Už měla ostříhané vlasy, seděla ve studené cele v prosté lněné kytli, čekala ji gilotina. Krvavý teror lidových soudů Velké francouzské revoluce ji označil za royalistku, přítelkyni krále a jeho rodiny, nenáviděnou monarchistku. To byl počátkem devadesátých let 18. století v centru Paříže jasný rozsudek smrti. 

Sama byla přitom dcerou z rodiny katů, jejíž rodokmen sahal hluboko do středověku. Tušila, že neunikne. Z veřejných poprav se v Paříži těch časů stala dokonale fungující mašinerie. Gilotina se nikdy neunavila, nepotřebovala se najíst ani napít. Během pár měsíců přišlo o život šestnáct tisíc lidí. 

Nakonec bude popraveno čtyřicet tisíc osob.

Těch, mezi které dříve patřila. Jejích přátel. 

Ale život Marie Tussaud zůstane nakonec jako zázrakem ušetřen. A za půl století, až bude tato žena váženou, ctěnou a bohatou Madame Tussaud, půjde její sláva celou Evropou. 

A ještě za dvě stě let, v 21. století, bude věhlas jejích Muzeí voskových figurín všeobecně rezonovat, byť svou zlatou éru největší popularity mají dnes už dávno za sebou. 

Vosk této ženě v pekle Francouzské revoluce zachránil život. Respektive – zachránilo jí život to, co s voskem dovedla dělat. Dovedla s ním doslova kouzla. A tak jí bylo dovoleno, aby jí vlasy zase dorostly, výměnou za to, že bude snímat voskové posmrtné masky popravených obětí jakobínského teroru. A nejen jich. 

Ano, počátek globální slávy muzeí Madame Tussaud je skutečně krvavý a morbidní. Marie ošetřovala useknuté hlavy těch, které kdysi znala, snímala jejich posmrtné masky a vytvářela z nich realistické modely jejich kdysi krásných obličejů.

Jejíma rukama prošly mrtvoly krále Ludvíka XVI., jeho ženy Marie Antoinetty, princezny Marie Terezie Luisy Savojské, princezny de Lamballe, která byla důvěrnicí francouzské královny. Později ale také mrtvá těla těch, kteří měli pád monarchie na svědomí a následně byli sami popraveni, tedy Maximiliena Robespierra, Georgese Dantona nebo Jeana Paula Marata, ubodaného ve vaně girondistkou Charlotte Cordayovou. Ty všechny měla v rukou Marie Tussaud.

Úkol Marie byl jasný, jakkoli byl morbidní – vyrobit dle mrtvých hlav realisticky vyhlížející voskové busty pro nově vznikající Museum Revoluce.

A Marie své úloze dostála dokonale. 

Tehdy se ovšem ještě ani nejmenovala Madame Tussaud. Narodila se jako Anna-Marie Grosholtz 1. prosince 1761 ve Štrasburku. Byla pohrobek – její otec, pocházející z kdysi proslulé rodiny pařížských katů, narukoval jako voják a dva měsíce před narozením dcery padl v sedmileté válce.

Jeho vdova, Mariina matka Anne, se s malým dítětem protloukala, jak se dalo, její dceři, které odmalička říkali Marie, hrozil dokonce chudobinec. Nakonec ale matku i dceru potkalo štěstí – Anne nastoupila jako hospodyně v zámožné rodině doktora Philippa Curtiuse a nový domov i s dcerkou Marií našla ve švýcarském Bernu.

S doktorem Curtiusem vytvořily Anna a Marie svébytnou novou rodinu. Malá Marie lékaři říkala celý život „strýčku“. A měla u něj dobrý život.

Doktor Curtius byl nejen uznávaným chirurgem a anatomem, ale také pedagogem. Své žáky učil s pomocí originálních názorných pomůcek – jednotlivé orgány a části lidského těla tvořil z vosku, kterého bylo v čase svitu tisíců svic všude dost.

Studenti se na voskových orgánech neučili jen anatomii, ale i práci se skalpelem, kudy vést řez, jak léčit často devastující rány z válečných zranění. Proslulost švýcarského lékaře a jeho schopnosti byly takové, že ho na své dvory zvali i evropští králové. 

Kromě medicíny ovšem Curtius využíval vosk i k pobavení. Doktor měl ohromný pozorovací talent a zjevné výtvarné nadání. A tak z vosku začal vytvářet i busty svých slavných pacientů. A nejen ty.

