná se dva, matematika dirigentovy rodiny zní jedna plus jedna rovná se osm. Jak se to stalo? „To je asi zřejmé,“ usměje se Tomáš Hanus.
„I toto mě a moji ženu přesahuje – ne že bychom plánovali zrovna číslo osm, ale byli jsme otevřeni velké rodině. První z potomků přišel na svět před dvaadvaceti lety, poslední před čtyřmi.“
Osm?
Osm!
Ležatá osmička značí nekonečno, vesmír hudby, který dirigenta přesahuje.
Vesmír evropské hudby je založen na oktávě, osmi základních tónech diatonické stupnice.
Mezi tvůrce evropské hudby patří i Bedřich Smetana, autor Mé vlasti a též autor osmi oper.
Mou vlast uvede otec osmi dětí, který je ochoten povídat o výhodách i potížích, které početná rodina přináší, současně ale nechce, aby to bylo bráno jako jakýsi marketingový tah. Aby byl zajímavý počtem dětí.
Konstatujme tedy, že odstup od hudby pomohl dirigentovi zkontaktovat nastávající choť – což je pro něj to hlavní, jak zdůrazňuje tentokrát v tempu allegro čili rychle –, v souvislosti s kontakty z branže mu spíš ublížil, šancí ubylo.
„Když ale strom nemůže růst do výšky ani do šířky, roste do hloubky a takhle jsem to bral. Jako možnost jít do hloubky. Dirigentský projev se člověk nenaučí jako gymnastiku, je úzce svázaný s jeho osobností, s tím, jak slyší hudbu, jak ji čte, to je věc zrání a já k němu potřeboval být nezávislý, svobodný. Nebyla to lehká svoboda, vůbec ne, ale díky ní jsem dostal šanci růst do hloubky.“
Před více než patnácti lety jej vizionářský intendant Pařížské opery přizval k Věci Makropulos, od té doby se koná velká zahraniční jízda.
Častá spolupráce s Mnichovskou operou, hodně práce ve Skandinávii, představení v Japonsku, Madridu, den před rozhovorem řídil Hanus ve Vídeňské opeře Čajkovského Oněgina a chystá Rusalku v milánské La Scale.
Od roku 2016 je šéfdirigentem Velšské národní opery, v zemi po dvaceti letech uvedl za velkých ovací Mou vlast, s níž nyní přijede zahájit Pražské jaro. To označuje za jeden z životních vrcholů.
„Mám najednou to, co jsem hledal a nenašel v mládí,“ nakloní se dirigent nad stůl kavárny, „Mám kolem sebe lidi, kteří umějí nejen hrát, ale mají k hudbě neskutečný vztah, to dává možnost dělat něco mimořádného..
„A víte, pro mě se svět nerozděluje na duchovní a hmotný. Například to, jak jsem před pařížskou premiérou Věci Makropulos sháněl vlhké kapesníčky pro syna, beru zpětně jako krásný duchovní zážitek.“
Přestože nezřídka podniká z Británie divoké lety, aby se na čtyřiadvacet hodin objevil doma v Brně, poněvadž chce dostát roli otce. Přestože kvůli roli otce s občasnou značnou lítostí odmítá některé nabídky.
Přestože jej neustále pronásleduje stres a permanentní nedostatek času. Přes to všechno vypadá Tomáš Hanus spokojeně, neteatrálně šťastně.
Jistě to bude vidět, až ve Smetanově síni Obecního domu na zahájení Pražského jara pozvedne taktovku. Mimochodem, koncert začíná v osm.
Článek vyšel v dubnovém čísle magazínu Forbes.
