skip to main content
Malá firma

Whisky s tváří Ječmínka. Podnikavec na Hané oživuje netradiční palírenskou tradici

Je chodícím důkazem nerudovského „A čím jsem byl, byl jsem rád“. Zároveň lze snadno uvěřit, že tohle je ze všech pestrých povolání Jiřího Omelky to nejpůvabnější. Už kvůli vůni, která se nese budovou.

„Mám rád nové věci. Mechanik letadlových přístrojů, který vystudoval psychologii, zběhl z ní na personalistiku, pak do piva a teď do whisky,“ vyjmenovává s úsměvem. „Doufám, že tohle je poslední záležitost.“

Kolem vesnice Těšetice se vlní kopce, pro které si nadšenci do fotografie jezdí do Toskánska. K Hané taková krajina patří stejně jako třeba četná boží muka. Tady ale probíhá zmrtvýchvstání ryze světské. Ve stavbě se základy z roku 1596 ožívá pod značkou TŌSH Distillery nejstarší československá whisky. Whisky z místních darů.

Někdejšímu režimu lze právem vyčítat skoro všechno, v tomto případě ale soudruzi projevili až nečekaný smysl pro marketing. „Někomu z komunistů blízkých k Seliku chutnala nakuřovaná whisky z Islay a měli problém se k ní dostat. Tak to prostě protlačili do výroby,“ popisuje Omelka začátek nepravděpodobného příběhu.

„Rozhodli, ať to tady někdo zkusí, že je tu stejně všude spousta ječmene a sladu,“ říká. Výsledek nesl název King Barley, což vlastně znamená Král Ječmínek, bájný moravský panovník s hanáckými kořeny. Dobrý příběh, leč provedení – jak u bývalého režimu nepřekvapí – nic moc.

„Barlejka“ sice v sedmdesátých a osmdesátých letech platila za prémiovou, avšak k elitním whiskám měla dál než Husák k Churchillovi. Teď se díky Omelkově nadšení Ječmínek zase probouzí. Do nové doby, s novou chutí a úplně jinými standardy.

Jiří Omelka z TŌSH Distillery

„Dřív se tady whisky ani nedělala z toho nejlepšího. Pochopil jsem, že prémiový slad se vozil buď za valuty do zahraničí, nebo do Budvaru a Prazdroje,“ líčí Omelka. Nyní je to opačně, ale musíme proto do minulosti, tentokráte jeho osobní.

Naštěstí si v příběhu, který k dozrání whisky potřebuje dlouhé roky, malou odbočku můžete snadno dovolit. Zvlášť když čas s vypravěčem plyne příjemně a ve sklenici se zlatě třpytí jeho produkt. Úplně jinak čas svištěl v dobách, kdy Omelka pracoval jako personální ředitel AVG. S jednou z ikonických firem českého porevolučního úspěchu si prožil cestu vzhůru se vším všudy.

Vstup na burzu byl krásný zážitek, ale nevěděli jsme, co to taky přináší.

„Když jsem nastupoval, pracovalo v AVG 350 lidí, ale už se vědělo, že chceme jednou na burzu,“ vzpomíná. „Programátoři mi pak nadávali, že z toho dělám korporát, ale já jim jen říkal: Kluci, prvním krokem je dát dohromady peníze. Tak, abys věděl, že jsi placený na správné úrovni ve srovnání s kolegou na jiném oddělení i s kolegou v Anglii nebo v Kalifornii.“

Krok za krokem postupovali ke kýžené metě. Omelka byl u toho, když se na New York Stock Exchange slavnostně zvonilo. „Krásný zážitek, akorát jsme nevěděli, co to taky přináší,“ vybaví si zpětně. „Najednou se jelo na kvartáty. Firma se zvětšovala, měli jsme Austrálii, Kalifornii, koupili firmy v Izraeli. Bylo to super, parádní jízda. Ale začal jsem přemýšlet o odchodu.“

Omelkovi mají tři dcery a vídat je jen o víkendech mu nestačilo. „Už to chtělo trochu zpátečku. A hledal jsem, jak se živit dál,“ popisuje konec své „předalkoholové“ kariéry.

