Je to jen další film o dospívání, coming-of-age drama, jichž se každý rok vyrojí hned několik, říkáte si, když čtete anotaci ke kanadskému snímku Falcon Lake.

Třináctiletý Bastien se v něm sbližuje s šestnáctiletou Chloe u jednoho quebeckého jezera během onoho bouřlivého léta, které změní všechno – a to všechno zní dost povědomě. Když se ale tenhle film před vámi skutečně naplno rozevře, zastydíte se, jak tvrdě jste ho chtěli bez důkazů zavrhnout.

Šestatřicetiletá debutující režisérka Charlotte Le Bon, již známe především jako herečku z filmů jako Anthropoid nebo Muž na laně, totiž prokazuje obdivuhodnou realizační suverenitu, jež je paradoxně nutná, když chcete točit o těch nejkřehčích pocitech, které provázejí iniciační chvíle v lidském životě.

Někdy skutečně až žasnete, jak pevně drží všechny složky své vize v rukou, kdy budování atmosféry v jejím podání vůbec nepůsobí upracovaně, ačkoli našlapuje i do teritoria duchařské historky.

Dospívání je totiž v jejím podání obdobím, kdy ve vás bohužel musí něco umřít. Bastien, jenž s rodinou přijel pobýt v divoké přírodě, stojí přesně na hraně mezi dítětem a teenagerem, jenž se tváří jako mnohem větší světák, než ve skutečnosti je. Toho si všímá starší Chloe, jež mu otevírá nový svět, v němž je mnohem zkušenější, tudíž v hrách dvou spřízněných duší ucítíte třeba dynamiku mezi Eliem a Oliverem z oscarového hitu Dej mi své jméno. Když zrajeme, každý teenagerský rok je opravdu jak dekáda.

V jezeře, kolem nějž se příběh odehrává, se prý kdosi utopil a vrátil se jako duch. S fascinací zásvětím si ostatně režisérka pohrává nejen na úrovni dialogů, ale i zvuku či záběrování, kdy se postavy na lesních cestičkách často zjevují až po nějaké době, co už jejich hlasy dávno slyšíme. U Falcon Lake zkrátka dlí jakási cizí přítomnost, která vám připomene třeba Přízrak od Davida Loweryho, a to nejen díky tomu, že Bastien i Chloe se často schovávají pod bílá prostěradla.

V tomhle výjimečném snímku, jenž vznikl podle komiksu Bastiena Vivèse, ale jde i o překonávání vlastních strachů a osahávání limitů v době, kdy je všechno nové, děsivé a vzrušující – a možná i komické, ale to především až zpětně. Vlastně si nepamatuji na film, který by tuhle fázi, jíž si prošel každý z nás, dokázal zprostředkovat takhle lehkou rukou, aniž by ztratil cokoli ze své intenzity. Tak hlavně nečekejte, až se jako duch z českých kin vypaří.