Češi si loni prošli nejhlubším propadem reálných mezd ze všech zemí OECD. Meziroční srovnání objemu zboží a služeb, které si lze za tuzemské platy pořídit, je v minusu už dva roky v kuse. V historii samostatné České republiky se to ještě nikdy nestalo.
„Stále jsme bohatou zemí, ale kupní síla se výrazně propadla, dostali jsme se v průměru na úroveň roku 2018. U nízkopříjmových skupin obyvatel je to až k roku 2012, což je hodně nepříjemné,“ říká hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil.
Trend chudnutí způsobený tím, že inflace dlouho převyšovala růst průměrné mzdy, se v první polovině letošního roku zlomil a reálné mzdy začaly opět mírně růst. Přesto se tuzemská životní úroveň podle Hradila až v roce 2026 dostane tam, kde byla před začátkem pandemie.
Překážkou je i zvláštní fenomén zdejšího trhu práce – Češi si moc neumějí říkat svým zaměstnavatelům o vyšší mzdy. „Loni došlo k propadu reálných mezd, zatímco ekonomika rostla, firmy vydělávaly víc než normálně a nezaměstnanost zůstávala na minimu. Je zvláštní, že z toho zaměstnanci příliš netěžili,“ uvádí ekonom.
Jak velkým průšvihem je zchudnutí Čechů z posledních dvou let?
Na to se dá dívat z mnoha pohledů. Jeden je mezinárodní, v roce 2022 jsme měli nejhlubší propad reálných mezd mezi rozvinutými zeměmi světa. To, že jsme porazili úplně všechny členy OECD, ilustruje rozměr tohoto problému.
Nicméně čeští zaměstnanci vyšli téměř nezasažení z pandemických uzávěrek v letech 2020 a 2021, kdy na tom byla ekonomika hodně špatně. I díky vládním programům. Zaměstnanci v jiných zemích tu bolest cítili už v letech 2020 a 2021, ale u nás se naakumulovala loni. Kdyby se to rozprostřelo do víc roků, tak by loňský propad nebyl tak drastický.
Co pohled přes kupní sílu, jak moc se v Česku propadla?
Dostali jsme se zhruba na úroveň roku 2018. Stále jsme bohatou zemí, patříme mezi pětinu nejbohatších států světa. Jenže před pěti lety jsme měli všichni nižší životní standard a není zrovna snadné se k tomu takto skokově vrátit. Demonstrace a společenská nevole se logicky nabízejí, protože nejde po lidech chtít, aby si nárazově snižovali životní úroveň.
Dalším problémem je, že inflace hodně šla ze základních věcí, jako jsou potraviny a energie, což je větší problém pro nízkopříjmové skupiny obyvatel. U nich se bavíme o propadu kupní síly někam k úrovni roku 2012. A to je hodně nepříjemné, když musíte takovou ránu absorbovat během jediného roku.
Podražily potraviny v Česku hlavně proto, že je na trhu ovládaném několika silnými hráči nedostatečná konkurence?
Potraviny podražovaly napříč Evropou, i v nám podobných zemích, jako je Polsko či Slovensko. Řekl bych, že dominantní byl nákladový tlak, vyrábět potraviny je dnes prostě dražší.
Oligopolní struktura se na tom s největší pravděpodobností podepsala také, ale v potravinářském segmentu obecně není taková struktura nijak výjimečným jevem. Vstoupit na tento trh je nesmírně nákladné, nikdy tam nebudete mít stovky potravinářů.
Máme nějaká data k tomu, jak moc firmy v posledních letech zdražovaly nad rámec přenášení zvýšených nákladů na spotřebitele?
Snažila se to zachytit Česká národní banka. Samozřejmě nejde o nic zavrženíhodného, kapitalismus takto funguje a má fungovat. Díky ČNB víme, že v letech 2022 i 2023 byly ziskové marže podnikatelské sféry na historické poměry velice vysoko. Povedlo se jí tedy na inflační epizodě nejen neprodělat, ale i získat něco navíc.
Lze chudnutí Čechů vyčítat této, nebo minulé vládě?
Dnes díky Nejvyššímu kontrolnímu úřadu víme, že během pandemie se ze strany vlády rozhazovalo neadresně a pravděpodobně i příliš. Těch stovek miliard podpory bylo moc. Zpětně se ukazuje, že to, co bylo vydávané za pomoc chudým zasaženým koronavirovou krizí, často vůbec nešlo chudým a ani nesouviselo s koronavirem. Zrušení superhrubé mzdy chudým vůbec nepomohlo, stejně tak zrušená daň z nabytí nemovitosti.