První další zastávka? Pivo. „Náhoda. Hrozně dlouho jsem ho ani nepil, nechutnalo mi,“ přiznává Omelka. Jenže na pracovních cestách do Ameriky si v Kalifornii oblíbil řemeslné, lokální počiny. Craftová piva tehdy v Česku teprve zahazovala plenky a Omelka patřil mezi nadšence, kteří doma v kotlích zkoušeli napodobit svět.

Je škoda vášnivé vyprávění rodáka z Jarošova ochudit o zvukomalebnost moravsko-hanácké češtiny: „Učil jsem se sám, za pochodu. Máš internet, umíš anglicky. Já su takový magor, že když mě něco začne bavit, dělám to furt a věnuju tomu strašně moc času. Žena by ti mohla povídat. Takže jsem vařil a vařil,“ popisuje.

Předplatné Forbesu

Když se přidala touha změnit práci, s obchodním partnerem rozjeli v Olomouci pivovar Chomout. Omelka díky působení v AVG zainvestoval částku v řádu milionů do technologického vybavení a měl na starosti vaření piv.

„Když jsme otevřeli, zase jsem moc času neměl,“ přiznává pobaveně. „Ale pivovar byl 800 metrů od baráku. Byl jsem schopný vyzvednout holky ze školky, a když zrovna probíhal chmelovar, mohl jsem se projít po zahradě.“

Oproti působení v korporátu zažíval najednou bezprostřední zpětnou vazbu, když vycházel z pivovaru a sledoval, jak si v Olomouci na zahrádkách v parných dnech vychutnávají jejich mok. Pivo dobré, vztahy horší. Po neshodách s partnerem Omelka svůj podíl v Chomoutu nakonec prodal, čemuž předcházelo jiné určující setkání: s Alexandrem Zarivnijem.

Chci nabídnout alternativní linku použití toho, co se u nás pěstuje.

Pro pití samotné zní jako hrozná představa, když promícháte pivo s whisky, ale tady šlo o šťastnou náhodu. „V Chomoutu jsem chtěl udělat vídeňský ležák. Což se přesně nepovedlo, ale na vylití do kanálu to taky nebylo. Tak jsem z toho chtěl aspoň vypálit pivovici – a seznámil se se Sašou.“

Reklama

Tomu patří budova palírny v Těšeticích, kde s Omelkou sedíme. Jelikož je slad klíčem k pivu i whisky, podnikavec už v Chomoutu zvažoval rozšíření repertoáru. Nahodil to novému známému a… „Saša se začal smát. Byl posledním vedoucím výroby Selika v Dolanech, kde měl na starosti whisky. Měl palírnu, kde se dříve vyráběla. A koupil ochrannou známku.“

Zatímco Omelka vypráví, ušlechtilý nápoj se celkem hlasitě – jako když to hučí v baru – vysmívá našemu vnímání času a zrychlené době. „Whisky je strašně zajímavý obor a je to na celý život,“ uvědomuje si vypravěč, co všechno se ještě musí a chce naučit.

V Česku podobným způsobem vzniká už jen whisky Old Well, zbylé patří pod velké lihovarnické podniky. Omelka a Zarivnij se s dvojicí ze Svachovky znají a fandí si, jen v přístupu se neshodnou. Zatímco na jihu Čech pracují se špičkovým sladem přímo ze Skotska, čímž se chtějí maximálně přiblížit chutím domoviny whisky, Omelka filozofii obrátil.

„Chci nabídnout alternativní linku použití toho, co se u nás pěstuje. A třeba zase dát Hanákům ochutnat opravdovou sladovou whisky,“ říká. Rašelinu tak bere z Hory Svatého Šebestiána a slad je vypěstovaný na Moravě.

S jeho zpracováním má Omelka zkušenosti z Chomoutu, odrůda pro destilaci je zároveň jiná než ta pro pivo. Destilace je pro něj ostatně primárně způsobem konzervování. Urodí-li se dostatek obilí, proč nevypálit whisky?

