Ještě to není ani měsíc, co Zápisník alkoholičky, adaptace populárního blogu a knihy Michaely Duffkové, vstoupil do kin. A už sbírá skvělá čísla. Hned po prvním víkendu měl film Dana Svátka, v němž titulní hrdinku výtečně ztvárnila Tereza Ramba, na kontě sto tisíc diváků.
Po třech týdnech promítání už snímek nasbíral více než 360 tisíc lidí, kteří si nenechali ujít příběh mladé manažerky Míši, propíjející se po narození dcery do těžké závislosti na alkoholu. Nejde přitom o žádné lehké pokoukání.
Michaela Duffková, která se na scénáři osobně podílela, má na kontě už tři knihy na toto téma: Zápisník alkoholičky, Zápisník abstinentky a Zápisník nealkoholičky, který vyšel před pár dny. Píše přitom otevřeně, bez příkras a klišé, a nevyhýbá se ani nejintimnějším detailům, které její závislost provázely.
Její psaní je opravdové, jelikož vychází z autentické zkušenosti. I proto se kdysi její stejnojmenný blog, který zpočátku publikovala zcela anonymně jako součást terapie v rámci protialkoholní léčby, dočkal prestižní ceny Magnesia Litera.
Tereza Ramba k roli Míši přistoupila mimořádně zodpovědně. Zpočátku ji ostatně, sama na mateřské dovolené s dvěma malými dětmi, ani nechtěla přijmout. Nakonec je ale Michaela možná její rolí životní.
„Každý den jsem se na place musela rozložit na kostičky,“ řekla mi Tereza Ramba v titulním rozhovoru, který jsme vedly pro červnové číslo Forbesu. „A každý večer jsem se musela složit zpátky, dorazit domů a uvařit dětem večeři.“
Terezina Míša se před kamerou mění psychicky i fyzicky – z krásné, ambiciózní a sebevědomé ženy se nad kolébkou s vytouženým miminkem stává místy až odpudivá troska. Alkohol ovládne všechno a zcela zatemní mysl, takže sledovat zkázu jedné mladé lidské bytosti je místy až nesnesitelné.
Útěchou budiž, že divák předem ví, že tahle emocionální horská dráha měla dobrý konec. Cesta k abstinenci byla tvrdá a bolestivá, ale Michaela se s pomocí odborníků dokázala vyléčit (na detox přitom přišla po několikadenním pití se solidními třemi promile alkoholu v krvi) a k pití už se nevrátila.
Temný Zápisník alkoholičky v letních českých kinech na body porazil i mnohé líbivé, odpočinkové komedie, které byly jistou zárukou úspěchu. Třeba Matka v trapu dle románu Uljany Donátové s Petrou Hřebíčkovou, Janou Švandovou, Lenkou Vlasákovou a Jaroslavem Pleslem v hlavních rolích má na kontě solidních 182 tisíc diváků a na tržbách třicet milionů korun.
Úspěšná je i Aristokratka ve varu, další zpracování všeobecně populárních humoristických románů kastelána Evžena Bočka. Film Jiřího Vejdělka si nemůže stěžovat, v kině ho dle oficiálních údajů Unie filmových distributorů vidělo 293 tisíc lidí a na tržbách vynesl přes 47 milionů korun.
Jenže komedie s Hynkem Čermákem, Táňou Dykovou, Eliškou Balzerovou a Pavlem Liškou je v kinech devětadvacet týdnů a Matka v trapu už čtyřiadvacet.
Alkoholička má za sebou týdny čtyři. A přilákala 360 tisíc lidí, přičemž na tržbách vydělala už 65 milionů korun. Jedinými úspěšnějšími tituly jsou u nás momentálně dva hitové zahraniční animáky.
V hlavě 2 má na kontě za tři týdny promítání 522 tisíc diváků a tržby 94 milionů korun (světové tržby atakují 1,6 miliardy dolarů a film se pomalu stává jedním z deseti nejúspěšnějších všech dob) a další pokračování „mimoňské“ série Já, padouch 4 u nás vidělo 415 tisíc diváků a v pokladnách kin utržilo 74 milionů korun.
Zápisník alkoholičky se tak ocitl ve skutečně pozoruhodné společnosti. Co vede tolik diváků, aby se přišli v letní pohodě podívat na pochmurný příběh v režii Dana Svátka?
Může to být herecké obsazení, výtečné filmové zpracování, ale možná i jejich vlastní – přiznaný či nepřiznaný – problém, který do kina láká. Nebo spíše autenticita Michaely Duffkové, která o problému ženského alkoholismu otevřeně mluví.
Kromě jiného varuje před dlouhou izolací mladých žen, jež závislosti nezřídka propadnou právě na mateřské dovolené – možná aby „přepily“ pocit osamění, přerušení či úplný konec slibně rozjeté pracovní kariéry, těžko vysvětlitelný smutek, který mnoho z nich potká v poporodním období, a k tomu třeba, jako v případě filmové hrdinky Míši, špatné vztahy s tchyní, případně širší rodinou otce dítěte.
Pravidelné ženské pití je pořád tabu.
Ačkoli je česká společnost k alkoholu i v celosvětovém kontextu zcela mimořádně tolerantní a popíjení po práci s přáteli, na večírku či při kterékoli slavnostnější příležitosti je naprostou normou, pravidelné ženské pití je v české společnosti nepochybně pořád trochu tabu. Nebo spíše stigma.
Stigmatem, které si ale většinová česká společnost naprosto odmítá přiznat, je paradoxně i fakt, že jste jako žena s dítětem doma. „Válíte se doma na mateřské.“ „Necháváte se živit.“ „Sedíte celý den na pískovišti a čučíte do mobilu.“
Řada firem s matkami na mateřské vůbec nepočítá. Roky. Stát s nimi nepočítá. Roky. Umístit i tříleté dítě do školky je na mnoha místech Česka naprosto nemožná mise. Přeplněné jsou i školky soukromé, dětské skupiny chybějí.
I tam, kde zcela vzácně existují zkrácené úvazky, matky propadají pocitu selhání každý den, kdy a) kvůli práci zanedbávají rodinu, děti a domácnost, b) kvůli rodině, dětem a domácnosti nestíhají perfektně plnit všechny pracovní povinnosti. Nemluvě o finančním ohodnocení zkrácených úvazků a naopak obřích výdajích za hlídání dětí a s tím spojených těžkostech.
Sociální izolace je samostatnou kapitolou, o které se na mateřské nesmí mluvit. „Prožíváš přece to nejhezčí období v životě…“ Mnohé ženy pak situaci řeší úplně stejně jako Michaela.
Sklenkou vína večer, když dítě usne.
Dvěma sklenkami.
Celou lahví. Každý večer. Každý den.
Příběh a sdílená zkušenost Michaely Duffkové může být pověstným budíčkem. I kdyby si jediná žena v kině uvědomila, že potřebuje odbornou pomoc, stálo by to za to.
