V poslední době se často mluví o tom, jak je jednoduché vytvořit jeden hit, ale že je dnes téměř nemožné přivést na scénu novou výraznou hvězdu, která nepohasne po pár týdnech od vydání singlu. Výjimka se ale najde.
Olivia Rodrigo, která svět okouzlila před dvěma lety, je tím nejvýraznějším mladým plamenem současného popu. Milují ji kritici i běžní posluchači. A na nové desce ještě vylepšila to, co ji původně dělalo unikátní.
Skladba Driver’s License přišla v pandemickém roce 2021 jako blesk z čistého nebe a pokořila takřka všechny žebříčky největších hitů té doby.
Olivia Rodrigo byla přitom předtím známá hlavně jako herečka z disneyovských nekomplikovaných seriálů pro dospívající, jako byl populární Bizaardvark nebo televizní remake Muzikálu ze střední. Její balada o zlomeném srdci a autoškole však oplývala takovou citovou otevřeností a vokálním rozsahem, že zasáhla celý svět.
Píseň ji vystřelila do pozice globální superstar, kterou pak o čtyři měsíce později stvrdila vydáním celého debutového alba Sour. Některé zlé jazyky měly její nečekaný úspěch za nějakou korporátní konspiraci, která ji pouhou silou marketingu vystřelila do výšin, aniž by si to zpěvačka zasloužila. Tak moc její zjevení zničehonic vyvolávalo mezi lidmi podezření.
Ale většina posluchačů tehdy pochopila, že její síla není nijak vyumělkovaná. A že naopak spočívá v kombinaci neochvějné pubertální upřímnosti, chytlavých refrénů a schopnosti být zranitelná před miliony lidí.
Nebo dokonce nepokrytě zhrzená a naštvaná na bývalého partnera, který jí ublížil, protože určitá forma agrese se s její hudební tvorbou také pojí. A je neodmyslitelnou součástí jejího úspěchu v době, která se zuby nehty snaží být pozitivní.
Foto Matt Winkelmeyer/WireImage
Zklamání z expartnera je ostatně emoce, která je obecně pochopitelná. Tak moc, že už s ní přes dvě dekády ve svých písních s velkým úspěchem pracuje Oliviin vzor – Taylor Swift. Ta už ale přece jen míří na starší publikum.
A tak se z Rodrigo stal jakýsi mainstreamový hlas pro naše nejmladší, kteří se v romantickém životě potýkají s neštěstím. K Oliviininu prvotnímu úspěchu pomohlo v roce 2021 také to, že pracovala s tehdejší covidovou (a v mnoha ohledech dodnes trvající) vlnou hudební nostalgie, kdy jsme se všichni s velkou vervou vraceli do minulosti.
Její skladby na prvním, ale i na aktuálním albu, Guts, kombinují romantické klavírní balady s čistým pop-rockem. Takovým, který byl populární hlavně na počátku milénia. A to s kapelami jako Green Day a Coldplay, nebo se zpěvačkami Pink! či Avril Lavinge.
Ty tehdy schytávaly od převážně mužských fanoušků rocku silnou kritiku za to, že přebírají žánrové postupy „tvrdší hudby“ ke svým popovým hitům, jako by nějak znesvětily půdu vyšlapanou jejich idoly, Elvisem Presleyem a Rolling Stones.
S postupem času se ale tato vyhrocená debata zklidnila, a když teď někdo v popu pracuje s kytarami, je to paradoxně pro staromilce vedle všudypřítomného elektra spíš zdroj radosti. Rozhodně jsme se tím pádem posunuli o kus dál od tohoto specifického druhu elitářství.
Ale stejně: když se teď podíváme na internetové debaty ohledně Olivie Rodrigo, tak vidíme, že zas ne o tolik. Protože jestli něco lidem v kultuře vadí, jsou to úspěšné mladé holky. A ty se vždycky dají obvinit z neoriginality.
Časy se tedy změnily, ale ne výrazně. Takže je Rodrigo donekonečna osočována z banality a vykrádání již použitých postupů, což je v umění celkově srandovní tvrzení, protože každý tvůrce, a to obzvláště v popu, na někoho navazuje.
Foto Nathan CongletonNBC (via Getty Images)
Zázračné dítě s jedním hitem jí už ale rozhodně říkat nemohou, protože její druhé, čerstvě vydané album Guts je stejně tak komerčně úspěšné jako její debut, ne-li víc. A mezi kritiky získalo navíc jednohlasně o poznání lepší ohlasy. A to zcela zaslouženě.
Na nové desce Rodrigo kombinuje dravé pop-rockové melodie s tklivými baladami. Stejně jako na té první. Ale za pouhé dva roky je poznat, že tento koncept posunula takřka k dokonalosti.
Je vidět velký pokrok v kvalitách napsaných textů, které nikdy nejsou příliš hluboké, ale zároveň ani přízemní, a pohybují se bez zaškobrtnutí někde na ideální škále mezi mladistvou hloubavostí po podstatě všeho od romantických vztahů po otázky o vlastní identitě, a hudbou určenou k bezmyšlenkové a totálně hedonistické party.
