Boj s těžkou nemocí včera prohrál zakladatel Promet Group a jeden ze strůjců záchrany Tatry, ostřílený podnikatel René Matera. Bylo mu šedesát let. Poslední měsíce už se na vedení firmy s 4200 zaměstnanci aktivně nepodílel, před rokem odešel z představenstva do dozorčí rady a otěže předal dceři Denise a synovi Radimovi.
Ti nyní spolu s Materovou manželkou Hanou a Martinem Kamarádem, dvěma zbylými členy představenstva, povedou skupinu více než čtyřiceti firem i po Materově skonu.
„My se jako rodina k předání byznysu snažili všichni přistupovat zodpovědně. Reálně jsme se o tom začali bavit už pět let zpátky. Jsme oba ve firmě přes osm let, ale s Prometem žijeme celý náš život. Firma byla odjakživa naše ségra, o které se doma mluvilo u snídaně i u večeře,“ popisují sourozenci Materovi v rozhovoru v aktuálním vydání Forbesu, kde mluví o tom, jak od tatínka přebrali vedení firmy.
René Matera se v byznysu prosadil hned na začátku 90. let prodejem vysokopecní strusky, postupně ale z firmy Promet (zkratka spojení Procento metalurgie) vybudoval multimiliardovou skupinu sahající od železa a tradingu až po strojírenství a automotive.
A byl nejenom zkušený byznysmen a miliardář s majetkem v odhadované hodnotě 11,6 miliardy korun, ale také tvrdý vyjednavač, zábavný společník a bodrý vypravěč.
„Támhle vlevo je Nová huť, támhle vpravo jsou Vítkovice. Byla doba, kdy jsem chodil sem na terasu a kontroloval, jestli jejich komíny kouří. Znamenalo to, že budeme nakupovat železo. Jednu chvíli jsem v tom měl asi 800 milionů a to už začínalo být dobrodružné,“ smál se před třemi lety na jaře Matera, tehdy pořád hlava skupiny Promet.
Stáli jsme zrovna v nejužším centru Ostravy na velkorysém ochozu firemních kanceláří, které vyrostly na místě bývalého obchodního domu Rix z roku 1908. Jeho postsocialisticky přestavěného nástupce koupili Materovi v insolvenci na sklonku 90. let.
Foto Promet Group
„My rádi nakupujeme v insolvenci, je to levnější,“ glosoval tehdy patriarcha rodiny v bílé košili, džínách a modrém saku, zatímco spolu se synem Radimem, dcerou Denisou a Martinem Kamarádem, šéfem financí a partnerem Denisy, pózovali pro fotografy. Bylo to poprvé, co Matera dal českým médiím velký profilový rozhovor o svém podnikání, a námluvy s Forbesem ohledně interview tenkrát trvaly čtyři roky.
Nakonec to ale bylo veskrze příjemné, srdečné setkání. Jeho kancelář s velkou sedačkou vypadala skoro jako rodinný obývák a na stole přistála těsně po uvítání lahev slivovice. „Dezinfekční,“ vysvětloval hned Matera – bylo to tehdy těsně po prvním kole pandemického lockdownu.
Pragmatické vyprávění o budování Promet Group pak prokládal historkami z jeho začátků – třeba jak se na počátku 90. let vydal se svým tehdejším společníkem Radimem Cviklem v otcově žigulíku z Vítkovic do německé cementárny v Regensburgu domlouvat obchod s vysokopecní struskou.
„Tehdy se nás němečtí partneři ptali, čím jsme přijeli. Já na to, že mercedesem. Oni koukali z okna, kde měli vyskládané ty svoje a pořád ho neviděli. Ukážu jim na žigula a říkám, to je přece ruský mercedes. Nakonec to prolomilo ledy a my odjížděli s objednávkou na 30 vagonů,“ vyprávěl René Matera, jenž měl rád auta, občas si zazávodil na okruhu ve ferrari.
