Někdy jsou cesty osudu křivolaké, stejně jako stezky daňků v císařském lese. A tak může Francesco Kinský dal Borgo vyprávět příběh o tom, jak se italský šlechtic ve třiceti naučil česky, aby navázal na rodinnou historii.
Článek vyšel v květnu 2023 v tištěném Forbesu.
Je po dešti. Z lesa stoupá drobná pára, všechno okolo voní tak čerstvě a po louce se převalují chomáče mlhy. Slunko šimrá na tváři, ve vzduchu jsou nové začátky a mezi stromy vykoukne srnka. Napřed jedna, druhá, třetí, za chvíli je jich na pasece celé stádo.
Pak foukne vítr a… kouzlo pominulo, srnky zmizely mezi vzrostlými duby. „Některé ty stromy jsou staré i 300 let, pamatují ještě Františka Ferdinanda Kinského,“ vysvětlí mi můj průvodce a zamíří po rovné dlouhé cestě směrem k loveckému zámečku, který jde o kus dál tušit mezi stromy.
„To pro něj nechala zámeček v roce 1780 postavit Kristýna z Lichtenštejna, jeho žena. František Ferdinand byl vášnivý lovec,“ pokračuje můj doprovod. Když přijdeme blíž, připomíná ta stavba v prastaré oboře Kněžičky memento pomíjivosti věcí lidských.
Je hlasitým svědkem toho, jak se na majetku českých šlechticů podepsaly dekády v „opatrovnictví“ socialismu, kdy tady sídlila lesnická škola. Popraskané zdi, opadaná omítka…
„Uvnitř to vypadá ještě hůř než venku. Pár desítek let pobořilo to, co sedm pokolení předtím někdo budoval. Vždyť ještě můj dědeček tu vyrůstal,“ dodává muž vedle mě, česky, ale s postřehnutelným italským přízvukem.
Jmenuje se Francesco Kinský dal Borgo. A pokud věříte na osud, asi byste řekli, že ten jeho byl napsaný už dlouho předtím, než se narodil. A že boží mlýny melou – i když pomalu. I když už v ně ani nevěříme.
Malý Francesco se narodil a vyrostl v Toskánsku, na renesančním zámku, letním sídle rodu dal Borgo, které patřilo rodině jeho babičky. S tátou mluvili doma italsky, s maminkou, přivdanou Američankou, zase anglicky. Jeho otec, Giovanni, se se svým tatínkem Norbertem bavil pro změnu francouzsky, i když se narodil v Pise.
„Česky se prý doma mluvilo, jen když babička s dědou nechtěli, aby jim jejich synové rozuměli. A tak táta česky neuměl a nenaučil to ani mě,“ říká Francesco.
Proč se jazyk svých předků a zároveň jazyk země, ve které už přes deset let žije a podniká, naučil až jako dospělý, od manželky z Hradce Králové – to je dlouhý příběh, který se začal psát už v roce 1948.
Jeho dědeček, Václav Norbert Oktavian František Jiří Tassilo hrabě Kinský, příslušník chlumecké větve starobylého českého šlechtického rodu Kinských ze Vchynic a Tetova, byl důstojník československé armády zasnoubený s italskou šlechtičnou Annou Marií dal Borgo-Netolickou.
Ta sice žila poblíž Pisy, ale seznámili se v Čechách, protože vyrůstala v Jičíně na rodinném panství. „Někde jsem četl, že děda prý utekl před nástupem komunistů, ale není to pravda. On nebyl žádný dezertér,“ popisuje Francesco.
„Jel se tehdy za babičkou oženit – jenže po svatbě už nebylo kam se vrátit. Rodinné panství nám sebrali a jeho kolegové, důstojníci, mu do Itálie zavolali a doporučili, aby se mu dobře dařilo. Aby se už nevracel, že by to nedopadlo dobře,“ dodává.
Když se v Pise dědovi Norbertovi narodili dva synové, Giovanni a Pio, česky je s manželkou neučili. Ne z hořkosti nebo zášti. Jednoduše proto, že jim to přišlo zbytečné.
