Po roce pandemické krize oslovuje Forbes v rámci seriálu Bojuj! přední české podnikatele a topmanažery, aby se podělili o svůj pohled na náš boj s pandemií. Co nám uplynulý rok dal a vzal? Co se nám v Česku povedlo? A jak se pandemická krize může odrazit v podzimních volbách?

Martina Grygar Březinová patří řadu let do našeho žebříčku Nejvlivnější ženy Česka, dvacet let se pohybuje v nejvyšších patrech českého byznysu.

Zkušená korporátní manažerka vedla deset let skupinu Sodexo, později vystřídala několik dalších významných manažerských pozic, ale dopřála si i roční sabbatical, během něhož se věnovala především rodině a také práci pro neziskový sektor.

Byla jsem dřív zvyklá pracovat ve vražedném tempu, pořád něco někam posouvat. Pořád jsem byla ten, kdo celý tým motivoval a díval se dopředu. Pak jsem ale pochopila, že čas od času je potřeba zvolnit. Věnovat se rodině, sobě a ujasnit si, co opravdu chci. A hlavně to, co nechci,“ svěřila se Forbesu před časem v rozhovoru.

Dnes je Martina Grygar Březinová konzultantkou mezinárodní společnosti Egon Zehnder. Nadále se ale zajímá také o český vzdělávací systém, osobní rozvoj a leadership.

Rok s covidem rozjel strmou emoční horskou dráhu. Na začátku posílil pospolitost, ochotu pomáhat jeden druhému. Když se podívám kolem sebe teď, vidím únavu a polarizující názory na současná opatření.

Jsme národ, který si umí poradit. Když na začátku pandemie nebyly nikde roušky k dostání, lidé sedli k šicím strojům a ušili je pro sebe i své okolí. Zároveň jsme národ, který má švejkování v krvi a zákazy a nařízení nemá rád i s ohledem na naši historii.

To platí, i když se nařízení týkají zdraví. Příběhů o lidech, kteří nerespektovali karanténu nebo nahlášení kontaktů, jsem slyšela bohužel poměrně dost.

Při své práci pracuji s testem, který měří, jak se lidé začnou chovat, když se dostanou do stresových situací. Nikdy by mě nenapadlo, že zažiji rok, kdy bude pod permanentním tlakem celá země. Lidé nejsou olivy a pod dlouhodobým tlakem ze sebe nevydávají to nejlepší, možná právě naopak.

Ráda vidím, že se do top priorit vedení některých firem dostalo psychické zdraví lidí. Poslední rok dal opravdu všem zabrat. Covid rozpohyboval digitalizaci byznysu i totálně změnil přístup k flexibilitě. Možnost pracovat z domova byla před rokem spíše výsada, kterou měl podle statistik málokdo.

Ze dne na den se z toho stala nutnost, která si v kombinaci s online školou začala vybírat svou daň. Chybějící osobní kontakt a mnoho hodin u obrazovek se podepisují na psychice dospělých i dětí. Současná situace je náročná naprosto pro všechny.

Zejména ženy jsou pod obrovským tlakem.

Troufám si říct, že s ohledem na tradiční rozdělení rolí, které v české společnosti převládá, jsou zejména ženy pod obrovským tlakem. Nikdo nebyl připravený na to, že se z jeho domova na rok stane kancelář, škola, školní jídelna i psychologická poradna.

Síly totiž nedocházejí pouze dospělým, ale i dětem a mladým lidem. Sociální izolace, chaos a špatná komunikace státu působí na psychiku a důvěru lidí. Firmy začínají svým týmům nabízet psychologickou pomoc, zatím ji však lidé využívají velmi opatrně.

Nejsme v USA, kde mít svého psychologa patří ke standardu. Každý ví, že zlomená ruka potřebuje ošetřit, ale problémy s psychikou řeší málokdo. Je moc dobře, že u nás existují neziskovky jako Nevypusť duši, kam se dá obrátit o pomoc i v případě, že ji zaměstnavatel nenabídne.

Už pár let se snažím řídit radou, kterou slyším při každé cestě letadlem. Nejprve je potřeba nasadit masku sobě, pak až je načase pomáhat ostatním.

Podle statistik v posledních měsících významně narůstá počet mladistvých s psychickými problémy, ale pokud mají mít rodiče sílu kromě školních povinností svých dětí řešit i jejich psychické zdraví, musí se začít starat o to své.

Ekonomické dopady pandemie jsou všem zřejmé. Psychické dopady jsou více plíživé a je nutné se jimi zabývat a řešit je. To ovšem nenastartuje zaměstnavatelem hrazená psychologická linka, ale opravdový zájem o lidi.

Spousta byznysů řeší propady ve výsledcích. Mnohem lépe je zvrátí, pokud je stejně jako čísla budou zajímat lidé v týmech, jejich problémy, obavy. V momentě, kdy se z lidí stanou čísla, začne průšvih.

Jsem vděčná, že máme v naší zemi kvalitní neziskovky, jako je třeba Centrum Locika, nebo lidi formátu Nory Fridrichové, pomáhající dalším v nouzi. Moc bych si přála, aby se ochota pomáhat opět stala národním standardem jako na začátku pandemie.

Tento týden jsem stála na Staroměstském náměstí a pozorovala moře bílých křížů. Byl to pro mě silný zážitek. Ty kříže smyje déšť, psychické a ekonomické následky pandemie s námi zůstanou.

Blíží se parlamentní volby. Máme šanci postavit do čela státu lidi, kteří mají vizi, umí ji komunikovat a hlavně mají důvěru lidí na základě svých slov a činů. Jen taková vláda nám pomůže se s dopady covidu vyrovnat.

V podzimních volbách máme všichni šanci to ovlivnit.