Pochází z největší kadeřnické rodiny v Evropě a je už čtvrtou generací, která v řemesle pokračuje. Její předci česali a zkrášlovali prvorepublikové herečky i významné osobnosti politického a kulturního světa.
Petra Vavrušková nosí jméno, které má v její profesi velký zvuk. Ona sama se v ní pohybuje už šestatřicet let a s maminkou a sestrou zakládaly jeden z prvních kadeřnických salonů v novodobé historii České republiky. Raritou je, že v rodině se řemeslem živily obě větve – jak z matčiny, tak i z otcovy strany.
Tradici odstartoval praprastrýc Jan Turek, který si otevřel kadeřnictví na ulici Gorkého v Praze už v roce 1910. K němu nastoupila později do učení Petřina babička, která se tam seznámila se svým mužem.
O vlasy tehdy pečovala prvorepublikovým celebritám, třeba Adině Mandlové, Haně Vítové, Zitě Kabátové nebo Svatopluku Benešovi. „A v jiném kadeřnictví se tehdy do sebe zase zamilovali rodiče mého tatínka,“ popisuje Petra Vavrušková.
„Ve své době byla rodina Vavruškova velmi známá. Táta byl šéfem v salonu nahoře na Václavském náměstí, maminka zase dole, kde v ulici Ve smečkách otevřela salon s Gerhardem Matuškou, a babička šéfovala v kadeřnictví na Můstku. O práci se tak doma mluvilo prakticky neustále, což nás přirozeně ovlivnilo. Ale nikdo nás se sestrou do řemesla nenutil, došly jsme k tomu samy,“ vzpomíná.
Původně chtěla být sice keramičkou, protože ale měla trochu divočejší pubertu a škola byla mimo Prahu, nechtěl ji otec pustit na internát. Nakonec prý zase tolik neprotestovala a dala se na stejnou profesní dráhu jako její předci a starší sestra.
Ještě než přišla revoluce, dostala maminka nápad otevřít si salon v jednom z pokojů dejvického bytu, kde bydlela. A tam docházela řada zákazníků, mezi nimi i známé osobnosti, zpěváci, herci.
„Měl svou úžasnou atmosféru. Jeho éru ale nakonec ukončila sama maminka. To když jsem jednou v neděli ráno natáčela trvalou Ondrovi Hejmovi ze Žlutého psa, maminka vyšla z ložnice v noční košili, protože tam nikoho nečekala, uviděla Hejmu v natáčkách a řekla dost,“ usmívá se Petra Vavrušková.
A tak začaly hledat nové prostory. Mezitím přišla sametová revoluce a na Kulaťáku v Dejvicích se nabízela v jednom z domů ideální příležitost otevřít nový salon.
Nakonec tu zůstaly dlouhých 27 let. „Během naší kadeřnické praxe jsme česaly opravdu kdekoho. Moje maminka ještě za komunismu třeba manželku prezidenta Husáka. Byla jsem tehdy ještě malá, ale pamatuji si, že to byla nóbl, kultivovaná dáma,“ podotýká kadeřnice.
I ona sama se později starala o účes prvním dámám – rukama jí prošly Olga Havlová, později i Dagmar Havlová, naposledy česala Evu Pavlovou. Už pět let mají se sestrou Irenou vlasové studio nedaleko metra Hradčanská.
Maminka s nimi ale do nového nešla, chtěla si od vlasů už odpočinout. Studio otevíraly sestry rok před covidem, který jejich podnikání málem položil. Podle Petry Vavruškové si tehdy sáhly psychicky na dno.
Aby se z toho, že kadeřnictví musela zůstat zavřená, nezbláznily, vymyslely, že klientkám budou míchat odstíny barev, aby se mohly nabarvit samy doma. „Udělaly jsme jim vždy profi balíček, kam jsme daly do skleniček oxidant, požadovanou barvu, jednorázovou pláštěnku, misku, štětec. Zákazníci si pro to jezdili a my jim to vydávaly v okénku,“ přibližuje Petra Vavrušková.
Během covidu nepropustily jediného zaměstnance. Naopak, nadále všichni dostávali výplatu, i když šly sestry nejen do rezerv, ale i do půjček, aby měly na mzdy peníze. „Pracuje u nás třeba manželský pár, kdybych je propustila, z čeho by žili? Pro nás jsou to členové rodiny. Pracujeme společně přes dvacet let, tak jsme se raději zadlužily.“
Za pandemie založila Petra Vavrušková se svými kolegy Asociaci zaměstnavatelů v kadeřnickém oboru, která měla sloužit jako ochrana majitelů kadeřnických salonů, na které stát zapomínal.
Jiná pravidla totiž platila pro kadeřníky, kteří pracovali jako živnostníci, jiná pro zaměstnavatele. Ti nespadali do žádné kolonky. „Nakonec nás zařadili ke gastru a velice obtížně po mnoha dlouhých debatách s vládou a hlavně ministrem Havlíčkem se zadařilo a dosáhli jsme na refundace na každého zaměstnance. Kdyby to nedopadlo, asi bychom vážně zkrachovaly,“ zdůrazňuje.
Asociace funguje i nadále a dnes je jejím úkolem také pomáhat mladým kolegům a začínajícím kadeřníkům. Na webových stránkách asociace najdou adresy i fotografie salonů, které aktuálně hledají nové posily. Než se z absolventa, který si chce po škole zařídit praxi, stane šikovný a schopný kadeřník, trvá to totiž podle Petry Vavrušková zhruba pět let.