„Odnikud nevozit!“ prohlásí rezolutně. „Vím, že jsme schopní se to tady naučit dělat. Že to nebudeme umět příští rok, to je jasné, japonskou whisky začali brát vážně taky až po osmdesáti letech. Myslím ale, že za deset let budeme vyrábět whisky, nad kterou nikdo nebude ohrnovat nos.“

Cenu plánuje udržet, obrat zvětšit.

Ta současná je pořád mladá, tříletá. Finančně je však zajímavá už teď: lahve za tisíc korun, které šly do prodeje, se na aukcích prodávají za více než trojnásobek. Prvotina a malé množství zkrátka táhnou. „Zároveň je to ta nejhorší whisky, jakou jsme tu udělali. Ne že by byla špatná, ale ty další už budou jen lepší,“ slibuje Omelka.

Cenu plánuje udržet, obrat zvětšit. Výhledovou kapacitou má být sud whisky denně, což chce čas, a tak kvůli cash flow stále nabízejí pěstitelské pálení. V repertoáru TŌSH Distillery mají zároveň nejen domácí ovocné destiláty, ale rovněž všemožné varianty ginu.

Dále v Těšenicích ožil nápoj s tajnosnubným názvem Jakamarus, bylinný likér dle originálního československého receptu ze třicátých let, který si jistě vybaví starší generace. Nakouřenou King Barley pak doplní nová značka Lafayette.

„Obrat přes pět milionů za rok je malinký začátek,“ říká Omelka. „Být palírnou whisky a ginu zároveň je v anglosaských zemích standardní model. Teď děláme investici za 2,5 milionu korun do technologie, čímž se staneme první palírnou v Česku, která bude mít pod jednou střechou všechno. Přivezeme si slad a pak odsud už půjde ven láhev.“

Jeho bratr, letecký konstruktér, pomáhá Omelkovi s mašinou, která by zvládla manuální broušení sudů. Ty zatím v palírně kupují od vinařů, a proto je jejich vnitřek třeba náležitě upravit, aby whisky při zrání nenasákla nevhodným aroma. V časech, kdy všichni hledají investice, pak Omelka rozjíždí ještě jeden neotřelý koncept.

„Říkám mu komunitní palírna. Když chceš dělat whisky, musíš mít buď hromadu peněz, najít bohaté investory, nebo se poskládá velké množství těch malých,“ líčí způsob, který ve světě funguje zvlášť u irské diaspory.

Nabízí přitom nejen soukromé sudy, což není neobvyklé, ale i sudy společné. Vědomí, že čas každému z nás nemilosrdně tiká, tak může vylepšit whisky, která vám souběžně dozrává – můžete uložit peníze právě do ní a až se prodá, dostanete je zpět.

„Chci rozbourat tradici, že se vám narodí dítě a vy zakopete slivovici, která se po těch osmnácti letech buď ztratí, z větší části se vypaří, anebo je zkrátka na pití výrazně horší,“ vysvětluje Omelka. „Takhle naopak oslavíte patnáctiny vašeho dítěte patnáctiletou whisky. Na což lidé slyší, protože whisky zraje do krásy.“

Komu to celé přijde jako nekonečná doba, nachází zde správného partnera. „Když jsem začal vařit pivo, přišlo mi těch šest týdnů strašně dlouhých. Já jsem hrozně netrpělivý člověk,“ směje se Jiří Omelka.

Ale učí se. Třeba z jejich prémiového ginu proto za každé tři stovky z ceny lahve sázejí stromy. „Kdysi z Těšetic vedla na staré trhové cestě alej až do Olomouce. Když teď kolem jezdím do práce a vidím, že lidé zase můžou jít na procházku a stromy tam vrhají stín, mám radost,“ popisuje svůj vlastní vývoj.

Stromy rostou, whisky zraje. Ještě hezčí proto tento pohled bude za pět, deset, za patnáct let. Ideálně se sklenicí nakouřené v ruce.