Hodně se psalo o tom, že legendární přehlídka výtvarného umění Biennale Arte 2022 se tento rok ocitla bez české účasti, protože je Československý pavilon v dezolátním stavu a před rekonstrukcí.

Není to však úplná pravda. České umění letos v Benátkách zastoupení má. Sice absentuje v oficiální národní expozici, ale díky iniciativám soukromých galerií a uměleckých společností se zde někteří tvůrci přece jen předvedou v rámci samostatně organizovaných výstav.

Kromě malíře Daniela Pešty v Benátkách své skleněné plastiky představuje sochař a designér Rony Plesl. Instalovány jsou v kostele Santa Maria della Visitazione.

Když se odtud zájemci o české umění vydají lodní linkou na protilehlý ostrov Guidecca (nástupiště je hned před kostelem), mohou tu v galerii CREA Cantieri del Contemporaneo až do 21. října obdivovat výstavu prezentující rovnou další tři české výtvarníky a zástupce hnutí stuckismus – Jiřího Hauschku, Markétu Urbanovou a Jaroslava Valečku.

Objeví je tu ve společnosti britských postav zásadních pro celé toto hnutí, jako je Ella Guru, Paul Harvey, Joe Machine a Charles Thomson.

Co je to vlastně stuckismus a jak se zrodil?

Tento umělecký směr vznikl v Londýně v roce 1999 vydáním manifestu. Jeho zakladateli jsou Charles Thomson a Billy Childish, které brzy doplnili Paul Harvey, Ella Guru a Joe Machine a další.

Hnutí se ostře vymezilo vůči převládajícímu konceptuálnímu umění a v opozici vůči němu se snaží o návrat skutečných hodnot do umění, návrat k autenticitě a jisté spiritualitě umění.

Jde proti samoúčelnému překračování hranic, které podle něj vede pouze k vyprazdňování duchovní podstaty umění. Ve skutečnosti to byla konceptuální umělkyně Tracey Emin, kdo skupinu pojmenoval, když při jedné příležitosti křičela na svého tehdejšího přítele Childishe: „The trouble with you, Billy, is that you’re stuck! Stuck! Stuck!“ (volně přeloženo: Tvůj problém, Billy, je, že ses zasekl a jsi zpátečnický).

Za šestnáct let své existence však získal stuckismus přívržence po celém světě. V 52 zemích světa funguje kolem 240 skupin, které se k němu hlásí, čemuž odpovídá i současný široký rozptyl stylů a témat.

Britští stuckisté představují svět sám pro sebe, i když u řady z nich lze vystopovat inspirující vazby na historické etapy malířství. Zřejmá je inspirace uměním 19. století a zejména tehdejším hnutím prerafaelistů. Čeští stuckisté se také velmi často obracejí do historie, ke zrodu krajinářského modernismu a symbolismu.

V našem prostředí  vzniklo postupně hned několik skupin: Prague Stuckists, Prague 7 Stuckists, Bohemia Stuckists i skupení Central Europe Stuckist, založené v roce 2012, do něhož patří právě Jiří Hauschka, Markéta Urbanová a Jaroslav Valečka a kromě nich ještě Markéta Korečková a Ján Macko.

Spoluzakladatele hnutí Paula Harveyho, organizátora výstavy Ondřeje Škarky z privátní instituce Art Lines, a českého stuckisty Jiřího Hauschky jsme se zeptali na to, jak stuckismus objevili.

Paul Harvey


Na  retrospektivní výstavě zde v Praze, kterou v galerii Černá labuť organizovala společnost Art Lines, jste vysvětlil vliv české kultury na svou tvorbu. Zmínil jsme tehdy Muchu, okruh Devětsil, zejména Teigeho a Toyen, ale také filmy nové vlny. Uplynulo šest let, objevil jste mezitím nějaké další zajímavé české inspirační zdroje?

České dějiny umění jsou bohaté. Ovlivnil mě třeba také velký český umělec Pavel Brázda. Měl jsem se s ním setkat, když jsem byl naposledy v Praze, ale okolnosti způsobily, že jsem nemohl jet. Jsem z toho zoufalý, protože jsem nedávno zjistil, že zemřel. 

Abych zmínil i něco pozitivního – právě čtu Žítkovské bohyně, nedávno přeložené do angličtiny. Zatím je to fascinující čtení a unáší mě různými časy a prostory. Slyšel jsem, že je populárnější mezi českými ženami než muži, takže je ještě zajímavější číst, proč by to tak mělo být. Skutečně mě to baví. Ponořit se do české literatury je těžší než do umění, protože čeština je pro mě matoucí a já bohužel potřebuji číst v angličtině.

Sledujete i jiné české malíře mimo hnutí stuckismu?

Abych byl upřímný, neznám žádné další současné české malíře podrobněji. Mám tendenci nechat se unést do různých oblastí a momentálně sleduji jiné věci, ale vrátím se k současnému českému umění, protože má tolik co nabídnout. Doufejme, že nepadne příliš do pasti „konceptuálního umění“. Pro mě je to jako mor, který se rozšířil z Velké Británie do celého světa.

