V tom příběhu je všechno: krach, pohádkové bohatství, odvaha a nervy hazardního hráče, zlato… a ropa. Černé zlato. V časech, kdy svět ochromují spory o fosilní paliva, je životopis Brita jménem William Knox D’Arcy o to pozoruhodnější.
Že jedinec, například zrovna sedící v Kremlu, může s patřičnou šíleností a s patřičnou nadvládou nad zdroji měnit dějiny? Ano, to se dnes ukazuje být nezpochybnitelné. Ale šlo to i dříve. A nemuselo jít o prezidenta.
„Štěstěna nám přinesla dary z pohádkové říše v rozsahu, o němž jsme ani nesnili,“ pronesl jednou Winston Churchill. Štěstěna pomohla, ale odpracoval to Knox D’Arcy, britský podnikatel a jeden z hlavních zakladatelů ropného a petrochemického průmyslu v Persii.
Zatímco Česko má svoje „osudové osmičky“, rodák z města Newton Abbot si potrpěl v letopočtech na konci na dvojky, proto tento text připomíná hned několik kulatých výročí podivuhodného D’Arcyho života.
V jeho případě nebylo na počátku slovo, nýbrž průšvih. Jeho otec v Anglii zbankrotoval a před dluhy utekl začít nový život nejdál, kam to šlo – do Austrálie.
„Málokdo ze spolužáků Williama na prestižní londýnské westminsterské škole by si byl pomyslel, že jednou bude hrát prominentní roli při přetváření světa. Zvlášť když se neobjevil na zahájení školního roku 1866,“ píše o emigraci rodiny uznávaný oxfordský historik Peter Frankopan ve svém nejslavnějším díle Hedvábné stezky: Nová historie světa.
Fascinující kniha dějiny popisuje z perspektivy „hedvábných cest“, tedy pohybu vzácného zboží, kapitálu a obchodu. Jak po tradiční Hedvábné stezce, tak například po vyplenění Amerik, kdy do Evropy putovalo myslí neuchopitelné množství zlata, stříbra a dalších kovů.
Bohatství však může putovat také v ropovodech, což je tento případ.
Zpět proto k mladíkovi jménem William. V roce 1882, tedy před 140 lety, byl ve státě Queensland spokojeným právníkem s vášní pro lov, Austrálie mu svědčila, šťastně se oženil a život plynul tak, jak si představoval.
Jenže osud ťukal na dveře – co ťukal, bušil! Bratři Morganové třicet kilometrů od Rockhamptonu, kde D’Arcy žil, objevili potenciálně bohaté naleziště zlata. Jelikož neměli peníze, bankovní manažer je odkázal na D’Arcyho a ten spolu s přáteli okamžitě založil syndikát a do Morganů zainvestoval.
Jak známo, investice má být dlouhodobá, a tím pádem není pro každého. Bratři Morganovi při pohledu na to, jak náročné průzkumné práce doslova požírají dolary a zlato se stále neobjevuje, nevydrželi s nervy a svůj podíl prodali.
Zbytek je historie, jak píše Frankopan: „Prodali v ten nejhorší okamžik, neboť se poté ukázalo, že zlatá ložiska v hoře patří k nejbohatším v historii. Podíly, jež odprodali, záhy vyletěly na dvoutisícinásobek. Do deseti let dosáhly návratnost 200 tisíc procent. Knox D’Arcy se stal z advokáta v australském městečku jedním z nejbohatších mužů na světě.“
Foto State Library of Queensland
Wikipedie jeho majetek v dnešních částkách přepočítává na 711 milionů liber. D’Arcy si užíval života – velkolepý dům v Londýně, statek na britském venkově, nejkrásnější nábytek a tapisérie, nejlepší víno a šampaňské. Zkrátka bonvivánství v ryzí podobě, které dodnes zachycují dva obrazy v Národní portrétní galerii, protože D’Arcy svůj spokojený vzhled hodlal zachovat pro budoucí generace, samozřejmě díky ruce špičkového malíře.
Zdálo se, že jeho dílo je u konce, ale on to byl jen začátek. Částečně z pragmatického důvodu, neboť o část jmění přišel kvůli krachu banky v Queenslandu, kde měl uložené peníze. A částečně proto, že takto zdatný hráč si zkrátka neuměl pomoci.
Už jednou udržel nervy tam, kde je ostatní ztratili, a pohádkově zbohatl. Teď se hrálo o víc. Černé zlato bylo ještě lákavější než to klasické.
Úředník perské vlády Antoine Kitagbi ho totiž seznámil se situací v dnešním ´Íránu. Že pod zemí bublá ropa, o tom psali již byzantští autoři pozdní antiky. Baron Reuter, zakladatel stejnojmenné slavné tiskové agentury, v roce 1872 (zase ta dvojka) zakoupil koncesi pro těžbu perské ropy, ale jednak se skrz velmi náročné podmínky nedostal k ropě a ještě byl pod tlakem za to, že měl mít „výhradní a konečné privilegium“, takže nakonec musel při druhém zisku koncese monstrózně uplácet perského šáha.
