Josef Mašín už nemusel být na tomto světě třiasedmdesát let, a přitom na světě není až od nynějška. Tohle si říkám, abych přehlušil lítost nad tím, že mu už letos nepošlu esemesku s přáním krásných Vánoc. Svět, na němž už třiasedmdesát let neměl být, se pro mě zmenšil – je na něm o jednoho velkého frajera méně.
Poprvé jsem Josefa Mašína spatřil, když vyšel ze svého domu v kalifornské Santa Barbaře. Mířil k autu, v němž jsem seděl, a já měl obavy a respekt takového rázu, až se mi tenčila duše. Měl jsem Josefa Mašína za tvrďáka, který mě k sobě nemusí pustit blíž, pokud se mu jakkoli – a třeba nechtě – znelíbím.
„Kde jste se courali?“ byla první věta, kterou jsem od něj uslyšel. Provázel ji pevný stisk ruky a já najednou získal jistotu, že obavy byly zbytečné. A že si sedneme, že zkrátka není možné, aby tomu bylo jinak; hřejivě si namlouvám, a později se to vlastně potvrdilo, že to nějak vycítil i on.
Pochopitelně, že Josef Mašín tvrďák byl. Velký tvrďák, jinak by se nepostavil otevřeně komunistickému teroru, jinak by neunikl v říjnu roku 1953 při cestě za svobodou do Západního Berlína tisícům pronásledovatelů a třiasedmdesát let by už nežil. A nemohl by pak na svobodě rozjet úžasně úspěšnou kariéru.
Tuto jeho kompletní cestu jsem nejprve popsal v titulním rozhovoru pro Forbes; za relativně krátký čas jsem se za Josefem do Ameriky vrátil, abych o něm získal ještě podrobnější informace, a na jejich základě jsem o Mašínovi napsal knihu.
Foto David Turecký
Takže ano, tvrďákem ústřední postava mé knihy rozhodně byla. Myslím ale, že jsem nikdy u nikoho jiného nepoznal tak zvláštní kombinaci pevnosti a laskavosti. Jako byste namíchali cuvée z nesourodých odrůd a ono vzdor všemu báječně chutnalo – možná takto lze popsat povahu muže, o němž jsem psal a byla to ta nejsmysluplnější práce mého života.
Silným momentem, jehož kontury jsou i po letech ve vzpomínkách zcela zřetelné, bylo Josefovo vyprávění, jak při cestě do Berlína museli s bratrem Ctiradem a Milanem Paumerem (Zbyňka Janatu, dalšího společníka na strastiplné pouti, ztratili již předtím) opustit zraněného Václava Švédu, jehož následně komunisté chytili a s Janatou popravili.
„Naposledy jsem ho políbil na čelo a…“ Josef nerad dával najevo city, byla to stará škola v tom nejlepším slova smyslu, ovšem najednou bylo slyšet jen těžké polykání.
Po sedmdesáti letech to pořád bylo srdceryvné loučení a Pepa byl jistě rád, že má na očích sluneční brýle. Bylo slyšet jen těžké polykání a následovala zdánlivě nekonečná pauza, v níž utichly i palmy na jeho zahradě.
Byly i veselé chvíle, samozřejmě, a bylo jich mnoho. Josef Mašín rád žertoval a také si uchovával češtinu takovou, jakou se mluvilo tenkrát, tedy než v roce 1953 z republiky odešel. Vzpomínám třeba na „lingvistické“ okénko, kdy dával v restauraci číšníkovi tringelt a nechal se poučit, že dnes se říká dýško.
Foto David Turecký
Popsaná drobnost ukazovala na cosi vážnějšího: od doby, kdy v třiapadesátém roce překročil v oblasti Hory Svaté Kateřiny hranice rodné vlasti – bylo mu tehdy jednadvacet let – se v ní už nikdy neukázal.
