skip to main content

Žádné koncerty? Žádný problém. Virtuos si během pandemie založil nahrávací společnost a rozjel byznys

Z Vodičky je Wassermann a z houslového virtuosa majitel nahrávacího studia. Existuje moře důkazů, že covid změnil svět – a oznámení z předchozí věty je jednou z kapek tohoto moře. Jednou z osvěžujících a povzbudivých kapek.

„Nahrávací společnost Wassermann media jsem během jarní vlny koronaviru založil zprvu pro vlastní prezentaci, ale nyní se nápad dostal do rozměrů perspektivního byznysu,“ prozrazuje Jiří Vodička, koncertní mistr České filharmonie, ve kterém protipandemická opatření probudila podnikatelského ducha.

Zatímco ten v něm dosud jen dřímal, Vodičkovo hudební nadání bylo patrné od narození. Díky němu byl už ve čtrnácti přijat na vysokou školu a od šestnácti vystupuje coby sólista po celém světě. Od září 2015 je též členem České filharmonie, nejprestižnějšího hudebního tělesa v zemi.

Reklama

Jenže ani prestiž nezvrátí pandemickou stopku koncertům. „Nikdo přesně netušil, jaké dopady bude krize na kulturu mít, ale mně bylo jasné, že jako sólista potřebuji na kariéře dál marketingově pracovat,“ vzpomíná Jiří Vodička na okolnosti vedoucí ke vzniku Wassermann Media.

Ještě jedna okolnost byla pro vznik studia důležitá: houslistovo letité hobby, kterým je natáčení a pořizování audiozáznamů. „Mým prvním počinem během pandemie bylo v podstatě domácí video, které záhy převzal kanál pro klasickou hudbu britské stanice BBC,“ konstatuje Vodička.

Tempo následných událostí by šlo hudební terminologií označit jako „allegro“. Nabídek na videoprodukci začalo přibývat do té míry, že se z původního koníčku stal podnik generující zisky – a z klasického hudebníka klasický podnikatel.

První skutečně zásadní zakázka, kterou studio Wassermann kompletně zastřešilo, byl festival Struny dětem, obnášející každodenní nahrávání od konce loňského listopadu až do Štědrého dne. Studio zajišťovalo také MenART, umělecký mentoring mladých nadějí od vyhlášených mistrů. A za sebou má rovněž produkci reklamy.

Nabídky se navíc množí a rýsuje se mezi nimi dokonce projekt s velkým symfonickým orchestrem. Jisté je natáčení recitálu klavírního esa Ivo Kahánka i výukových hodin, poptávky přilétají také od pořadatelů různých besed a zájemců o produktová videa. Vodička je přitom přesvědčen, že s koncem covidu se jeho byznys nadechne do ještě většího objemu.

Opravdu tomu tak bude? Není vhodným prostředím pro Vodičkův podnikatelský záměr právě lockdown a až povolí, zájem opadne? Houslista si to nemyslí: „Sílu živých koncertů pochopitelně nejde ničím nahradit, ale spousta věcí se už nevrátí do předchozí podoby. Jako lidé jsme zpohodlněli a přišli na to, že různé konference a diskuse je snadnější mít v online prostoru. Toho chci využít.“

Reklama
Mohu využít kontaktů na špičkové zvukaře a techniky, kteří se podíleli na mých nahrávkách.

Umělec, jemuž bylo tento měsíc třiatřicet, se o nahrávací studio staral v počátcích pouze s partnerkou, teď už najímá další nezbytný personál. „Mám štěstí, že mohu využít kontaktů na zvukaře či techniky, kteří se podíleli na natáčení mých studiových nahrávek a jejichž špičkovou kvalitu jsem si tak vlastní zkušeností ověřil,“ líčí majitel studia.

„Mou další velkou výhodou je, že jsem sám muzikant, takže dokážu natáčení ošetřit kompletně, protože na rozdíl od většiny ostatních přesně vím, co nahrávaná skladba vyžaduje.“

Hudebníkem zůstává Jiří Vodička samozřejmě i nadále. Hudba má v jeho případě jasnou prioritu před vším, a že by bylo hříchem, kdyby ne, dosvědčuje i historka spojená s houslemi, na které hraje.

Jedná se o italský nástroj Joseph Gagliano z roku 1774 za 10 milionů korun a pokaždé, když jej virtuos bere do ruky, musí vzpomenout na Jiřího Bělohlávka, již zesnulého šéfdirigenta České filharmonie.

„Po mém nástupu do filharmonie se pro mě hledal prostřednictvím sponzorských peněz vhodný nástroj. Trvalo to rok a půl a vinou různých byrokratických průtahů mi utekly desítky houslí. Když hrozilo, že mi ze stejného důvodu utečou i ty, o kterých mluvím a které jsou opravdu mimořádné, Jiří Bělohlávek mě šokoval sdělením, že housle koupí ze svého,“ líčí Vodička s vděkem.

Nebýt covidu, žádné studio by nevzniklo.

S houslemi zapůjčenými od Bělohlávkovy rodiny tak dál přes den intenzivně cvičí a nahrává. „Zároveň jsem noční tvor, takže pak sedím u počítače a věnuji se nahrávací společnosti. Zatím to jde dobře skloubit,“ pochvaluje si.

Dosavadní investice počítá Vodička v řádech statisíců, jež si vybavení studia vyžádalo. O návratnosti a zisku ale nepochybuje. „Nebýt covidu, žádné studio by téměř určitě nevzniklo,“ připouští.

„Teď ale chceme chytit příležitost za pačesy,“ dodává a tón jeho hlasu by šel hudebním názvoslovím popsat jako „deliberato“ – odhodlaně.

Reklama
Reklama