Své rozhodnutí nikomu nevnucuje. Uznává, že z ekonomického hlediska nedává příliš smysl. Známý propagátor architektury Adam Gebrian však nachází mnoho jiných profitů na tom, že si bydlení nezařídil pomocí hypotéky a raději platí nájem v secesním domě na pražské Malé Straně.

„Zdá se mi, že ekonomické hledisko je většinou zcela zásadní. Že pro značnou část lidí jsou peníze opravdu až na prvním místě a vše ostatní za tím s obrovským odstupem vlaje. Tenhle názor respektuji, ale nesdílím,“ začíná Gebrian vysvětlovat, proč jde proti proudu a preferuje nájem, což může u  člověka, který se profesionálně věnuje kvalitě bydlení, na první pohled zarazit.

Dům z roku 1904, v němž Gebrian se ženou a malým dítětem žije, je v historickém centru Prahy. To je pro architekta první velké plus. Obecně se mu vůbec jeví paradoxní, že realitky se soustřeďují na interiér nabízeného bydlení a víceméně pomíjejí prostředí, v němž se nemovitost nachází.

„Detailně se dozvíte, že součástí bytu je sporák, myčka, pračka, sušička, zato velmi málo informací dostanete o okolí. Přitom právě to – alespoň podle mě – přímo ovlivňuje kvalitu života.“

Před Malou Stranou bydlel Gebrian v rezidenční pražské čtvrti Bubeneč, jež je považována za dobrou a žádanou lokalitu. „Dobrá lokalita to nejspíš opravdu je, jenže já po čase zjistil, že mi nevyhovuje. Cítil jsem ztracenou energii místa, kde lidé ráno zavřou dveře, odejdou jinam a večer se vracejí vyspat. Přes den to místo nemělo tep a ten mi chyběl.“

Následoval přesun na Malou Stranu. Gebrian, pro kterého je mimo jiné příjemné chodit pěšky po ulicích a tímto způsobem se dopravit téměř všude, kam potřebuje, platí nájem v nemovitosti českého majitele. 

„Platím svým způsobem rád. Vidím, že nájem jde zpět do domu, a je-li dnes trendem utrácet v bezprostředním okolí, pak za své peníze zvelebuji kus Malé Strany. I proto se cítím dobře, mám dobrou náladu. Bydliště, které jsem zvolil, má jednoznačně kladné dopady na mé fyzické i psychické zdraví.“

Mít možnost pořídit si stávající byt na hypotéku, Gebrian připouští, že by o tom uvažoval. Úvěr na byt na Malé Straně však leží ve výškách, kam letí Nerudovy Písně kosmické, člověk s běžnými příjmy na něj nedosáhne. „Finančně mi to nevychází, a jelikož jsem zde naprosto spokojený, zařídil jsem si to jinak.“

Malostranský nájemník zčásti přitakává námitkám, že si počíná rizikově. Tvrdí však: „Jako architekt jsem na jistou míru rizika zvyklý. Ke všemu v případě hypotéky nepřeplatíte bance zrovna málo, nepřijde mi to dvakrát výhodné.“

Gebrian údajně nerozumí modelu, kdy je člověk nyní kvůli starostem s hypotékou nešťastný, aby byl na stará kolena díky splacenému bydlení šťastný. „Chci být šťastný teď, v takzvaném produktivním věku, kdy si naplno užívám chvíle s rodinou. Budoucnost je navíc vždy nejistá a já jsem připraven nést případné následky svého rozhodnutí.“

V Kodani byl Gebrian na výstavě porovnávající vlastní a nájemní bydlení. Hlavní rozdíl byl v množství nahromaděných věcí, vlastníci jich měli o hodně víc. „V nájemním bydlení zkrátka nedáváte hmoždinky do zdi a podobně. Pro někoho to může být negativní, ale mně se kolikrát dělá až zle, když na návštěvě u známých vidím, kolik věcí mají. Podle mě to svazuje, já se cítím svobodnější.“

V potřebě vlastnit nejen věci, ale rovnou byt či dům ční Češi nad jinými národy. Gebrian za tím vidí dědictví socialismu, kdy bylo klíčové bydlet bez ohledu na místo, a následnou privatizaci, v níž se stát zbavil bytů nikoli z velkorysého gesta, nýbrž po pragmatické kalkulaci, že na údržbu nemovitostí nebude mít dost peněz.

Ohledně místa pod Pražským hradem slyší čtyřicetiletý muž ještě jednu námitku: že měl štěstí, že takové bydlení – byť nájemní – si nemůže dovolit každý. „Matematicky vzato je to pravda, na Malou Stranu se nevejde víc než tak 10 tisíc lidí. Jinak bych ale polemizoval.“

Gebrianův protiargument zní: „Nejsem si jistý, že si nájem na Malé straně nemůže z platu dovolit třeba zdravotní sestra. Nejsou zde pouze majitelé nemovitostí hledící výhradně na peníze. Důležitá je pro ně stabilita, spolehlivost, dá se s nimi domluvit na přijatelném nájmu. Shrnu-li to, nezáleží ani tak na štěstí, ale spíš na tom, zda a kde chcete být šťastní. A podle toho si pak stanovíte priority.“