Mluvil sice o tom, že by zase rád zašel na svíčkovou do poděbradského hotelu Tlapák, kde jako pohledný mladík proháněl na parketu slečny, čímž u někoho snad mohl vzbuzovat naděje, že Česko třeba ještě navštíví. Upřímně, já si tyhle naděje nedělal a vlastně jsem mu rozhodnutí ve stylu „never more“ schvaloval. Byl jsem za toto rozhodnutí rád.
Neboť by se před Tlapákem a všude jinde v Česku nemohl Josef vyhnout plivnutí. A to by přiletělo zcela určitě. Vinou komunistické masáže – a tohle se rudým musí nechat, to vymývání hlav, jež tuto společnost fatálně ovlivňuje dodnes – se vedly a stále vedou pitomé polemiky, zda je Josef Mašín vrah.
Foto David Turecký
Je to hanebné. Absolutně hanebné. Muž, který se s několika málo dalšími statečnými postavil na odpor drtivé a nemilosrdné mašinerii zločinnému režimu, je hrdinou. Tečka. Jednoznačným hrdinou a jsem pyšně rád, že za tímto názorem stojí i Forbes, jenž mi v tomto duchu umožnil napsat magazínový rozhovor i knihu.
Klement Gottwald se jezdil do Moskvy podle vlastních slov učit, jak lidem zakroutit krkem. Klement Gottwald vyhlásil válku celé jedné třídě, se svými kumpány mučil, terorizoval, zabíjel.
Josef Mašín se těmhle běsům, jež utloukli moře nevinných srpem a kladivem, postavil. Byla v tom setsakramentská kuráž a nebyla jeho vina, že v zastrašeném a umučeném státě byl jeden z mála, že zůstal v tomhle boji takřka osamocen.
Na přebal své knihy jsem mimo jiné napsal: „Zatímco ve svobodném světě je nežádoucí brát spravedlnost do vlastních rukou, stejným pravidlem se podle všeho nejde řídit ve světě, v němž spravedlnost neexistuje. Právě tohle je zásadní poselství plynoucí z osudu Josefa Mašína.“
Opakuji tato slova, protože jim stoprocentně věřím.
Ohromnou roli v Josefově konání hrálo naplnění odkazu jeho otce. Důstojník Josef Mašín starší byl legendární postavou protinacistického odboje, kterého okupanti v roce 1942 popravili. V bitvě proti další totalitě – v níž tentokrát nevraždil vnější nepřítel, nýbrž Češi Čechy – cítili jeho synové, Ctirad a Josef, jakousi povinnost pokračovat.
Foto David Turecký
Další vzpomínka na Pepu se týká právě tohoto motivu. Vypravěč sedí v obýváku rozlehlého domu, kde sluneční paprsky ustupují šeru, a líčí, jak si za svým životem a skutky naprosto stojí – právě díky nezlomné jistotě, že by mu vše, co udělal, otec schválil.
Tento text dopisuji v dušičkový večer. Až jej dokončím a odešlu, vezmu svíčku a půjdu na hřbitov. Vím dobře, komu ji kromě svých blízkých zapálím. Josef Mašín nebyl příliš patetický. Nebo lépe: byl-li patos blízko, zahnal ho, třeba těžkým polknutím, o němž byla řeč výše.
Ale aťsi je to patetické, dvě představy mi nyní, předtím než půjdu se svíčkou na hřbitov, dělají dobře. První představa se týká toho, že nad těmi, kdo ho chtěli zahubit a kteří čtyřicet let znásilňovali tuto zemi, Josef Mašín triumfálně zvítězil.
Pro druhou z představ si nejprve musím představit existenci křesťanského nebe, kde se blízcí po smrti setkají. Rozhlíží se v něm nováček, jemuž už nepopřeji krásné Vánoce a on už mi mile neodpoví. Nováček se rozhlíží a… Otec mu uznale klepe po ramenou.
Foto David Turecký
