Sylvia Plath byla zásadní spisovatelkou a básnířkou minulého století, ale v kulturním povědomí většiny lidí je převážně ženou, která si ve věku pouhých třiceti let vzala život. Na její dílo se tak nalepila pro mnohé neodmyslitelná aura čehosi temného a beznadějného. Zároveň si Plath romantizujeme jako osobu, která zemřela, protože toho až moc cítila.
Láska se s jejím dílem pojí s něčím destruktivním. Jde přitom o zjednodušující interpretaci komplexní autorky, v jejímž díle najdeme také humor a nevídanou přírodní imaginaci, na kterou se vedle chmur zapomíná. Právě výročí jejího narození, od něhož uplynulo 27. října devadesát let, je proto dobrou příležitostí podívat se zblízka, v čem bylo psaní Sylvie Plath tak důležité – a proč nás nepřestává fascinovat.
Narodila se v říjnu roku 1932 v americkém Bostonu do středostavovské intelektuální rodiny jako dcera původem německého profesora. Otec však brzy zemřel na neléčenou cukrovku, což Sylvii v pouhých sedmi letech zdrtilo a na dlouhý čas uzavřelo do sebe. Už od dětství byla extrémně inteligentní a intenzivně četla i psala, zároveň se v útlém věku objevily příznaky deprese. Většinu života nicméně Plath neprožila v Americe, ale v Anglii, kde obdržela stipendium na vysoké školu v Northamptonu.
Přestože zde slavila úspěchy, její psychické problémy nejspíše zesílila osamělost v novém městě v cizí zemi. Tíživý vnitřní život se pak ještě zhoršil během měsíční stáže v newyorském módním časopisu. Hlava jí bublala bolestnými myšlenkami a tlak nakonec vedl až k prvnímu pokusu o sebevraždu v jednadvaceti letech. Zasáhl však Sylviin bratr, který dívku odvezl do nemocnice.
Velkou část výše uvedeného životního období zpracovala v knize Pod skleněným zvonem, jediném románu, který Sylvii Plath za života vyšel. Rukopis druhého údajně existuje, ale je dodnes nenalezený. Pro literární vědce a vědkyně, kteří se do jejího života pouštějí, jde o klíčovou interpretační knihu. Přestože však obsahuje výrazné životopisné prvky, je až zarážející, s jakou samozřejmostí bereme někdy doslovně prozaické, a tím pádem záměrně fiktivní zpracování autorčina života.
Pod skleněným zvonem je dílo bez nadsázky kultovní – jakýsi symbol mladického smutku, Utrpení mladého Werthera pohledem dívky. Tímto rámováním mu ale bereme sílu: není jen knihou mladickou, a už vůbec ne exkluzivně dívčí. Nabízí prostě příběh o komplexním a citlivém člověku a jeho zápolení se svou psychikou i nepochopením okolí, obzvlášť v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy bylo povědomí o duševním zdraví na výrazně nižší úrovni než dnes.
Plath za sebou nicméně měla zkušenosti s terapiemi i medikací. Díky nim se vrátila roku 1954 na vysokou školu, kde opět excelovala, publikovala a stávala se překvapivě aktivní v kolektivu. Absolvovala s vyznamenáním a posléze pokračovala ve studiích v Cambridgi, kde získala magisterský titul a zároveň aktivně psala. Zde také potkala básníka Teda Hughese, za něhož se později vdala.
Ve svých denících a dopisech, dnes už téměř kompletně publikovaných, označuje začátky jejich vztahu a zásnuby za nejšťastnější období svého života. S Hughesem se alespoň v prvních třech letech až dokonale doplňovali a vzájemně se v psaní podporovali. Autorka Heather Clark, která o Plath napsala obsáhlý životopis, v rozhovoru pro podcast The History of Literature konstatovala, že Hughes bral Sylvii navzdory šovinistické době od začátku jako rovnocennou autorku a v mnoha ohledech tušil, že ho převyšuje.
Plath přesto zpočátku posílala do literárních soutěží, které byly v Británii důležité, pouze rukopisy jeho sbírky. Sama měla napsanou svou vlastní, ale v denících přiznává obavy, jak by jejich vztahu uškodilo, kdyby uspěla dřív než její partner. Tušila, že Hughesovo ego by takovou situaci neslo těžce.
