Tenisté letos mají jedinečnou šanci, v Paříži se kromě grandslamu koná ještě olympiáda. Ve hře bude ještě více slávy, pozornosti, peněz… Nedělo by se to bez jejich předchůdců, kteří ke sportu přitáhli davy. Budge Patty bojoval doslova: nejdřív v uniformě US Army, poté jako šampion s raketou.

Buloňský lesík je zelená oáza Paříže, místní srdce ovšem tepe oranžově: právě zde se nachází soustava antukových tenisových kurtů, pojmenovaných na památku pilota Rolanda Garrose.

V červnu se tu ti nejlepší klasicky utkají na druhém grandslamu roku, na začátku srpna pak přidají duely o olympijské zlato. Zase se bude mluvit a psát o bitvách, vítězstvích, sportovních válkách.

Budge Patty musel nejprve přežít skutečnou válku, aby se zapsal do dějin jako velký tenisový vítěz. Tuto neděli uplynulo přesně sto let od narození jedinečného sportovce, jehož osud zformovalo 20. století.

„Jako osmnáctiletý kluk jsem snil o studiu na univerzitě, ale hned pár dní po nástupu jsem musel narukovat. Stejně jako celá moje generace jsem přišel o několik let života. Bylo toho hodně co dohánět,“ vzpomínal už jako starý pán.

Federer, Djokovič, Nadal, ale i Borg, McEnroe či Sampras. Všem moderním tenisovým superhvězdám prošlapali cestu jiní, kteří udělali z tenisu show, kteří založili kult velkých hráčů.

Třeba právě Patty, vlastním jménem Edward John. Celoživotní přezdívku Budge mu vymyslel jeho bratr, když ironicky pojmenoval jeho značnou neochotu udělat při sportu extra krok (budge znamená anglicky pohnout se).

Vida, i vysmívaný flink může být šampionem. Patty vyhrával americká tenisová mistrovství juniorů, jenže válka mu osud pozměnila. Nastoupil k letectvu a v uniformě 5. armády se účastnil osvobozování Itálie a Francie.

Žádná selanka, zahynulo tehdy téměř dvacet tisíc jeho krajanů, 110 tisíc z nich utrpělo vážná zranění. Ani sportovci od historie nedostávali pardon.

Třeba jeho ještě slavnější tenisový krajan Don Budge (shoda s Pattyho přezdívkou je čistě náhodná) si v průběhu druhé světové války zranil při cvičení rameno tak vážně, že se po ní už na kurtech nikdy nedostal do dřívější formy.

Budge Patty byl jiný typ. Elegán a bohém. Poháněla ho jiná radost než většinu konkurentů: radost ze života samotného.

„Spoustu věcí jsme řešili na koleně. Byli jsme rádi, že jsme po válce mohli nastupovat ve vojenských kraťasech, jiné oblečení jsme neměli,“ vzpomínal. „Když jsme pochodovali z Itálie, zažil jsem osvobození Paříže. V roce 1946 jsem se vrátil do Ameriky, ale jen proto, abych o pět měsíců později zase mířil do Paříže.“

Sport byl v poválečné Evropě jednou z mála cest, jak aspoň na chvíli zacelit jizvy z nepředstavitelných hrůz. Pattymu ne nadarmo říkali Pařížan z Arkansasu: potomek rakouského dědečka a francouzské babičky se zamiloval do lenošivých bohémských chvil, do vycházek u Seiny, do života, který s životosprávou dnešních hvězd mnoho společného nemá.

„Byl to patricijský typ, jenž si vychutnává koktejly v tenisovém klubu, léto tráví na plážích a zimy na sjezdovkách,“ napsal o něm uznávaný tenisový žurnalista Christopher Clarey. Jeho poválečný kolega zhodnotil zase Pattyho jako „tak vysokého a tak pohledného, až to není fér“.

To samotné by samozřejmě nestačilo na zápis do dějin jeho sportu. Patty v roce 1950 předvedl unikátní kousek, doteď to vyvolává obdiv: vyhrál nejprve antukový grandslam v Paříži a následně triumfoval na travnatých kurtech Wimbledonu. Jiné povrchy vyžadují úplně jiný styl, jiný přístup.