Celkově to vychází, že zhruba devadesát procent opatření s krizí nesouviselo nebo jen velmi vágně. Nepomáhalo se tam, kde se mělo, peníze se rozpustily v ekonomice a způsobilo to překotnou inflaci.
Pak přišla nová vláda…
A zareagovala na novou krizi, tentokrát energetickou, stejně chybně. Opět masivními výdaji, které byly absolutně neadresné. Typickým příkladem byl plošný příspěvek na přípojku elektrické energie. V podstatě každému, kdo byl přihlášený jako odběratel energie, jsme poslali pět tisíc korun.
Pak cenové stropy na energie, které byly vlastně ještě horší, protože pomáhají nejvíc těm, kteří té energie spotřebovávají hodně. Těžko hádat, jestli za to může nedostatečná efektivita vlády, nebo státního aparátu.
Proč stát neumí pomáhat tam, kde je to potřeba?
Státní aparát nedokáže dostatečně rychle identifikovat potřebné, což je na delší povídání o digitalizaci státní správy. Pokud se řekne, že teď je potřeba poslat peníze jen nízkopříjmovým lidem ohroženým energetickou chudobou, tak stát nedokáže propojit své databáze a identifikovat je.
Kdybyste to chtěl dělat adresně, tak vám asi nezbude nic jiného než napsat výzvu, ať se tito lidé dostaví na úřad práce, kde dostanou k vyplnění haldu formulářů, z nichž byste se pak snažil vyčíst, kdo tu pomoc potřebuje. Jenže než je nechat mrznout dva roky, tak to radši uděláte rychle a plošně.
Neměla proti inflaci zasáhnout víc Česká národní banka?
Tady je potřeba smeknout klobouk před ČNB za bývalého guvernéra Rusnoka, která správně identifikovala inflační problém už na jaře roku 2021 a začala zvedat sazby, i když jí to vyneslo spoustu kritiky. Stouply na sedm procent a v červenci 2022 se guvernérem stal Aleš Michl, který do té doby v bankovní radě pokaždé hlasoval proti zvedání sazeb.
Rada se obměnila, zvyšování sazeb se zastavilo. ČNB, která nás do té doby přesvědčovala, že sazby musejí nahoru, nás najednou začala přesvědčovat, že nemusejí. To je za mě problém z hlediska komunikace, který bych u centrální banky nečekal. Ta instituce má nějaký analytický aparát a člověk by čekal, nebo skoro doufal, že se sazby zvyšovaly proto, že to jejich odborníci vyhodnotili jako nezbytné bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v bankovní radě.
Měla tedy ČNB zvedat sazby dál?
Sazby se přestaly zvyšovat v momentě, kdy inflace evidentně problematická byla. Podle nové bankovní rady bylo potřeba pouze nechat doběhnout nákladové faktory. Teze byla, že na straně poptávky, kterou ČNB svými kroky dokáže tlumit, už problém není. Že je utlumená dost, a tím pádem stačí čekat.
Tehdy to byla velice odvážná sázka, nicméně vyšla. Dnes poptávka evidentně utlumená je. Jestli je to tím, že sazby na sedmičce stačily, nebo tím, že mezitím přišel brutální propad reálných příjmů a lidé regulérně neměli peníze, se už nedozvíme.
Nepodepisuje se na chudnutí Čechů i to, že si neumějí říkat o vyšší mzdy?
Vypadá to tak. Loni došlo k nejprudšímu propadu reálných mezd v historii samostatného Česka, zatímco ekonomika rostla o 2,4 procenta, což je docela dobrý výsledek. Ziskové marže byly na historické poměry vysoko, firmy vydělávaly víc než normálně. Do toho máme nízkou nezaměstnanost a všude zaznívá, že nejsou lidi.
Je to samozřejmě individuální, ale v průměru nevidím důvody, proč by firmy teď měly mít problém takovým požadavkům vyhovět. Je zvláštní, že z toho zaměstnanci příliš nevytěžili.
Čím to je?
Jedna interpretace je, že máme slabé odbory. Druhá, že ve společnosti zavládl značný strach z budoucnosti, když se strašilo například výpadky dodávek plynu. Vzrostly u nás i obavy z nezaměstnanosti, což je trošku paradoxní v zemi, kde nezaměstnanost v podstatě neexistuje.