Jejich vztah byl komplikovaný a ke konci destruktivní, ale v nejlepších chvílích byli dynamickou dvojicí autorů, vzájemně se podporující ve svém nejdůležitějším cíli: stát se velkými básníky. Různí životopisci také spekulují, že kdyby se Sylvia Plath nenarodila do doby vyvíjející na ženy tlak mít děti brzo, mohl jejich vztah dopadnout jinak a ona se mohla více soustředit na svou práci a duševní zdraví.
Po rodině původně toužila podobně jako po autorství, nicméně vztah s Hughesem se začal postupně zhoršovat. Trávili spolu až příliš času a začali se štvát vzájemnými poznámkami k tvorbě do té míry, až si Sylvia do deníku poznamenala, že už Tedovi žádné své básně nemá nikdy ukazovat. Hughes jejím depresím nerozuměl, nebo možná rozumět nechtěl, a nakonec začal Sylvii podvádět s úspěšnou reklamní agentkou a překladatelkou Assiou Wevill.
Zbytek už je známá a smutná historie: Sylvia se od Hughese odstěhovala a její psychické zdraví se začalo výrazně zhoršovat. Život si vzala otravou plynem z trouby poté, co svým dvěma dětem ve vedlejším pokoji otevřela okno a dveře od kuchyně utěsnila hadry, aby jim plyn neublížil. Obě přežily.
Z její smrti je básník dodnes obviňován, protože se ke své ženě choval v náročném období tak necitlivě. Hughesova milenka Wevill si vzala život o šest let později podobným způsobem, ale zemřela s ní i jejich čtyřletá dcera. Básníkově reputaci nepomohlo ani to, že o mnoho let později vyšly na veřejnost poznámky spisovatelčiny psychiatričky, kde se ukázalo, že Sylvii minimálně jednou fyzicky napadl.
O tragickém vztahu napsal Hughes sbírku básní Birthday Letters (Dopisy k narozeninám), kde se snažil svoje uvažování vysvětlit a některé básně Sylvii přímo adresoval. Sbírka vyšla pár měsíců před jeho smrtí, získala řadu výročních cen a veřejné antipatie vůči němu zmírnila.
Otázkou, kolik prostoru dát Hughesově pohledu, se věnuje velká část literatury o Sylvii Plath. A je rozhodně z čeho vybírat: vyšly desítky životopisů nebo fikčních zpracování, v češtině například nedávno román Euforie od spisovatelky Elin Cullhed, soustředící se na poslední měsíce života Plath. Na něm však zůstává nejdůležitější, jak dlouho a odvážně vzdorovala svým černým myšlenkám.
Ostatně v novodobých textech se konečně dopracováváme k tomu, že dívat se na Sylvii Plath pouze optikou její smrti je hloupost. Její básně jsou sice často temné, ale taky absurdní, humorné, zcela živočišné a paradoxně plné touhy po životě. Jsou to texty někoho, kdo zažil beznaděj a smutek, jaké mnoho z nás nikdy nepozná – ale stejně se v době psaní rozhodl dál žít, dál hledat důvody, proč tu zůstat.
Že v určitou chvíli síly došly, neznamená, že tam nikdy nebyly – a že nebyly obrovské.
Příběh Sylvie Plath je zároveň i příběhem úspěchu. Nebyla jen citlivou a nešťastně milující ženou, ale ambiciózní a silnou autorkou, která život brala jako cestu k tomu stát se velkou básnířkou. A přestože nakonec nebyl dlouhý, svého cíle dosáhla a devadesát let po její smrti jsme jejím dílem stále fascinováni.
V posmrtně vydané sbírce Ariel je asi nejpatrnější, že jde o básně někoho, kdo se ještě nevzdává. Kdo se odvažuje žít navzdory všemu a všem kolem. Je to v něčem až dobrodružná kniha, cestopis do útrob touhy a lásky, do jejích krás i bolesti zklamání, když o ni přicházíme. A Sylvia Plath nám ukazuje, že stojí za to být zranitelný pro lidi, na kterých nám záleží.