Ano, říkali mu „glamour boy“ a existuje karikatura, na níž má polovinu těla ve sportovním a drží jednou rukou raketu, zatímco zbytek těla pokrývá smoking a prsty druhé ruky mnou cigaretu.

„Zároveň jsem neznal nikoho, kdo by do tenisu dokázal vnést tolik myšlenek,“ ocenil ho slavný Australan Harry Hopman.

Do toho Patty v roce 1950 učinil osudové rozhodnutí. Dočasně přestal kouřit a také změnil přípravu, ovšem to neznamená, že by se rovnou proměnil v druhého Zátopka. Jeho maximem bylo uběhnout ráno nějakých pět kilometrů a hlídat si víc spánek – na červnový turnaj v Paříži se takto začal připravovat až od května…

Jenže v kombinaci s mimořádným nadáním to stačilo. Patty zvítězil. A v Londýně znovu.

Z tuzemského pohledu je o to zajímavější, že v Paříži v roce 1950 přehrál ve finále v nádherné pětisetové bitvě československého emigranta Jaroslava Drobného, svého osudového rivala. Později ve Wimbledonu 1953 na kurtu jako novodobí gladiátoři bojovali přes čtyři hodiny, což byl tehdy absolutní rekord.

Drobný ho uznával i přesto, že sám občas podlehl jeho trikům, které Patty předváděl se schopnostmi herce; však později v padesátých letech občas dostal na plátně drobnou roličku.

„Často vypadal tak vyřízeně, že mi ho až někdy bylo líto a povolil jsem v koncentraci,“ přiznal Drobný po letech. „Ale on byl nejen tenisovým umělcem, také moc dobře věděl, kudy dojít k vítězství. Vycítil, na kterých míčcích opravdu záleží a které naopak nemusí řešit.“

Vyhrát dva grandslamy za sebou už tehdy zaručovalo sportovní nesmrtelnost. Pattymu v All England Clubu jakožto šampionovi patří stříbrné pouzdro na doutníky – vskutku symbolický dárek pro někoho, kdo se cigaret vzdal jen krátkodobě v honbě za tenisovým úspěchem.

Pattymu totiž nešlo pouze o trofeje. Když v Paříži kráčíte po některé z místních avenue směrem k areálu Rolanda Garrose, pořád kolem sebe cítíte ono francouzské savoire vivre, umění žít. Může mít podobu rychlého espressa v kavárně, sklenky vína, elegantních šatů kolemjdoucích.

Vydání Forbesu Popstar

Po válce vonělo vzduchem ještě intenzivněji. Takto to USA v padesátých letech rozhodně nevypadalo. Tam vládl střídmější přístup k věci a mccarthismus.

„Evropa byla zábavnější,“ zhodnotil to Patty lakonicky ve svých pamětech.

Pragmatickým rozměrem rozhodnutí zase bylo, že americké turnaje si tolik nepředcházely nejlepší dobové tenisty, zato ty evropské o ně kvůli větší konkurenci víc soutěžily. Na starém kontinentu osobnosti typu Pattyho požívaly většího respektu – a také si mohly víc vydělat.

Svůj poslední velký turnaj odehrál ve Wimbledonu v roce 1960, ale do vlasti se nevrátil. Evropa mu seděla víc, strávil zde sedm dekád po boku manželky Marie Marciny, dcery brazilského magnáta.

Mohl toho vyhrát víc? Mohl si kariéru natáhnout? Mohl udělat oněch pár extra kroků, což mu kdysi bratr tak vyčítal a tím mu navždy změnil jméno?

„Nikdy jsem nepočítal s tím, že vydržím s vrcholovým tenisem do čtyřicítky. Sportovci, co to dokázali, nekouřili, nepili a nechodili do postele později než v deset večer. Já jsem si raději život užil,“ pronesl.

A vyšlo mu to, zesnul v míru ve švýcarském Lausanne v roce 2021, v požehnaných 97 letech. Jako šampion, který navíc žil tak, jak mu bylo příjemné.