Obrovskou popularitu mezi zámožnou klientelou měly i Curtiusovy „hračky pro dospělé“ – dokonale realistické voskové modely lidských intimních partií v životní velikosti.  Jeden z nadšených klientů a fanoušků jeho práce mu doporučil Paříž. Paříž v čase vlády Ludvíka XV. byla místem radovánek, požitků, hýření a dekadence – alespoň pro bohatou aristokracii. 

Doktor Curtius se do Paříže přestěhoval s celou rodinou – a potkalo ho štěstí, když se seznámil s Jeanne Bécu, která do historie záhy poté vstoupila jako Madame du Barry. Tehdy to byla nová a brzy velmi vlivná milenka francouzského krále Ludvíka XV.

Doktor Curtius vytvořil dokonalý portrét Madame du Barry z vosku, disponující nejen krásnou tváří hraběnky, ale též jejím údajně zcela dokonalým poprsím – a poslal pikantní sochu králi. Ludvík XV. byl nadšen. Doktor Curtius měl dveře do paláce otevřené. V roce 1770 už doktor Curtius otvírá v Paříži své první muzeum voskových tváří.  

A brzy má i nadšenou učednici. Malá Marie je v devíti nebo deseti letech ochotnou pomocnicí doktora Curtiuse, navíc prokazuje neobyčejné nadání pro modelování i nejdrobnějších detailů. Pomáhá figuríny vylepšovat – vkládá jim skleněné oči, porcelánové zuby, přišívá jim vlasy, zdobí je. I díky její práci vypadají ještě realističtěji.

V patnácti letech už Marie tvoří první vlastní figuríny. V časech, kdy neexistuje fotografie a nejrealističtějším známým zpodobněním člověka je jeho malovaný portrét nebo mramorová socha, jsou barevné figuríny plné opravdických detailů vítaným zpestřením.

Marie navrhuje vytvořit modely známých osobností – vznikají tak sochy Voltaira, Rousseaua, Benjamina Franklina nebo právě členů francouzské královské rodiny i osob z jejich okolí. Tváře královských milenek budí v publiku nadšení, i osmnácté století touží po svém bulvárním zpravodajství. 

A doktor Curtius se schovankou Marií mu je dopřávají. V roce 1780 už má Marie stálé místo u dvora. Tvoří voskové busty nového královského páru, krále Ludvíka XVI. i královny Marie Antoinetty i tváře jejich dětí. Královu sestru, Madame Élisabeth, vyučuje dokonce umění.

Nakonec má Marie ve Versailles dokonce vlastní byt, získává velký vliv a mimořádné sympatie nejvyšší aristokracie. Díky své pohledné tváři i veselé povaze je Marie navíc oblíbená ve společnosti. Těší se veškeré přízni královské rodiny. 

Rok 1789 a pád Bastily ale učiní všemu konec. Královská rodina je postupně vyvražděna, krásná a obdivovaná Marie Antoinetta umírá pod gilotinou pod občanským jménem vdova Capetová, umírá princezna de Lamballe a gilotina ukončí život i Madame du Barry. Marie ovšem nakonec zázračně přežije všechno běsnění – a opět díky svým voskovým sochám. 

V roce 1795 se Marie vdá za Francoise Tussauda – a konečně má jméno, pod nímž ji dodnes známe. Porodí tři děti, dcerka jí však zemře při porodu. Synové Joseph a Francois se však stanou její celoživotní oporou i poté, co se manželství rozpadne kvůli alkoholu a hazardním hrám, jimž holduje její manžel.

Marie ovšem ví, co dělat. Je tu dědictví po doktoru Curtiusovi, který zemřel v roce 1794, desítky figurín, které spolu vytvořili. Sbírku později Marie rozšíří o další voskové osobnosti a vlastně všechny celebrity své doby – přibude císař Napoleon a jeho manželka, císařovna Josephine, kterou Marie osobně poznala, jsou tu oblíbení umělci, známí politici, lékaři, filozofové. 

A přijde taky dobrý tip – tip na londýnské publikum, nadšené pro nejrůznější panoptika, muzea kuriozit, kabinety zrůd a příšer a všechno, co budí pozornost, pobavení, zábavu, hrůzu i děs.

A tak Marie Tussaud počátkem nového století začne své figuríny vystavovat v Londýně. Tady budí pozornost nejen svými dovednostmi, ale právě i příběhem ženy, která znala francouzského krále a královnu, kteří skončili pod gilotinou, a která sama jakobínskému teroru unikla. 