Hrajete ještě s punk-rockovou kapelou Penetration? A jak hudba ovlivňuje váš umělecký projev, pokud vůbec?

Ano, stále hraji s Penetration a letos v říjnu a listopadu nás čeká turné s The Damned, takže se na to opravdu těším. Moje disertační práce se týkala podobnosti punkového postoje a stuckistické filozofie, takže je jasné, že existuje mnoho souvislostí.

Zjednodušeně řečeno, punk mne naučil, že to, co dělám, je stejně platné jako dílo kohokoli jiného, a že mám právo něco udělat, pokud to pro mě je skutečné a autentické. To mi zůstalo a tyto velmi jednoduché ideje využívám ve své malbě. 

Stuckistické hnutí je záležitostí malby, uvažoval jste někdy o rozšíření o sochaře?

Stuckismus je postoj a přístup k umění, nikoli záležitost zvoleného média nebo stylu. Nemám nic proti sochaři stuckistovi, i když sám bych to nedělal. Malování je pro mě výjimečné a nechtěl bych bez něj žít.

Co musí umělec udělat, aby byl považován a označen za stuckistu? Jen se ztotožnit se svými zásadami a tvořit podle nich,nebo se někde zaregistrovat?

Myslím, že obojí výše uvedené, i když se kdokoli může nazývat stuckistou – ve skutečnosti nediktujeme, kdo jím může být. Je to také velmi inkluzivní: například chápu, jak důležitá je kvalifikace v České republice, ale nemáme problémy s neškolenými umělci. Často jsou to ti nejlepší umělci, kteří mají co říct.

Jak byste vysvětlil rozdíl mezi stuckistou a jakýmkoli jiným umělcem, který tvoří obrazně, narativně, symbolicky, třeba jako náš Jaroslav Róna?

Co se týče Jaroslava Róny, myslím, že v tom opravdu není velký rozdíl – dokonce mi některá jeho tvorba připomíná české stuckisty Jaroslava Valečku a Jiřího Hauschku, s přimíchanou troškou Pavla Brázdy. Vidím a cítím, že jeho dílo má všechny prvky české malby, které miluji, ale právě to se mi na Češích líbí.

Zdá se, že mají hlubší vztah ke svému prostředí a využívají toho k tvorbě děl, která jsou autentická a duchovní. Britské umění je příliš povrchní a zaměřené na trh – většina produkce nemá duši. Miluji švýcarského umělce Ferdinanda Hodlera a také tam vnímám podobnost s jeho tvorbou, i když se samozřejmě mohu úplně mýlit. Myslím, že Róna je velmi dobrý umělec a budu se mu věnovat dále, takže děkuji, že jste mi ho připomněla.

Kam se vaše práce v poslední době posunula?

Po letech neúspěchu se mi konečně podařilo udělat nějaké politické obrazy, které mě těší. Katastrofa Brexitu a katastrofa naší současné konzervativní vlády mi k tomu dopomohly.

Také jsem zkoumal kořeny holocaustu, takže jsem se díval na německé myšlenky na přelomu 19. a 20. století a na to, jak theosofie ovlivnila pozdější mýtus o mistrovské rase prostřednictvím hluboce chybných myšlenek. Je to ohromující příběh a cítím, že o něm potřebuji vědět co nejvíce, protože přiznejme si to, je to určující příběh 20. století a musíme zajistit, aby se už nikdy neopakoval.

Vzestup krajní pravice na celém světě je znepokojující a my se musíme vzdělávat a bojovat s ním.

Ondřej Škarka

Jak jste pro sebe stuckisty vlastně objevil a co vás přimělo jim od roku 2015 organizovat samostatné výstavy – jak těm britským, tak českým?

S tímto hnutím a jeho zakladatelem Charlesem Thomsonem mne seznámili čeští malíři Jaroslav Valečka a Jiří Hauschka, o jejichž dílo jsem se dlouhodobě zajímal. Bylo tudíž logickým vyústěním, že jsme se potkali i s britskými stuckisty. 

Přivezl jsem první díla, vydal katalog pro společnou výstavu v Londýně a postupně začal tyto autory představovat také českému publiku. Stuckismus je nebývalý fenomén a nyní již historický fakt. Je pro mě velice zajímavé a vzrušující být tohoto dění byť jen malou součástí.

Jiří Hauschka je váš umělecký kůň, lakonicky řečeno. Už jste mu vydali i velkou monografii. Jak jeho tvorbu vnímáte v rámci stuckistů i v rámci celého současného českého umění?

S Jiřím spolupracujeme již řadu let. Sdílíme podobné názory na svět umění a nebál bych se říci i jistou otevřenost a vhled do dění v českém uměleckém prostředí. Chceme ukázat, že máme světu co nabídnout. Je zajímavé sledovat, jak dílo Jiřího Hauschky ve světě rezonuje a do jak zajímavých kontextů se dostává. Ať samotnými výstavními úspěchy, či prezentacemi v prestižních titulech a publikacích. 

Mají u nás stuckisté hodně sběratelů?

