S investorem a jedním z nejbohatších Čechů Ondřejem Tomkem o tom, proč je podle něj Česko pomalejší, než jsme si mysleli. A proč to neradi slyšíme. 

„V technologiích a podle mě dnes už i v jiných oborech se v Česku moc těžko podniká,“ napsal investor Ondřej Tomek před pár dny na síti X a spustil tím debatu o současném Česku. Téma přitom otevřel v souvislosti s úspěšnou firmou ze svého portfolia, technologickou Safeticou, a čerstvě oznámeným přesunem jejího sídla do amerického San José. 

„Vím, že to Češi neradi slyší, ale investiční prostředí je tu tristní,“ říká Ondřej Tomek v rozhovoru pro Forbes. A ani slogan Country for the Future tomu nepomůže. Protože pro opravdu úspěšnou budoucnost toho podle něj děláme málo.

Jedna z vašich investic, technologická Safetica, přesouvá své sídlo do Spojených států, které jsou pro ni nejdůležitějším trhem. Přesto je to pro vás trochu hořké téma. Proč?  

Pro mě, čistě z pohledu investora, je to dobré rozhodnutí, ale já ten příspěvek psal jako otec tří malých dětí. Z pohledu otce je to špatná zpráva. Protože bych přál všem našim dětem, aby, pokud chtějí, se mohly realizovat doma nebo alespoň v Evropě. Z Evropy se ale stává ekonomická periferie, a tomu bude odpovídat i úroveň možností pro naše děti. 

Co zažíváte? 

Nic nového. O tom, v jakém stavu je Evropa a Česká republika, mluvím konzistentně už dlouho. Česko prostě není schopné přitáhnout a udržet ani intelektuální, ani finanční kapitál v takové míře, aby ho to posouvalo v měřítku konkurenceschopnosti nahoru, ba naopak poslední dekádu prudce ztrácí.

Nicméně to samé platí i pro Evropu jako takovou. Mrzí mě, že to musím takto říci, ale je to tak. A tempo propadu se podle mě zrychluje. Vidím to již dlouhá léta a snažím se s tím vědomím učit žít. Mrzí mě to. 

Na příkladu firmy Safetica se tedy dají popsat všechny slabiny současného Česka? 

Ano, myslím, že to na ní můžeme zobecnit, alespoň v našem oboru určitě. Pokud chcete dělat technologický byznys, nemůžete ho dělat na špičkové úrovni a nebýt v USA. A jakmile si ke Státům přičichnete, zjistíte, o kolik rychlejší a snadnější rozhodování tam je a jaké možnosti trh dává. 

Je tvrdý, ale když jím projdete, tak nabízí nesčetně výhod. Od mnohem flexibilnější pracovní síly přes ekosystém, přístup k financování, mnohem dravějšího zákazníka lačnícího po efektivitě, a tudíž připraveného k investicím do všeho, co ho přesvědčí, že je to pro něho výhodné.

Já jsem v Safetice jako investor od roku 2011, Jakub Mahdal ji založil o dva roky dříve. Vlastně jsme se dlouho rozhodovali, zda za oceán jít, ale nakonec nás to doběhlo a bylo to dobré rozhodnutí.

Bojím se, že tohle se děje evropským firmám opravdu velmi často. Vyjmenuji vám okamžitě dvacet firem, které přesunuly sídlo z Evropy do Spojených států, ale neznám ani jedinou, co by měla opačný příběh. 

A z pohledu investora?

Z pohledu investora je to úplně jasné, a to říkám roky, protože jsem investoval především do technologických firem, a trend byl zřejmý už před víc než dvěma dekádami.

Investor, který nemá kontakt s USA, není investor. Není možné být investorem na burze a nedržet americké akcie. Ale je úplně v pohodě nedržet evropské akcie, v klidu se bez evropských akcií obejdu. A nechybějí mi.

Takhle to fungovalo, už když jste budoval Centrum.cz? 

Když jsem v roce 2000 zakládal Centrum.cz, součástí jeho startu byla první americká investice Intel Capital. Tehdy byl Intel něco jako dnes Nvidia – nadupaná firma plná nových technologických trendů. Oni byli těmi, kteří definovali celý ekosystém.

Česko ještě nebylo členskou zemí Unie a chtěli být chráněni evropským právem, takže jsme matku umístili do Nizozemska. A už tehdy jsme zaměstnanecké akcie lidem z Centra formulovali jednou větou ve smlouvě. 

A teď byste cestu k zaměstnaneckým akciím popsal jak? 

Teď jsem o 25 let starší a zaměstnanecké akcie tady stále nejsou. Podle mě to je úplně neuvěřitelné. A ještě horší je zjištění, proč tomu tak je.

Zdanění práce v Česku je tak vysoké, že příjem z těchto daní je natolik důležitý, že úředníci zaměstnanecké akcie nechtějí, neboť se bojí, že lidé budou chtít akcie místo mzdy a stát přijde o výběr daní. Jenže zaměstnanecké akcie a fungující kapitálový trh jsou úplný základ inovační ekonomiky. 

