Možná mnohé z nich sledujete, možná o nich ale ještě nevíte: v prostředí českých sociálních sítí fungují malé soukromé knižní kluby. Je jich stále víc a mnohé jsou velmi inspirativní.
Často je vedou přední české manažerky a podnikatelky, ženy z nejvyššího tuzemského byznysu, samy vášnivé čtenářky. Týden co týden na svých sítích doporučují knihy, které právě přečetly, knihy, které je inspirovaly a nadchly. Jde o knihy českých i zahraničních autorů, originály i překlady. Pod jejich posty se pak vine dlouhá diskuse se spoustou zajímavých postřehů i osobních příběhů. Další ženy tu doporučují další knihy.
Nás tahle aktivita moc baví. V dnešní době dobré čtení zvlášť doporučujeme. Tak jsme si v redakci vymysleli seriál, v němž nám ženy českého byznysu postupně doporučí padesát knih na příští rok. Na každý týden jednu.
V dnešním díle se sešly dvě dámy, které mají v popisu práce pečovat o kvalitu, krásu a tradici. Tamara Kotvalová, majitelka rodinné společnosti Carollinum a jedna z nejvlivnějších žen českého byznysu, je sama vášnivá čtenářka. „Mám ráda knihy Marcela Prousta, romanopisce a filozofa, baví mě ruská próza i francouzská literatura. Neustále se vracím k filozofickým knihám od Thomase Manna,“ svěřila se Tamara Kotvalová Forbesu.
Další ženou dnešního čtenářského klubu je Helena Heinz, která před deseti lety založila vlastní kosmetickou značku Soap., pod níž vyrábí svá vlastní mýdla – jejího úspěchu si opakovaně všiml i prestižní průvodce značky Louis Vuitton.
Každá z těchto dam preferuje jiný literární žánr a doporučují zcela odlišné knihy. O to je dnešní výběr zajímavější.
Tamara Kotvalová, majitelka rodinné společnosti Carollinum
Michail Bulgakov, Mistr a Markétka
Nedávno jsem dočetla tuhle klasiku povinné literatury. Vrcholné Bulgakovovo dílo, které asi všichni dobře znáte. Nese vznosné téma dobra a zla i upřímné lásky, současně je zrcadlem tehdejší doby (30. let minulého století) a moskevské společnosti.
Moc se mi líbí Bulgakovův jazyk a genialita děje vyprávěná v několika rovinách. Doporučuji ho ke čtení všem detektivům či kriminalistkám. Je až neuvěřitelné, jak Bulgakov zápletku komplikuje a jak děj vykresluje neschopnost policie i úřadů.
Přiznávám, že je to náročná literatura, nějakou dobu si musíte nechat na to, abyste se v ní zorientovali. Ale až se vám to podaří, čeká na vás nevídaný a velmi vtipný obsah, skrze stránky na vás dýchne absurdita politického systému a vy brzy pochopíte, s jakou lehkostí se mu Bulgakov vysmívá.
Střet dobra a zla je pro dnešní dobu docela typický. Ďábel, v knize docela lidský, a možná až příliš hodná a naivní Markétka ukazují čtenáři dva různé protipóly života. K autorovi mám velmi osobní vztah, navštívila jsem jeho rodný dům v Kyjevě, kde dlouhá léta žil.
Správcem domu je Anatolij Petrovič Končakovskij, starý pán, který se o něj stará. Prezentace je v jeho podání nezapomenutelná. Když vstoupíte do domu, ocitnete se na divadelní scéně. Správce vám útržky Bulgakovova života přehraje, prostor pro interpretaci získal i Bulgakovův otec, který zde v jeho podání na chvíli ožívá. Vše se odehrává přímo před vámi, jakoby v přímém přenosu. Najednou jste součástí života Michaila Bulgakova, který je autorem i mé další oblíbené knihy Bílá garda.
Hans-Joachim Lang, Ženy z bloku 10 – Lékařské pokusy v Osvětimi
Mám slabost pro literaturu zobrazující hrůzy druhé světové války. Možná je to proto, že pocházím z hrdinské rodiny Nálepků a můj tatínek mi o válce často krutou pravdu vyprávěl. Možná je to proto, že mě děsí, že by se někdy historie opakovala. Nechci, aby moje děti a vnuci žili v takové době.