Nevím, jak definovat slovo hodně. Tito autoři se těší velkému sběratelskému zájmu. V poslední době bych řekl, že ještě strmě narostl. Je to dané samozřejmě i obdobím, v němž se nacházíme, kdy investice do umění obecně stoupají.

Je fantastické sledovat, jak stoupá zájem i o umění současné. Pochopitelně tomu napomáhá i u těchto autorů skutečnost a příběh fenoménu stuckismu. Jsou i u nás i sběratelé, které se tomuto směru věnují výhradně.

Je také dost stuckistek. Ella Guru je větší provokatérka tvořící často podobné scény jako David LaChapelle ve fotografii, Markéta Urbanová zase často vyvolává tajemno. Můžeme se těšit v budoucnu také na samostatnou výstavu nebo monografii některé z nich?

Určitě ano. Je zajímavé sledovat, jak se tyto autorky doplňují a prolínají. Což je velice dobře vidět právě nyní na současné instalaci v Benátkách. Obě dvě jsou bravurní a technicky vyspělé malířky s velkým darem imaginace.

Určitě se budu jejich práci a dílu věnovat s velkým zájmem i nadále a velice rád Elle i Markétě připravím se svými kolegy samostatné výstavy. Také by mě lákalo po této zkušenosti připravit výstavu společnou. K těmto výstavám samozřejmě také tradičně vydáváme publikace.

Jiří Hauschka

Stuckistou jste oficiálně již deset let. Co vás přimělo se takto definovat a založit skupinu Central Europe Stuckists? A změnilo se díky tomu něco ve vaší tvorbě?

Změnilo to můj pohled na umění i můj výrazový jazyk docela zásadně. Myslím, že myšlenkově jsem se se stuckismem propojil o něco dříve, zhruba v roce 2004 až 2005. V roce 2005 jsem odjel do Anglie a v Londýně se seznámil se všemi významnějšími stuckisty, včetně spoluzakladatele Charlese Thomsona.

Při společných setkáních a diskusích jsem víc a víc nasával tu pro mne zajímavou energii, která pak formovala můj pohled na umění, malbu, včetně mého vizuálního jazyka.

Myslím, že to bylo zlomové období obecně, protože v době, kdy toto umělecké hnutí vznikalo, malba jako médium nebyla tolik v ohnisku zájmu umělců. Hledaly se prostě přirozeně jiné formy a média, které nabízely umělcům další a další možnosti. Stuckismus se snažil více zaměřit  na malbu, a to mi vyhovovalo.

Skupina Central Europe Stuckists, kterou jsme založili s malíři Jaroslavem Valečkou a Markétou Urbanovou, byla tak nějak přirozenou reakcí na tuto energii pocházející z Londýna, se níž jsme měli všichni osobní zkušenost. 

Hodnotíte si navzájem svá díla a konzultujete něco s britskými zakladateli?

Dříve to tak bylo, ale dnes už tolik ne. Každý máme přece jen nějakou svoji cestu a po té jdeme. Ve stuckismu je mimochodem i zajímavé, že se vizuálně identifikujeme každý trochu jinak. Ale většina z nás je stále v osobním kontaktu s malíři v Anglii.

Jaká díla v Benátkách vystavujete a jaké motivy a témata vás nyní zajímají nejvíc?

Já mám v posledních letech jedno velké téma a tím je les jako místo, kde se něco zajímavého neustále děje a kde lze něco nového pořád objevovat. Předtím to byly zase silnice a dálnice. Zároveň les je pro mne už od dětství nositel velmi zvláštní energie a fascinace, a to co nyní vytvářím, je hodně s lesem propojené.

Největší mé plátno (skoro čtyřmetrové), které na výstavě mám, se zároveň jmenuje Český les 2. Jinak v současnosti vytvářím sérii dvanácti větších pláten pod jednotícím názvem Český les, jako les plný příběhů, záhad a tajemství.

Měl fakt, že stuckisty a konkrétně vaše dílo zmínil doyen britských dějin umění Edward Lucie-Smith ve čtvrtém vydání legendární publikace Art Since 1945, nějaký dopad na vaši tvorbu? Ozývají se vám například víc galeristé ze zahraničí nebo jste víc zván na mezinárodní sympozia?

Jednoznačně. V té knize (mimochodem je součástí britského vzdělávacího systému) se objevila přes celou stranu reprodukce mého obrazu Bird Song z roku 2017 vedle takových hvězd, jako jsou Banksy, Ai WeiWei nebo bratři Chapmanové.

Ta kniha mapuje vše, co se v umění stalo od roku 1945, takže mi to samozřejmě udělalo radost a stuckismu je tam věnovaná celá půlstrana textu. Dokonce se mi loni stala taková kuriózní věc.

Napsali mi nějací studenti Vídeňské akademie umění, jestli bych se nepřihlásil na konkurz do jejich školy, abych je mohl vyučovat. Tak to mě pobavilo. Ony se ty věci skládají a vše se to toho mého příběhu propisuje. V listopadu budu například součástí aukce děl v Sotheby’s v Kolíně nad Rýnem a bez těchto souvislostí by takový zájem o moji tvorbu pravděpodobně nebyl.