A v těch vůbec nejlepších příkladech, jako na skladbě making the bed, kombinuje Rodrigo obojí do epického vyznění, kdy máme jako posluchači chuť tančit a smutnit zároveň.
Do rytmických bicí a subtilního elektra popisuje v refrénu, že někdy nechce být sama sebou, a přála by si jednodušší život. Ale uvědomuje si zároveň svá privilegia a přiznává, jak už anglický název napovídá, že ona je tou, která si ustlala svou postel.
Nechce se vymlouvat na svět ani na ostatní. Je to až deníkový záznam někoho, kdo se uprostřed páarty ve dvě ráno zastaví a dojde mu, že tam vlastně nechce být. A tak složí píseň o tom, jak se stalo, že se tam dostal. A o tom, že v tom samém klubu možná bude hned další den, protože neví, co jinak se sebou dělat.
Foto Theo WargoGetty Images for MTV
Rodrigo je výsostně romantická a stejně tak skeptická. Věří v lásku, ale po pár zkušenostech tuší i to, že v ní lidé konstantě selhávají. A to zejména v mládí, kdy ještě pořádně sami nevědí, kým jsou. Natož aby věděli, koho hledají jako svého partnera.
Album je tak určené spíš cílovce v jejím věku, ale funguje skrz vypilovanou hudební složku a především ve své textové, štiplavé ironii a všudypřítomném humoru, i pro starší posluchače. Její odstup od vlastní melodramatičnosti umožňuje vzpomínání do minulých let s jejich intenzitou bez ostychů, protože jej provází příjemně drzá ironie.
Guts připomínají soundtrack k libovolné středoškolské romantické komedii z počátku milénia a velmi lehce by se dalo říci, že kopíruje hvězdy doby před dvaceti lety. Ale na rozdíl od nich, které tehdy byly nucené dospět příliš rychle, jako byla Britney Spears nebo Katy Perry, Olivia otevřeně zpívá o svém skutečném věku. A o trapnostech dospívání, zamilování se do nepřístupného spolužáka, nebo neschopnosti vyjádřit se, jak by chtěla, aby jí ostatní porozuměli.
Logicky to vzhledem k jejímu statusu globální celebrity nevyznívá úplně autenticky, ale vždycky nám sama připomene, že spíš než o své opravdové zkušenosti píše o představách, které o střední a jak asi vypadá má z filmů. Protože normální život vlastně nikdy nezažila.
Na opravdovosti jí to ale vlastně zcela neubírá, protože trapnost i nemotornou zamilovanost můžeme zažít stejně tak na gymnáziu jako na světovém turné. Nejistota v dospívání se nevyhne nikomu z nás, byť její míra záleží na tom, jaké jsme nátury. Introverti to v tomhle období poznávání se vždycky schytají víc než ti výřečnější z nás.
Ten hlavní rozdíl oproti dřívějším hvězdám ale je v tom, že Olivia je zcela otevřeně mladá a zmatená. Pokud minulé ikony popu zamlčovaly, že je jim sotva dvacet, aby si je mužští fanoušci mohli romantizovat, případně objektivizovat, pro Rodrigo je naopak její věk svébytnou a introspektivní součástí textů.
Ty do detailů zkoumají, jaké to je být dospívající holkou v dnešním světě. A to natolik zábavným a hudebně divokým způsobem, že posluchač může být klidně dvakrát starší a opačného pohlaví a stejně si v jejích písních něco najde.
Ten nejlepší pop by ostatně takový být měl. Měl by dát posluchačům možnost vstoupit do hlavy úplně jiné osoby, ale nakonec si přes hudební jazyk porozumět tak, že se cítí méně sami. Že se jejich obyčejné životy s těmito písničkami staly až filmově epickými. A to se Olivii Rodrigo povedlo. Nejlepší popové album tohoto léta sice vyšlo až na jeho sklonku, ale o to víc nám teď může prozařovat podzim.
Foto Matt Winkelmeyer/WireImage
Finální píseň alba teenage dream, tklivá balada o očekáváních okolí, kde bychom v našich životech měli být v určitém věku, by od jiných takhle mladých interpretů vyznívala nepatřičně. Ale po tom všem, co si od médií a veřejnosti Olivia zažila, se její výpověď zdá být jedině namístě.
„Prý se to zlepšuje, všichni říkají, že se to s věkem zlepšuje, ale co když se nezlepším já?“ Je to písňové rozloučení s perfekcionismem od někoho, kdo od raného dětství musel od probuzení do usnutí předstírat dokonalost. A taky závěrečné přijetí vlastních chyb i pravděpodobných budoucích selhání. S pobídnutím k tomu si u toho aspoň trochu zatančit. Album nostalgické i rozjitřené potenciálem příštích dní. Tak by zněl i ideální podzim.
