Na jihu Francie se horlivě chystá další ročník tamní velkolepé filmové události – festivalu v Cannes. Hlavní ocenění zvané Zlatá palma si loni odvezl režisér Džafar Panahí. Drobná nehoda vznikala tajně, bez povolení íránského režimu, tvůrci čelili policejnímu zásahu přímo na place i vězení. Francouzský producent Philippe Martin v rozhovoru pro Forbes popisuje, jak se natočený materiál podařilo uchránit, dostat ho z Íránu a riskantní projekt nakonec proměnit ve filmovou událost.
Pětašedesátiletý íránský filmař Džafar Panahí dokázal v branži dlouho nevídanou věc. Se třemi různými snímky zvítězil na všech třech stěžejních evropských festivalech – kromě loňského Cannes také v Benátkách (v roce 2000 s filmem Kruh) a na Berlinale (v roce 2015 s filmem Taxi Teherán).
Panahí pochází z válkou i autoritářským režimem zmítaného Íránu, kde i přes nepřízeň režimu ke svobodě umění nadále žije a tvoří. Jeho filmy opakovaně vznikají bez oficiálního povolení vlády.
A obdobně jako většina ilegální íránské filmové produkce se i valná část scén Panahího Drobné nehody odehrává v autě (připomeňme především zmíněné drama Taxi Teherán natočené při režisérově pobytu v domácím vězení s kamerou přichycenou na čelní sklo auta), v pustině či interiéru.
Aby se snímek o Zlatou palmu z Cannes mohl vůbec ucházet, neobejde se to bez toho, aby se na něm podílela Francie. U Drobné nehody, jež vznikla v koprodukci Francie, Írán, Lucembursko, se role producenta chopil Francouz Philippe Martin, mimo jiné pomocný producent pár let starého oscarového dramatu o (sebe)vraždě Anatomie pádu od francouzské režisérky Justine Triet.
„Film má francouzskou produkci, ale reprezentuje Írán. Kvalifikovat snímek na festival je dlouhý proces. Pořadatelům v Cannes jsme ukazovali několik verzí, ta původní se jim zdála moc dlouhá,“ popisuje v rozhovoru pro Forbes Martin. „Je to hodně práce a čekání,“ shrnul.
Do střihu snímku byli tvůrci nuceni zasahovat několikrát, dokud pořadatele nepřesvědčili. Ale ještě předtím, než se film dostal do Cannes, měl před sebou jeho producent možná ještě těžší úkol: a sice zajistit vůbec existenci filmu, jejž režisér Panahí, jak už bylo naznačeno, v Íránu točil nelegálně bez podpory vlády.
Producentovi se nakonec podařilo sehnat přes milion eur (asi 24 milionů korun – pozn. red.). „Část peněz jsme měli jistou, když jsme získali distributora (Memento) a zahraničního obchodního agenta (mk2 films). To byl základ. Zbytek financí ale dorazil velmi pozdě. Dlouhou dobu nesl poměrně velké riziko,“ odhaluje zákulisí Drobné nehody producent.
Tragikomické drama z prostředí současného Íranu s krimi zápletkou sleduje příběh nesourodé skupinky Íránců. Protagonisty spojují tři věci. Předně se jedná o bývalé politické vězně současného islámského režimu. Zadruhé všechny ve vězení vyslýchal a mučil tentýž člověk, přezdívaný Chromajzl. A nakonec všichni do jednoho touží po pomstě.
Pomsta a násilí tu ovšem slouží především coby nástroj, jak děj bezmála dvouhodinového snímku posouvat kupředu.
Stěžejní otázkou zůstává poněkud odlišné téma. A sice: Zastaví se někdy kolo násilí, které roztočila současná garnitura a vymahači její svrchované moci, nebo se bude točit dál? „To na ně chceš používat jejich metody?“ ptá se v tomto kontextu naštvaně jedna z bývalých vězeňkyň dalšího přeživšího nejrůznějších hrůzných praktik íránských bachařů.
„Musím říct, že většina Panahího filmů je politicky mnohem méně angažovaná než tento,“ konstatuje producent filmu. Pravda je, že kritika režimu z Panahího filmů vyvěrá napovrch opakovaně, nicméně v Drobné nehodě režisér svůj postoj vyjadřuje napřímo, nepomáhá si metaforami, nezaobaluje. Jako by to byl tentokrát on, kdo pomyslnou hlavní pistole, stejně jako hrdinové jeho snímku, míří přímo na čelné představitele íránského režimu.
A má k tomu dobrý důvod. Ve filmu tematizuje svou vlastní zkušenost s íránskou věznicí. Za mřížemi kvůli své umělecké „protirežimní“ činnosti strávil Panahí sedm měsíců. „V jednu chvíli jsem byl ve vězení, v tu další jsem o tom musel natočit film. Na ramenou jsem cítil tíhu, která každým dnem narůstala,“ uvedl režisér před časem v podcastu deníku The Washington Post.
Foto Artcam Films
Foto Artcam Films
Kvůli Drobné nehodě jednomu z nejpronásledovanějších režisérů současnosti teď uvěznění hrozí znovu. Nutno dodat, že nechybělo moc, aby íránská policie ukončila celé natáčení.
