Vyhlášený italský režisér Luca Guadagnino a herecký miláček Timothée Chalamet si zopakovali spolupráci. Po hitu Dej mi své jméno přichází kanibalská romance Do morku kostí.

Možná si ještě pamatujete na jeho outfit z loňského festivalu v Benátkách, kde herec Timothée Chalamet vynesl zabijácký rudý top s odhalenými zády. Hodilo se to k filmu, který tam uváděl, ačkoli takhle vyšňořený na plátně ve své novince nikdy není.

Většinou mu z odrbaných džínů vykukují kolena, na hlavě se mu pomalu, ale jistě rozlézá mullet a z obličeje si pomocí hadice někde za sámoškou na americkém středozápadě omývá krev. Je totiž kanibal.

Také vám to zní spíš roztomile? Chalamet ve snímku Do morku kostí hraje mladíka jménem Lee, který vypadá jako oživlá noční můra všech rodičů jeho potenciálních holek, na dívky samotné ale jeho ležérní tajnosnubnost kluka z kapely funguje jako magnet. I když zabíjí lidi.

Takhle k sobě přivábí Harper, mladou ženu hranou Taylor Russell, již opustil otec a ona se musela vydat na cestu Amerikou, protože má podobné chutě jako Lee. Svojí spolužačce během sleepoveru ukousla prst.

Teď byste klidně mohli říct, že vám chceme prodat kanibalské Stmívání, v němž pro sebe zahoří dva málomluvní krásní lidé, kteří mají slabost pro mnohem víc tělních tekutin, než se sluší.

Tenhle film od italského režiséra Lucy Guadagnina ale nejde prošlapanými cestičkami žánru teenagerské romance, spíš v otlučeném pick-upu míří na periferie Ameriky osmdesátých let, kde mísí krásu západů slunce nad nekonečnými pláněmi s hrůzou provázející apetit hned několika vyděděnců.

Spolu s ústředním párem tak popojíždíme státy jako Indiana, Illinois, Nebraska, Iowa či Minnesota, které se neidealizují jako třeba v oscarové Zemi nomádů – jsou prostě pusté, bezútěšné, pochmurné, zároveň slouží jako dějiště scén, které nevytřesete z hlavy ještě dlouho po projekci.

V jedné z nich třeba Harper potkává muže jménem Sully, který v podání Marka Rylance vypadá jako roztržitý myslivec, něco na něm ale nesedí. Svoje oběti nezabíjí, jako přízrak čeká v jednom domě, až v něm zdechne jeho majitelka. Teprve poté na ní začne hodovat.

Takhle to všechno zní nechutně, mrtvolně, dekadentně, pořád je ale třeba mít na paměti, že za snímkem stojí Guadagnino, tedy režisér, jehož postavy umí nenuceně žít ve filmech i seriálech, které jsou jemné, vzletné a euforické.

Někdy u nich máte povznášející pocit, jako kdybyste ráno posnídali fíky ze zahrady, pak četli poezii, odpoledne se vyrazili svlažit do řeky a večer klábosili o umění ve třech světových jazycích u demižonu vína. Ano, mluvím hlavně o jeho filmu Dej mi své jméno, který ani po několika letech od premiéry nezestárl.

Tady ale režisér spíše projevuje cit pro vztah dvou outsiderů, kteří si teprve vyjednávají, co mezi nimi je, podobně jako v jeho mistrovském seriálu Jsme, jací jsme, který neprávem zapadl, ale stále ho najdete na HBO Max.

I Harper a Lee jsou jiní, hledají, kým vlastně jsou, a snaží se vyrovnat s nefungujícími rodičovskými figurami. Je tedy až roztomilé, jak je k nim Guadagnino něžný – jako kdyby se nad nimi nepovyšoval, jen prostě s pochopením přijal to, že jsou strašně vážní, nevtipní a do všeho zažraní. Všechno je pro ně poprvé.

V kinech je tenhle film jen měsíc, a to přibližně do poloviny června. Zajít na něj můžete pouze do pražských kin Aero, Světozor, Bio Oko, Boutique Cinema Přítomnost, brněnského Univerzitního kina Scala a královéhradeckého BIO Central.

Do morku kostí ve vás však přes tyto jasná stanoviště spíš vyvolá chuť jen tak bezcílně bloumat nebo sednout za volant a nevědět, kam ve finále dojet. Před začátkem léta se takového pocitu rozhodně nepřejíte.