Šáh chtěl pak tenhle trik zopakovat s D’Arcym – prodat mu práva na něco, co podle jeho soudu stejně hamižní cizinci ze země nikdy nedostanou, pořádně vydělat, vysmát se neúspěšnému a klidně prodávat znovu, nějakému dalšími naivkovi…
„D’Arcy si prostudoval objevy francouzských geologů v Persii. Vyzpovídal jednoho z vůdčích britských expertů na ropu. To stačilo, aby se v něm probudil opravdový zájem o věc,“ píše Frankopan.
V rychlé zkratce: díky kombinaci lobbingu a „darů“ (přeloženo úplatků) za miliony pro šáha v roce 1901 začala platit D’Arcyho koncese neboli garance „plné moci a neomezené svobody na šedesát let k libovolnému zkoumání, prorážení a vrtání do hlubin perské země“. Frankopan to nazývá klíčem od království, stačilo najít ten správný zámek.
V roce 1902, před 110 lety, se akce rozjela naplno. Dlouho se ale zdálo, že D’Arcy sice vyhrál nad Morgany v Austrálii, ale teď prohraje s Peršany. Horentní účty rostly a rostly a výsledky nikde. D’Arcy dokonce skutečně začínal zvažovat odchod. Ale 28. května 1908 ve čtyři ráno se trpělivost zhmotnila v černý proud.
Velký objev společnosti Burmah Oil Company v Masjid-i-Suleiman 28. května 1908. Šlo o vůbec první ropný vrt na Blízkém východě. | Foto Pinterest
Z kusu papíru podepsaného šáhem a zvaném D’Arcyho koncese, se stal jeden z klíčových dokumentů pro geopolitiku 20. století, z D’Arcyho ještě větší boháč, z Anglo-iránské ropné společnosti se později stalo British Petroleum (BP) a ze šáha zrádce, co rozprodává národní bohatství a budoucnost.
Muž, jehož vytrvalost a nervy mistra pokeru tohle vše daly do pohybu, si už své štěstí dlouho neužíval, zemřel v roce 1917, bohatý a uznávaný. D’Arcy skonal, dějiny však běžely dál.
Dělníci mění nápis Anglo-Iranian Oil Company na British Petroleum v Londýně | Foto Stanmore Tourist Board.
Důsledky na omezeném prostoru tohoto textu těžko spočítat, je namístě přečíst si Frankopana a další knihy. Perská ropa se stala zásadní pro britské námořnictvo, a tudíž schopnost vést války. Blízký východ se stal novým Eldorádem, objevovala se další a další naleziště a každá místní vláda sváděla někdy více a většinou méně úspěšný boj s vládami evropských zemí, které si prostřednictvím firem typu BP porcovaly ropná pole.
Přišla Sykesova-Picotova dohoda, tajná smlouva mezi Británií a Francií o rozdělení sfér vlivu na Blízkém východě a v jihozápadní Asii. Do toho leninské a později stalinské Rusko začalo v nové Velké hře 20. století podporovat arabskou a perskou nezávislost, aby z oblasti vypudilo Západ a nemuselo se spoléhat jen na ropu z Baku a Kavkazu.
Bum, bum, bum, jako když figurky kráčely po šachovnici dějin. V roce 1932, tedy před devadesáti lety, šáh rozhodl o zrušení D’Arcyho koncese.
„Země jako Irák či Persie stály před výzvou osvobodit se od cizího zasahování a rozhodovat samostatně o vlastní budoucnosti. Británie se jim v tom pokusí zabránit. K tomuto střetu muselo dříve či později dojít,“ navozuje Frankopan právem atmosféru dramatu.
To pokračovalo britskou nevolí, další nevýhodnou smlouvou pro Persii, gradovalo druhou světovou válkou a kulminovalo válkou studenou.
V jejím rámci nově zvolený íránský vůdce Muhammad Mosadek nařídil bezodkladně znárodnit Anglo-íránskou společnost, načež na konci roku 1952 Britové v zoufalství oslovili CIA ke společné akci na záchranu vlivu a ropy a jejich zásluhou se o pár měsíců později zrodil puč, po němž na trůn perských panovníků dosedl šáh Muhammad Rezá Pahláví.
Jeho trudné panování skončilo útěkem, návratem ajatolláha Chomejního z exilu a ´´Íránem, který známe dnes. S autokratickým, fanatickým vedením mužů v turbanech, jejichž režim dodnes krmí černé zlato.
To černé zlato, které ze země dostal William Knox D’Arcy, aniž dokázal dohlédnout následků, jaké to o století později světu přinese.