Štábu, který hodně riskoval, aby snímek bez povolení íránské vlády natočil, zbývaly už jen dva natáčecí dny. Na plac ale vtrhli policisté a svou přítomností výrobu asi na deset dní stopli. Pozastavené natáčení však nebylo to nejhorší.
Hrozilo totiž, že do rukou státních zřízenců padnou veškeré dosud natočené záběry. Tomu nakonec zabránila obyčejná náhoda.
„Policisté si mysleli si, že nahraný materiál je uložený v kameře. Popadli kameru a vedle stojící počítač, kde byly všechny záběry, tam nechali. Jen díky tomu jsme o nic nepřišli,“ vypráví pro Forbes producent.
Tím ale dobrodružná story s nesestříhaným materiálem nekončí. Ještě zbývalo vypašovat záběry ze země a dostat je do Francie, kde probíhala postprodukce. „Panahího přítel je hudební skladatel. Často cestuje a při jedné cestě film vložil na pevné disky mezi svou hudbu,“ líčí Martin.
Foto Artcam Films
S Panahím se poznali před deseti lety. Francouzský producent tehdy vedl nově vzniklou platformu Pařížské opery, pro niž Panahí natočil krátký formát. „Ten film byl opravdu krásný a já jsem s ním rád spolupracoval,“ vzpomíná Martin. Když pár let nato mohl Panahí odcestovat do Paříže, setkali se konečně osobně. „Zbytek se udál přirozeně,“ doplňuje.
Při natáčení Drobné nehody už tak mezi muži podobného věku panovala jistá důvěra. V době natáčení zůstával Martin ve Francii.
S režisérem v té době komunikoval občasně, Panahí si v Íránu podle producenta vystačil sám. Spojení jim tehdy zprostředkovával Panahího blízký spolupracovník, který žije v Paříži a díky němuž na sebe před lety Martin s Panahím vůbec natrefili. Muž se znalostí francouzštiny a perštiny figuroval v celém procesu i jako jakýsi důvěryhodný tlumočník.
Panahího snímek si letos vysloužil také nominaci na Oscara. Kampaň za zisk nejslavnější trofeje však komplikovala nepřítomnost tvůrců. Coby producent snímku měl v souvislosti s oscarovým kláním Martin na starost velmi složitý úkol. Dostat Panahího nejen do Francie, ale i do Spojených států.
„To byl problém. Kampaň nakonec mohl dělat jen Panahí, protože v USA byl přijat zákon, který Íráncům zakazoval získat víza do USA,“ vzpomíná producent. Nakonec Martin kvůli přítomnosti Džafara Panahího na vlastní oscarové kampani musel dokonce získat podporu ve vysokých politických patrech Spojených států.
A ruku k dílu ve finále přiložili dokonce Julie Le Saos, poradkyně Emmanuela Macrona pro Dálný východ, i američtí senátoři. I tak ale musel Martin pro Panahího obstarávat vízum při každé cestě.
Foto Artcam Films
„Pro herce nebo techniky jsme se víza ani získat nepokoušeli, věděli jsme, že bychom neuspěli,“ dodává s povzdechem.
Oscarové nominace za nejlepší mezinárodní film a nejlepší autorský scénář nakonec snímek neproměnil. Nad otázkou, zda zájmu o Drobnou nehodu svým způsobem „pomohla“ i vypuknuvší válka v Íránu, producent váhá.
„Nejsem si jistý. Obávám se, že v lednu, když v Íránu probíhaly rozsáhlé demonstrace, se Američané mnohem více zabývali vlastní policií – ICE,“ odpovídá po chvíli.
I přes martyrium spojené se vznikem filmu otevřeně kritizujícího íránský režim, jehož natáčení může každou chvíli přerušit zásah policie a který se ze země možná nikdy nepodaří vyvézt, by francouzský producent s Džafarem Panahím rád spolupracoval i nadále.
Foto Artcam Films
Panahího budoucnost je nyní ovšem znovu nejistá. „Prozatím nebyl zatčen, ale čelí odsouzení k jednomu roku odnětí svobody. A má dvouletý zákaz cestovat,“ vyjmenovává Martin.
Panahí věděl, co mu doma hrozí, přesto se do rodné země, kde k tomu všemu od jeho odjezdu vypukla válka, po neúspěšném oscarovém klání bez váhání vrátil. „Připadám si tam mnohem více naživu. A taky si tam umím život víc užívat,“ zdůvodnil ve zmíněném podcastu před pár měsíci íránský režisér.
Nejen osud Panahího, ale i budoucnost celé íránské filmařiny je v dnešní válečné době ještě méně jistá než dříve. Složité okolnosti vzniku se však u Džafara Panahího staly dost možná už bytostnou součástí všech jeho filmů.
Bez podpory lidí mimo Írán, jako je producent Philippe Martin, by Panahího filmy sice měly silnou výpověď o íránské společnosti, ale jen těžko by se vůbec dostaly na světlo světa. Natož se ucházely o Oscara nebo vyhrály Cannes.
