skip to main content

Zlato, mramor i zvířecí kůže. Co o nejslavnějších diktátorech prozrazují jejich paláce?

4 minuty čtení

Když před několika dny zveřejnil opoziční ruský aktivista Alexej Navalnyj dokument o tajném paláci prezidenta Vladimira Putina, celý svět žasl nad opulentním kýčem tohoto sídla (v mezičase se k údajnému Putinově paláci přihlásil oligarcha Rotenberg, ale poznat svoji vlastní nemovitost mu pár dní zabralo).

Putin ale není jediný vládce, který si libuje v interiéru, jenž svou okázalostí chce konkurovat Versailles za časů krále Slunce. Ono „diktátorské baroko“ se nevyhnulo téměř žádnému politickému despotovi 20. století. Snad kromě Vladimira Iljiče Lenina, jehož příbytek s jednoduchými dřevěnými parketami, vysokými stropy a židlemi s výplety se podobá současné trendy interiérové estetice na Instagramu.

Reklama

Putinův palác je plný zlatých štuk, pohovek za půl milionu korun a je tu také toaletní stolek v ceně dvou milionů. Nemusíme ani tolik popouštět uzdu fantazii, abychom si představili, že tajné sídlo současného ruského prezidenta, kde mimo jiné najdete i kasino, kinosály a prostor pro tančení u tyče, by vzbudilo závist u jednoho bývalého amerického prezidenta.

Donald Trump má totiž velmi podobný vkus jako řada nechvalně známých politických vůdců. Přesvědčen je o tom například spisovatel Peter York, autor knihy Dictator Style: Lifestyles of the World’s Most Colorful Despots. York tvrdí, že Trumpovy designové volby působí i v kontextu poněkud megalomanského amerického vkusu příliš velikášsky.

Trump, obdobně jako Putin, ale třeba i Franco, Ceausescu, Husajn nebo Kaddáfí, potřebují manifestovat svou moc nejen rozlehlými haciendami, ale také megalomanským použitím zlata.

Největším maximalistou byl ale Nicolae Ceausescu se svou manželkou Elenou, když vybudoval v osmdesátých letech minulého století druhou největší vládní budovu světa. Před tou samou byl jako svržený diktátor i s manželkou popraven.

Stihl je tedy podobný osud jako Ludvíka XVI. a Marii Antoinettu, což je zajímavá spojitost. Právě ke stylu francouzské šlechty 18. století se totiž diktátoři moderních dějin nejraději obrací. Nepořizují si do svých sídel ale nic z dobového nábytku nebo uměleckých předmětů, většinou jsou jejich domy plné replik a napodobenin.

Reklama

Druhým zdrojem inspirací v interiérech diktátorů jsou luxusní hotely. Saddám Husajn, původně obyčejný vesnický chlapec, stejně jako jeho politický vzor Stalin po příchodu do Bagdádu absolutně nezapadal mezi místní smetánku. Ta byla značně sofistikovaná, ovlivněná zdejší prosperující židovskou komunitou. Husajn byl v očích kultivovaných Iráčanů křupanem s démonickým smyslem pro vkus.

Když v roce 2003 britská bulvární média otiskla záběry z Husajnových obrovských paláců, evokoval jejich interiér spojení podnikatelského baroka s estetikou kýčovitých motelů z osmdesátých let.

Ani zlatem a mramorem vykládaná rezidence bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, kde se coby domácí mazlíčci chovali miniaturní pštrosi, ale nepřekoná smysl pro designové velikášství bývalého prezidenta Turkmenistánu Saparmurata Nijazova. Ten nechal postavit obrovskou rotující zlatou sochu sebe sama v hlavním městě Ašchabadu.

Chcete svůj příbytek také nadekorovat jako velcí despotové moderních dějin? Nemusíte se kvůli tomu stěhovat do Trump Tower, stačí následovat rad výše zmíněného odborníka na vkus absolutistických vládců Petera Yorka.

Ten radí, abyste začali s tím, že si pořídíte co nejvíc svých portrétů. Benito Mussolini měl ve své pracovně zarámovanou svou fotografii s velmi zachmuřeným výrazem, která visela nad jeho pracovním stolem a děsila každého, kdo do pracovny il Duceho vešel.

Pak potřebujete zvířecí kůže, nebo alespoň jejich atrapy. Když jich budete vlastnit dostatečné množství, přiblížíte se se Josipu Brozi Titovi, který měl ve své pracovně i vycpaného leoparda. Ostatně audienci v rezidenci tohoto prezidenta Socialistické federativní republiky Jugoslávie dostala i Elizabeth Taylor.

Když už všechno ostatní selže, inspirujte se v hotelech, ideálně v síti Hilton. Ano, moderní diktátoři tam trávili hodně času během svého mládí, když plánovali, jak ovládnou svět. Čím skromnější dětství, tím víc se místní grandhotel jevil jako ráj bohatých a krásných.

Nejdůležitější rada na závěr zní: za žádnou cenu nesmíte být troškaři! Minimalistické příbytky jsou určeny naivním pravdoláskařům, opravdoví vládci světa potřebují sídlo, které by svým leskem zastínilo i krále Slunce.

Reklama
Reklama