skip to main content
Gastronomie

Zavřete ústřice, odcházíme. Připadal jsem si jako Sisyfos, vysvětluje Janko Martinkovič, proč končí legendární Koishi

Koishi po 12 letech zavírá. Jednu z nejlepších restaurací v Česku sejmul chaos vládních nařízení. Tahle legendární brněnská restaurace se takřka od prvních dnů svého vzniku stala vyhlášenou v celé republice a na téhle pozici se držela dodnes.

Její majitel Janko Martinkovič se ale už nechce podílet na gastrogenocidě a na ponižující diktatuře státu, která zrušila zdravé podnikatelské prostředí. Co všechno ho k zavření Koishi vedlo, se rozhodl vyprávět Forbesu.

Reklama

Koishi jsem před dvanácti lety otevíral s tím, že chci vytvořit příjemné místo s atmosférou francouzských restaurantů, na kterých jsem byl „odkojen“ během svého tříletého porevolučního pobytu ve Francii. Celých devatenáct let jsem se připravoval na dráhu restauratéra s pokorou, ale i s notnou dávkou naivity.

Chybělo mi gastro vzdělání, ale to se později ukázalo snad jako deviza. Neměl jsem totiž špatné návyky a ty dobré hledal jeden po druhém. Celý čas se krůček po krůčku dařila rozvíjet „dobrá adresa“. Tým se skládal sice pomalu, ale jistě. Časem u nás hostovali různí kuchaři, pořádali se eventy a akce, jako byl Den otevřených ústřic… To byl začátek.

Řeknu vám vtip: Na mezinárodním sympoziu čísel, kde se mělo zjistit, které číslo je zdaleka nejhorší, si hned v úvodu vzala slovo třináctka a jala se všem vysvětlovat, že vlastně není co řešit, že ona byla, je a vždy bude to nejhorší číslo. Přerušilo ji číslo 666 a zpochybňovalo prvenství třináctky a argumentovalo svým ďábelským původem. Načež se zvedlo číslo 2020 a tiše a klidně proneslo: „Takže se všichni uklidníme…“

Po jedenácti letech provozování restaurantu bylo v plánu dobudování malého hotelového provozu na adrese, kde sídlí Koishi. Covidové jaro jsme sice ještě zvládli, ale v šoku, za velkých obětí ekonomických a psychických.

Reklama

Spousta podniků, která nepropustila zaměstnance, sanovala provoz z vlastních peněz a čekala na přislíbené dotace, které ovšem nikdy nepřišly. Kvůli špatným rozhodnutím zodpovědných lidí, kterým bych rozuměl, protože to bylo nové pro všechny, jsme vše museli táhnout ze svého, přičemž jsme tím vyčerpali všechny rezervy a zadlužili se.

Skandály jako Prymulagate byly nepodstatnými minipříběhy.

Léto bylo mírně ve znamení optimismu, protože situace s covidem v rámci čísel vůči zbytku světa byla optimistická a mysleli jsme si, že je pandemie za námi. V letní fázi už nelze zodpovědné omlouvat, že nevymysleli lepší metodiku možného nástupu druhé vlny, která samozřejmě přišla.

Chaos začal postupně nabírat na obrátkách, skandály jako Prymulagate byly vlastně nepodstatnými minipříběhy. Já jako restauratér jsem čelil ještě větší absurditě, která se dá shrnout slovy: „Někdo někomu zavře dveře jeho podnikání, ale požaduje stále stejný výkon. Hlavně legislativní.“

Když ty dveře zavře stát, tak přece není možné, aby právě státní složky začaly bombardovat telefonáty s upomínkami. Aby sociálka začala volat, že nemáš zaplacené odvody, které mimochodem pokud zaplacené nejsou, tak nelze ani žádat jakoukoliv podporu. Ale kde na ty odvody, zálohy, měsíční platby vzít?

Jestli nakonec podpora přijde nebo ne, je nepodstatné. Člověk se upínal k prosincovému znovuotevření. Byli jsme šťastní aspoň za tenhle byznys, takže opět nakoupili veškeré suroviny, obvolali dodavatele, zadali objednávky na dva tři týdny dopředu… A pak začlo prosakovat, že bude zase jen do osmi.

To byla poslední kapka, kdy se už nedá akceptovat jakýkoliv vrtoch, který hazarduje s psychikou a životy lidí. Všichni mají svoje rodiny, příběhy, potřeby i hypotéky. Já si připadal jako Sisyfos – a rozhodl zavřít a už neotevřít. Nejde pořád skákat, jak si někdo zamane.

Reklama
Reklama