Tahle kniha mě zasáhla i proto, že jde o ženskou tematiku odehrávající se v koncentračním táboře. Pracuji většinu života v mužském prostředí, měla bych být ostřílená. Když se ale děje příkoří na dětech či na ženách, vždycky mě to rozhodí a cítím pokoru a úctu k tomu, v jaké době si dnes žijeme.
Děj téhle knížky se odehrává v Osvětimi. V tamním koncentráku byl oddělen blok 10, kde nacističtí doktoři prováděli pokusy na židovských ženách. Sterilizace, různé experimenty, nic, s čím by se chtěla jakákoli žena budit do dalšího dne. Mnoho z nich naštěstí tahle zvěrstva přežilo, měly víru, chtěly vidět své děti nebo prostě jen slunce nad hlavou.
Jaroslav Hojdar, Otto Katz – André Simone očima své manželky Ilsy
Tenhle poválečný autobiografický román se opět pojí s mým čtenářsky oblíbeným obdobím války a dobou po druhé světové válce. Tehdy bylo v Československu vše na dálku řízeno Stalinem. Země, kde se narodili naši rodiče a prarodiče, procházela obrovskou přeměnou.
Příběh hlavního hrdiny Otto Katze vypráví jeho žena, která byla jeho zpovědnicí a editorkou zároveň, přepisovala jeho vzpomínky a knihy. Otto Katz byl spisovatel a novinář. Byl také žid, který před nacisty utekl do Francie i Ameriky.
Na západ prchal jako zarytý komunista, stejně jako jeho žena Ilsa. Zpovzdálí bedlivě sledoval válečnou i poválečnou situaci v Čechách, spolupracoval s Edvardem Benešem a budoval komunistickou skupinu, do níž se přidalo mnoho významných Čechoslováků. Jenže po návratu domů z něj právě komunisti udělali zrádce, byl obviněn ze spolupráce. Ottu čekal trest, o kterém se jeho žena neměla dozvědět.
Byla přemístěna do malého města, kde měla žít sama v zapomnění. Ilsa neměla děti, ale brzy si i v izolaci našla přátele. Přestože ji komunisti po dvaceti letech rehabilitovali a bylo jí dovoleno vrátit se do Prahy, ona na sklonku života odjela tam, kde jí bylo dobře. Mezi lidi, kteří jí i v těch nejtěžších chvílích pomohli.
Mladá generace by měla číst příběhy, jako jsou tyto. Já si při takovém čtení pokaždé uvědomím, jak se máme dobře a jak těžké muselo být žít v nesvobodě, třebas i na nejhlubším dně, bez vidiny světla v budoucnosti. Když se ponořím do děje, daří se mi vcítit se do osudů lidí, kteří prožili tuhle těžkou dobu.
Pomáhá mi to. Pokaždé, když kolem sebe vidím naše každodenní problémy, připadají mi naprosto malicherné. Zas a znova si uvědomuji, jak je v životě důležitá pokora a svoboda. Myslím, takové knihy můžou sloužit jako jakési varování, memento pro další generace, aby k takovým hrůzám už nikdy nedocházelo.
Helena Heinz, majitelka kosmetické značky Soap.
Helena Heinz |Foto Archiv Heleny Heinz
Přiznám se upřímně – mám co dohánět. V minulých letech jsem se na čtení nedokázala moc soustředit – poslední dobou se ve mně ale znovu probouzí dítě, co hltalo tunu knih týdně. Jako velká motivace se mi pro to stává sledování instagramového účtu pražského knihkupectví Booktherapy, kde naleznete neskutečné poklady z oblasti zahraničních knih.
Čtu teď skvělou knihu Co já vím? od Jana Němce. O Miloši Formanovi, která je silná, osobitá a skvěle napsaná. Doporučuju kuchařku Blablabla od Viktorie Sapouškové, která je plná skvělých receptů – pro ty, kteří by se chtěli inovativně naučit vařit bez masa a opravdu si pochutnat na výsledku.
Nejraději se kochám očima = moje knihovna zbožňuje vydavatelství Rizzoli, mám od nich mnoho módních knih plných nádherných fotografií věnovaných tvorbě ikonických modních domů. Sbírám a mám skoro všechny, které zde vyšly o módním domu Dior. Poslední listopadový úlovek od tohoto vydavatelství si zabalím pod stromeček – jmenuje se – Christian Dior: Designer of Dreams. Ach! Moc se na ni těším.
