Britský architekt Thomas Heatherwick se v poslední době snaží upozorňovat na to, že současná architektura přináší do měst nudné a jednotvárné budovy, které škodí lidské psychice i životnímu prostředí. Rozpoutal tak polemiku nad tím, jak by se ve městech mělo stavět.
Svůj příspěvek do debaty v kontextu české architektury a výstavby v Praze sepsal v komentáři pro Forbes architekt Pavel Kvintus z ateliéru A8000.
Je moderní architektura v Praze nudná? V první řadě si musíme definovat kontext. Pokud Prahu vnímáme jako jednu z metropolí západního světa, pak ji logicky musíme porovnávat s ostatními podobnými městy v tomto kulturním civilizačním okruhu.
Jednou jsem dostal od známého otázku: „Přijel můj kamarád architekt z Kodaně a chtěl by si prohlédnout nejlepší českou moderní architekturu. Kam ho mám poslat?“ Po opravdu dlouhém přemýšlení jsem doporučil Ještěd.
Rozumějme, doporučil jsem prohlídku domu starého padesát let, který ještě k tomu stojí v Liberci. Přiznám se, že nevím, jak tento výlet dopadl, ale předpokládám, že se kolega architekt jen pousmál, a stejně tak jako stovky tisíc dalších návštěvníků našeho hlavního města si šel pořídit selfíčko před Tančící dům. Mimochodem tento dům od Franka Gehryho je starý také už třicet let. A to je prostě za ty tři uplynulé dekády žalostně špatný výsledek.
Osobně mám opravdu velmi rád českou brutalistní architekturu a nemůžu si nevšimnout, že její obliba v komunitě architektů a památkářů rychle stoupá. Ale také se nemůžu zbavit dojmu, že už padesát let nemáme jako čeští architekti, co jiného nabídnout. A proto z této poslední významné etapy dějin začínáme dělat když ne „svátost“, tak přinejmenším „zlaté tele“ (viz veřejná debata o budově hlavního nádraží v Praze).
Samozřejmě, že v Čechách, na Moravě i ve Slezsku vzniká spoustu kvalitní architektury, ale svým rozměrem a významem se jedná spíše o stavby komorní.
A návrhy významných staveb z posledních let, jako je Vltavská filharmonie, ostravský koncertní sál nebo nové budovy hlavních nádraží v Praze i v Brně, pocházejí z per zahraničních architektů. A já, přestože mám obrovskou radost z toho, že se takové stavby u nás konečně plánují a snad i vzniknou, to vnímám jako velkou prohru české architektonické školy.
Souhlasím s názorem, že přebujelé ego architekta, estrádnost a ukřičenost nemají v dnešní době a ve veřejném prostoru místo. Domnívám se, že jde o přirozenou reakci na „devadesátkové baroko“.
Jen mám trochu obavu, že jsme s vaničkou vylili i dítě. Že jsme se zároveň zbavili jedinečnosti, překvapivosti a unikátnosti. Zdá se mi, že je pro nás nivelizovaná uniformita skupiny důležitější než svobodný individuální projev identity konkrétního autora.
Ano, myslím si, že česká moderní architektura je na rozdíl od té zahraniční převážně nudná.
Čest památce Jana Kaplického.