„Děda absolutně nevěřil, že by se nám někdy něco mohlo vrátit. Obdivuju, že ten obrovský životní zvrat vzal prostě tak, jak to bylo, že nenadával na nepřízeň osudu, komunistům nespílal, vyrovnal se s tím, i když ho to samozřejmě netěšilo.“
„Ale rozhodl se nedívat dozadu, neohlížet se, věděl, že musí vybudovat nový život v Itálii,“ pokračuje Francesco v rodinném příběhu a vzpomíná, jak jeho dědeček Norbert, hrabě Kinský, pracoval napřed v Pise pro jednu farmaceutickou firmu, pak v Miláně, jednu dobu taky pomáhal budovat velkou americkou vojenskou základnu nedaleko Livorna.
Foto Michael Tomeš, Matěj Sova
Zámek Karlova Koruna
„On prostě vůbec nepočítal s tím, že by se někdy do Čech on nebo někdo z rodiny měl vrátit,“ říká. Dědečkova skepse byla tak hluboká, že ke konci osmdesátých let dokonce dorazil na české velvyslanectví v Římě s pasem, rozhodnutý, že se vzdá občanství.
„Jenže po něm chtěli, aby zaplatil vojenský výcvik, považovali ho za dezertéra. Což ho uráželo, zaplatit rezolutně odmítl. A oni ho nenechali se občanství vzdát,“ vypráví Francesco, teď už ve velké síni majestátního zámku Karlova Koruna uprostřed Chlumce nad Cidlinou.
A významně, s italským temperamentem, u toho rozhodí rukama: „Víte, co by to znamenalo, že?“ Znamenalo by to, že bychom tady dnes s Francescem uprostřed mramorového sálu nestáli, protože by Kinští rodinné majetky zpátky nedostali.
Ale protože boží mlýny melou, tak se socialistický režim rozložil zevnitř, Kinským z Chlumce stát vrátil v roce 1992 zámek Karlova Koruna, k němu z dědictví po babičce Anně Marii dal Borgo-Netolické taky hrad Kost uprostřed Českého ráje a s nimi i tisíce hektarů lesa, rybníky a oboru Kněžičky s loveckým zámečkem.
A tady se začíná psát ta moderní část příběhu, ve které se z Francesca vypravěče stává postava v hlavní roli. Je to on, kdo z pozice člena představenstva rodinné firmy Kinský dal Borgo, a. s., dohlíží v Česku na rodinný majetek a společně s bratrancem Carlem, který teď taky žije v Česku, se stará o to, aby chlumecký zámek a hrad Kost zůstaly v dobré kondici i pro další generace.
„A na to musíte mít peníze,“ zdůrazňuje nepopiratelný fakt. „Naši předci nestavěli zámky, aby na nich vydělávali, ale protože si to mohli dovolit. A to se nezměnilo od dob Habsburků doteď.“ A v tom Kinským dal Borgo dnes pomáhá hlavně osm tisíc hektarů smíšených lesů (patří mezi největší soukromé vlastníky lesů v Česku) a nová pila.
Foto Michael Tomeš, Matěj Sova
Francesco v žehuňské oboře Kněžičky u zchátralého zámečku. Na jeho opravu se zatím nedostalo. Prioritou byla oprava majestátního chlumeckého zámku Karlova Koruna a gotického hradu Kost.
„Rybníky a polnosti jsme pronajali, tak je to jednodušší, tam nemáme know-how. Stejně tak pískový lom ve Štítu, který má v pronájmu firma Best. O lesy se ale staráme sami,“ vysvětluje Francesco. A k vráceným lesům před patnácti lety vybudovali pilu, aby vytěžené dřevo mohli prodávat s vlastní přidanou hodnotou.
„Můžeme zpracovat významné množství kvalitního dubového dřeva. Protože konkurovat v množství pokácených jehličnanů nemůžeme, to by v posledních letech, zasažených kůrovcovou kalamitou, byla ekonomická sebevražda,“ vysvětluje.
„Naše největší konkurenční výhoda je, že řežeme do vlastního. Můžeme si rozhodnout, kolik čeho pokácíme a jak to zpracujeme. Můžeme plánovat dlouhodobě a strategicky.“ Tedy aspoň do chvíle, než přijde kůrovec a rozdá karty jinak, jako se to stalo před čtyřmi lety.
Kinští dal Borgo podle Francesca přišli kvůli agresivnímu broukovi a způsobené kalamitě o sto milionů každý rok – museli těžit třikrát tolik co normálně a prodávali za třetinovou cenu.
„A navíc teď máme v lese holiny, které osazujeme novými stromy, to taky stojí miliony. A my z toho nic mít nebudeme, to sázíme pro naše vnoučata.“