Sametová revoluce ho zastihla jako referenta výstavby ve vítkovických železárnách, což byl tehdy obrovský podnik nejen hutní, ale také strojírenský.
Budování rodinné skupiny pak zásadně změnil vstup do kopřivnické Tatry – to bylo před deseti lety. René Matera nejprve ovládl dnešní Tawesco, tehdy nářaďovnu a lisovnu slavné fabriky, které se dostaly do potíží, a o tři roky později spolu se zbrojařsko-průmyslovou skupinou Czechoslovak Group (CSG) Jaroslava Strnada, která si tehdy ještě říkala Excalibur, z exekuce koupili celou Tatru.
„V životě jsem si nepředstavoval, že bych byl významným akcionářem tak velkého a slavného podniku. Upřímně si vlastně myslím, že se Tatra měla privatizovat do zahraničních rukou jako mladoboleslavská Škodovka a dnes by na tom byla výrazně lépe. Ale když už se to nestalo, tak se o ni staráme,“ říkal tehdy René Matera s lakonickým úsměvem..
Matera byl absolvent Vysoké školy báňské – oboru ekonomika a řízení hutnictví, začínal po vojně v polovině osmdesátých let ve Vítkovicích na kompletaci hutí, válcoven a strojíren. Byla to velká škola, za svůj podnik jezdil tehdy jednat se šéfy továren po celém Československu a dostal se tak k zajímavým kontaktům i přehledu o české ekonomice.
Nikdy přitom nebyl členem KSČ ani kandidátem na členství. „Táta mě tak vychoval, sám byl zásadně proti, byť jako chemik zastával vysokou pozici v cementárně. Takže jsem těma klíčema v listopadu ’89 samozřejmě zvonil rád,“ vysvětloval nám před třemi lety u rozhovoru.
„A jak se po revoluci uvolnily poměry, tak se mi zapálila podnikatelská lýtka. Zkoušel jsem napřed něco se dřevem, nakoupili jsme ho ze slovenských lesů, rozvezli do dílen, nechali vyrobit násady k nářadí, k lopatám, a ty jsme pak tady na Ostravsku prodávali na dolech a v hutích. Byl to dobrý byznys. Takový můj první startup,“ smál se René Matera, jenž postupně začal s tradingem a nakupoval a prodával materiál do metalurgie.
Přes ten pak vedla cesta k jeho první fabrice. „Měl jsem čím dál víc pocit, že musíme mít vlastní komín. Větší přidanou hodnotu. Takže jsme začali koketovat se slévárnami, které nám byly oborově blízké, a postupně jsme vstupovali do výroby,“ vzpomínal Matera na první akvizici, vsetínskou slévárnu, kterou nyní Promet Group za stovky milionů revitalizuje.
Foto Promet Group
Slévárna tehdy skončila v konsolidační agentuře, kde se shromažďovaly firmy v potížích. A Matera vzpomínal, že když jel do Prahy podepsat kupní smlouvu, vletěl s mercedesem (tentokrát už opravdovým) do pole a ven ho tahal místní traktorista: „Takže jsem dorazil do konsolidačky celý od bahna. Ale prodali mi to.“
To bylo mimochodem v době, kdy se už vypořádal se svým společníkem ze začátků, Radimem Cviklem. Vyplatil ho, vycházeli spolu v dobrém a Cvikl v Prometu ještě před třemi lety pracoval jako topmanažer obchodu se surovinami.
Vztahy byly pro Materu odjakživa zásadní – ať už s obchodními partnery, nebo se zaměstnanci. V prioritách měl vždy jasno.
„Když by to bylo potřeba, jsme samozřejmě připraveni dát do skupiny zpět peníze ze svého, z našeho family office. To je povinnost vůči našim lidem. Nežiju ve Švýcarsku ani v Londýně, ale na Ostravsku. Je skvělé a je to náš domov, jezdíme se ženou na kole na zdejších cyklostezkách a kolem místních hospod a naše lidi v nich potkávám. Tak za nimi přece musím stát,“ říkal rezolutně René Matera.