Co nám chybí, abychom byli inovativní zemí? 

Slyším často, že si tu přece žijeme dobře. Ale já myslím, že je to na úkor budoucnosti našich dětí, protože my se máme dobře proto, že se tady toho moc nemění. Za 25 let, co jsem začal podnikat, se nic nezměnilo. Což na jednu stranu přináší klid, ale zároveň tlumí možnosti. 

Prostředí pro investiční byznys je tu tristní, a to říkám, i když vím, jak neradi to Češi slyší. Od fungování státní správy přes nefungující kapitálový trh až po děravé korporátní právo. Státy přitom v budoucnu budou hrát menší a menší roli, na rozdíl od investičních kapitálových peněz, které posílají rakety na Mars nebo vytvářejí AI. 

Od státu bychom tedy měli chtít co?

Pořád se na stát díváme jako na instituci, která nás má chránit. V USA ale neinvestuje do AI stát, jsou to soukromé korporace financované na kapitálovém trhu. Rakety už dnes nelétají do vesmíru ze státních peněz, ale ze soukromého kapitálu. Stát si tyhle firmy najímá, protože to je efektivnější, než aby je vyvíjela státní NASA. 

Je potřeba pochopit, že svět se změnil. Stát prostě není konkurenceschopný ve financování a definování inovací. Pokud chceme inovace, nedá se vsázet na to, že to stát zaplatí a ony budou. Nebudou. 

Roli státu v moderním světě vidíte tedy kde? 

Stát musí nastavit vládu práva, stejných možností pro všechny, nastavit investiční zákony, aby k sobě přitáhl kapitál a udržel ho, aby firmy měly k tomu kapitálu blízko a mohly ho využít k růstu. Stát může pomoci ve školství.

Stát musí nastavit systém vhodný pro podnikání, ale nemá dělat podnikání. A co se mezitím děje v Česku? Pravý opak. Vláda šlape po kapitálovém trhu, zestátňuje benzinky, trubky na plyn, neinvestuje do školství, zdaňuje kapitál. Úplný opak toho, co potřebuje moderní prosperita.

Česko jako země podle vás do budoucnosti neinvestuje? 

Strašně málo a už nás to dohání. Podívejte se třeba na důchodový systém, o němž všichni víme, že je neudržitelný. 

A ve Spojených státech jste lidi do týmu našli rychle? 

Vlastně to bylo poměrně snadné, až jsem byl překvapený. Lidé tam jsou a jsou draví, zajímají je příležitosti. I zkušení lidé, kteří by mohli mít teplé místečko někde v korporátech, hledají něco víc. Proto jsou ochotní si říct: fajn, teď to dva tři roky zkusím, dám tomu, co umím, dostanu akcie, a když to vyjde, zbohatnu víc a mám zajištěnou zdravotní péči, peníze na penzi a pro děti na dobré školy. 

Takhle u nás lidé nepřemýšlejí, a je to jeden z důvodů, proč Amerika dokáže tak rychle inovovat svoje podnikatelské prostředí. Dokáže přenášet intelektuální kapitál z méně produktivních míst do více produktivních.

My zavalíme staré firmy dotacemi a ještě to jsme schopni zabalit do sloganu Country for the Future a přitom je to přesný opak. Stát je tu od toho, aby vytvářel spravedlivé podmínky, které platí pro všechny stejně. 

I evropské firmy ale chtějí inovace, když jim to něco přinese, nebo ne?

Ne tak silně. Amerika je postavená na výkonu. Je to velký trh, velká konkurence, málo bariér. Máte tam velký podíl centrál, které musejí rozhodovat samy o sobě. To všechno je nutí z principu být inovativní. 

V Evropě zákazníkovi vysvětlujete, co mu váš produkt přinese, až jako jednu z posledních věcí. Napřed se ptá, jestli v jeho zemi máte pobočku, mluvíte jeho jazykem a tak dále. Tím pádem šance pro technologickou firmu, že vyroste, je v Evropě podstatně nižší. 

Ještě jedna poznámka k zaměstnaneckým akciím. Vezměte si bývalého ministra Síkelu. Už před dvěma lety sliboval, že za jeho působení budou zaměstnanecké akcie. Nestihl to. Nikomu to nevadí, nikdo to neřeší. Teď je v Bruselu a pro změnu prohlásil, že za svého působení udělá z Evropy globální velmoc.

My tady žijeme v domněnkách a frázích a politikům to věříme, a nikdo jim pak nepřipomíná, co všechno slibovali a nesplnili. A pak se za 25 let otočíte a zjistíte, že zaměstnanecké akcie pořád nejsou a s nimi dalších padesát dalších chybějících věcí, které potřebujeme, aby nám děti nemusely odcházet za oceán, pokud se chtějí podílet na něčem špičkovém.