„Minimálně rok a půl trvá, než se nováček rozkouká a zaučí na salonu. Není vůbec nijak ojedinělé, že i po dvou letech si kadeřnice není jistá a je jí příjemná moje nebo sestřina přítomnost a konzultace u zákazníka,“ prozrazuje kadeřnice. I proto se snaží spolupracovat už se školami a nabízet jejich studentům stáže a školicí programy.
Ona sama se přitom vzdělává celý život. Jezdí po světě na nejrůznější školení, stáže, workshopy, sleduje nejnovější trendy. Podílí se na vytváření svých autorských kolekcí a spolupracuje s mnoha známými fotografy a návrháři.
Některé styly se sice po letech opakují, zlepšují se ale technologie i přístupy. „Preparace a různé zesvětlovací techniky včetně melírů jsou stále aktuální, ale dnes už je to o jiné chemii, o jiné technice. Takže pokaždé se naučíte něco nového, i když si můžete myslet, že jste to viděla tisíckrát a nemůže vás to překvapit.“
Celý život pracuje s kosmetikou a přípravkami firmy L’Oréal Professionnel, občas k nim vyzkouší i osvědčené bioprodukty, o něž stojí zákaznice. „Pro mě je důležitá chemie, a v té je tahle značka absolutně bezkonkurenční. Proto jí zůstávám věrná. Dobrý kadeřník by vám měl udělat diagnostiku pokožky, vlasů a na základě toho zvolit šamponovou lázeň kondicionér, masku, tužidlo,“ vysvětluje.
Módní trendy udávají Francouzi a Britové. Jí samotné je blízký francouzský, ležérní styl, na druhou stranu má ráda i odvahu Britů, kteří se nebojí extravagance.
Naopak u Čechů často pozoruje, že jim až zase tolik nezáleží na tom, co na hlavě nosí. „Mrzí mě to, a to hlavně u veřejně známých lidí. U žen mi schází takový ten esprit a přijde mi zbytečné, aby všichni nosili na hlavě to samé. Třeba muži jsou všichni stejně vystříhaní jak přes kopírák. To ve světě moc běžné není. Všude jinde nosí muži spíše delší slušivé střihy,“ podotýká kadeřnice.
A přitom podle ní stačí kolikrát málo, aby byl každý člověk originál. „Móda by měla být zábavná a hravá, má mít vtip a zvlášť mladí lidé by měli mít chuť experimentovat a odlišovat se. Mám ráda styly, baví mě, když vidím, že má někdo ten svůj. Uniformita je nudná.“
Zákazníka vnímá jako celou osobnost – od úsměvu, barvy očí, výrazu tváře, oblečení. Základem její profese je umět poradit. „Vždycky svým lidem říkám – nedělejte to, co vám zákazník říká, že chce. Když vím, že je to problém, tak do toho nejdu. Řídím se tím, že každý má dělat svou práci tak, aby se pod ní mohl podepsat,“ zdůrazňuje.
A vzpomíná na klientku, která se zvedla a odešla, když poté, co řekla své přání, jí ho Petra Vavrušková odmítla splnit. „Neviděla jsem ji pak dva roky, nakonec mi přišla poděkovat, že jsem jí tehdy odmítla a dnes už ke mně chodí patnáct let.“
Od roku 2003 jsou zařazeni do Haute Coiffure Française Paris (Vysokého kadeřnického umění). Členství v klubu nejlepších salonů světa zajišťuje odbornou prestiž. Obě sestry tak jezdí dvakrát ročně do Paříže pro nové techniky střihů do Caroussel du Louvre a pak v nich školí i svůj tým. Navíc se účastní mnoha odborných soutěží a módních přehlídek, fotí pro časopisy nebo natáčí různé proměny.
Ostatně s modelingem má zkušenosti i Petra Vavrušková, která v roce 1991 získala ve finále soutěže Miss České republiky šesté místo. „Na trhu jsme už dlouho, v našem salonu začínali i dnes velmi známí kadeřníci a mě vždy moc těší, když vidím, že se jim daří. Konkurence v našem oboru je zdravá,“ podotýká.
Řemeslo ji stále baví, už jen proto, že není jednotvárné. Kadeřničina podle ní není jen o vlasech, ale také o blízkém kontaktu s klientem, o psychologii, empatii. Je to vášnivá potřeba vytvořit mu takovou image, která bude zároveň v souladu i s jeho duší. „Naším cílem je dobře odvedená profesionální práce a spokojený úsměv zákazníka v zrcadle,“ dodává.
V dnešní době je podle kadeřnice velmi náročné udržet si v tomto oboru status zaměstnavatele. Vládní nařízení jim spíše hází klacky pod nohy, než aby v nich viděla ty, kteří pomáhají mladým, dávají jim jistotu a díky nimž se řemeslo stále vyvíjí. Myslí si, že by bylo fajn alespoň tři roky být ve zkušeném týmu a teprve poté se pustit třeba i do vlastního podnikání. Dříve to ostatně byla podmínka.
„Dnes můžete rovnou po škole zažádat o živnostenský list. A v tom vidím kámen úrazu. Bohužel současný systém našeho školství není schopen připravit tak perfektně studenty a ti mnohdy raději volí po škole rovnou jiný obor, než aby se nechali zaměstnat. Je mi i moc líto současného trendu, kdy se na řemesla kouká skrze prsty, ale já jsem přesvědčena, že něco skutečně perfektně umět, dělat to s láskou, je obrovská devíza,“ uzavírá.