Londýnské publikum navíc vyžaduje nejen známé osobnosti. Fascinuje ho hrůza a děs. Chce vidět tváře vrahů, zločinců, popravených. Marie Tussaud dodá, co publikum žádá, a tak její slavné osobnosti, vyšňořené v elegantním dobovém oblečení, doplní i speciální sekce Chamber of Horrors – Komnaty děsu.

Tady jsou, důmyslně nasvíceny a s množstvím rekvizit, vidět tváře zločinců, popravených vrahů, ale třeba i jejich obětí. Slavná byla pařížská varianta Jacka Rozparovače, muže, který kdysi v předrevoluční Paříži proslul bestiálními vraždami prostitutek. Marie Tussaud vytvořila nejen figurínu vraha, ale i patřičně realistické podobizny jeho obětí krátce po činu. Londýn byl nadšený. 

Je to právě dvě stě let, kdy Marie Tussaud se svou expozicí – tehdy ještě nazvanou Kabinet voskových figurín – vyrazila v létě 1822 na turné po Anglii, Irsku a Skotsku. Koncept svých výstav vystavěla na příbězích a hlavně na aktualitách – tvoří figuríny ztvárňující jak skutečné historické události (třeba figura lorda Horatia Nelsona, vévody z Wellingtonu, který u Trafalgaru porazil v námořní bitvě Napoleona), tak i příběhy vražd a tragédií známých z novinových černých kronik a soudniček.

Při kočovném životě Marii doprovázeli i oba nyní už dospělí synové, z nichž zejména starší Joseph se stal její pravou rukou a pokračovatelem rodinného podnikání. 

Marie Tussaud projevila vynikající podnikatelský talent a obchodního ducha. Naučila se své figuríny organizovat do skupin, doplňovala je nejrůznějšími rekvizitami, obměňovala nabídku a artefakty doplňovala ještě brožurkami plnými nejrůznějších pikantních podrobností a historických detailů týkajících se jednotlivých osobností.

Informace doprovázelo i Mariino osobní svědectví z času Velké francouzské revoluce. Žena, kterou kdysi už ostříhali před gilotinou, aby na poslední chvíli unikla smrti, to byl příběh, který celý Londýn miloval. Marie vydělávala, mohla investovat, dařilo se jí. 

V roce 1835 otevřela Madame Tussaud své první Muzeum voskových figurín v Londýně na Baker Street, v prostorách bývalých kasáren. Reprezentativní sbírka, teď už mnoha desítek figurín, konečně dostala své odpovídající prostředí a publikum se jenom hrnulo. Další éru úspěchu představoval nástup nové mladé královny Viktorie, která nejrůznější zábavní podniky pro pozvednutí nálady obyvatelstva ve volném čase podporovala. 

O Marii Tussaud psal Charles Dickens i dobové časopisy, které se už ve čtyřicátých letech 19. století shodovaly, že „nikdo není skutečně populární osobností, dokud se neobjeví ve společnosti slavných u Madame Tussaud na Baker Street“. Smysl pro humor navíc majitelka a zakladatelka slavného podniku prokázala i tím, že pravidelně dodávala do své sbírky i svou aktuální voskovou podobiznu. Ta poslední vznikla, když bylo Marii 81 let. 

Marie Tussaud zemřela v roce 1850 ve věku nedožitých devadesáti. Své muzeum odkázala svým synům a vnukům. Jeden z nich, Joseph Randall, syn staršího Mariina syna Josepha, v roce 1884 přestěhoval muzeum do větších prostor na Marylebone Road, kde hlavní pobočka Muzea Madame Tussauds sídlí dodnes. 

A ani příběh jeho zakladatelky není zapomenut. I když dnes lidskou touhu po známých tvářích a jejich příbězích dávno naplňují společenské a bulvární magazíny, internet a především sociální sítě typu Instagram, sbírky voskových figurín slavných lidí pořád poutají pozornost – i dvě stě let po svém vzniku.

Muzea Madame Tussauds dnes vlastní mezinárodní zábavní skupina Merlin Entertainment Group, která síť zakoupila v roce 2007. Dnes provozují desítky muzeí slavné značky – mimo jiné v New Yorku, Orlandu, San Francisku, Las Vegas, Londýně, Berlíně, Vídni, Budapešti, Tokiu, Pekingu, Šanghaji, Dubaji, Sydney i Praze.