Evropa hledá nové zdroje kobaltu, palladia a dalších kritických surovin. Část z nich přitom už dávno má – v milionech vyřazených telefonů, které končí v zásuvkách domácností. Recyklace ale není zdaleka tak výnosný byznys, jak by se mohlo zdát. Největší peníze vznikají jinde.
Vypadá bezcenně. Několik let starý smartphone, který už nevydrží celý den bez nabíječky, má poškrábaný displej a dávno ho nahradil novější model. Přesto ho nevyhodíme. Skončí v zásuvce s kabely a nabíječkami, protože by se ještě někdy mohl hodit.
Podobných telefonů jsou v Česku miliony. Podle studie, kterou pro tržiště s repasovanou elektronikou refurbed zpracovala výzkumná organizace Fraunhofer Austria, leží v českých domácnostech zhruba 16,5 milionu nepoužívaných smartphonů.
Přibližně 5,2 milionu z nich by ještě bylo možné renovovat, dalších 11,3 milionu už je vhodných především k recyklaci.
Hodnotu surovin obsažených v těchto 11,3 milionu zařízení studie vyčísluje na zhruba 27,6 milionu eur, tedy přibližně 676 milionů korun. Nejde však o částku, kterou by bylo možné jednoduše získat jejich odevzdáním k recyklaci. Skutečný výnos snižují náklady na sběr, třídění, demontáž a samotné zpracování.
V celoevropském měřítku jsou čísla ještě působivější. Studie odhaduje 642 milionů nepoužívaných smartphonů, z nichž 211 milionů by ještě mohlo najít dalšího uživatele. Ve zbývajících 431 milionech zařízení mají být kovy za více než 1,5 miliardy eur (asi 36,7 miliardy korun).
Podle přepočtu studie v nich je přes pět tisíc tun kobaltu, 431 tun cínu, 43 tun wolframu nebo zhruba devět tun zlata.
V době, kdy se Evropa snaží snížit závislost na dovozu strategických surovin, to zní jako poklad ležící přímo před očima. Jenže ekonomika jednoho telefonu vypadá podstatně méně oslnivě.
Myslíme si, že máme v šuplíku stovky
„Podle našich odhadů se k recyklaci dostane pouze pět až deset procent starých telefonů,“ říká Eva Kykalová ze společnosti Asekol, která provozuje kolektivní systém zpětného odběru elektrozařízení.
Při zhruba třech milionech nových mobilů prodaných v Česku ročně to podle jejího velmi hrubého odhadu znamená přibližně 150 až 300 tisíc vysloužilých kusů.
Přesná kusová statistika za celou republiku neexistuje. Průzkum Eurostatu sice ukazuje, že recyklaci starého mobilu uvedlo osmnáct procent Čechů, zatímco průměr Unie činil jedenáct procent, jde ale o deklarované chování spotřebitelů. Reálný odhad projektu Remobil se podle Asekolu pohybuje právě mezi pěti a deseti procenty.
Důvodů, proč telefony zůstávají v domácnostech, je několik. Mobil je malý, nikde příliš nepřekáží a řada lidí si ho nechává jako zálohu. Přidává se obava ze zneužití osobních dat i nejistota, kam zařízení bezpečně odevzdat. Zároveň mají lidé zkreslenou představu o jeho skutečné ceně.
„Lidé výrazně přeceňují jeho cenu. V průzkumu odhadovali hodnotu starého mobilu na dvě stě až pět set korun, přestože reálná cena běžného smartphonu určeného k recyklaci je okolo dvaceti korun,“ konstatuje Kykalová.
Dvacet korun může znít překvapivě málo u zařízení, o němž se zároveň mluví jako o zdroji zlata, palladia či kobaltu. Jednotlivý telefon jich ale obsahuje jen nepatrné množství. Podle Asekolu se v něm nachází zhruba deset až třicet miligramů zlata a ekonomicky využitelná hodnota surovin v běžném smartphonu se pohybuje pouze v nízkých desítkách korun.
Tuna telefonů může být bohatší než tuna rudy
Právě tady začíná dávat smysl pojem „urban mining“, tedy městská těžba. Staré telefony, počítače a další elektronika fungují jako koncentrovaná ložiska materiálů, které už někdo jednou vytěžil, zpracoval a dopravil až k evropským spotřebitelům.
„Koncentrace cenných kovů v elektroodpadu je řádově vyšší než v přírodní rudě. To je nesporný fakt,“ konstatuje Iva Janáková z Katedry enviromentálního inženýrství z ostravské Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava.
Dobře je to vidět na zlatě. U velkoobjemových povrchově těžených ložisek se podle ní jeho obsah pohybuje přibližně kolem jednoho až čtyř gramů na tunu. Bohatá hlubinná žilná ložiska mohou dosahovat výrazně vyšších koncentrací.
Desky plošných spojů z mobilů a další elektroniky oproti tomu obsahují podle odborných zdrojů citovaných Janákovou řádově stovky gramů zlata na tunu. U starších přístrojů mohou některé odhady sahat až k přibližně tisíci gramů na tunu.
Z hlediska koncentrace zlata tak může být elektroodpad výrazně bohatší než přírodní naleziště. Samotná vysoká koncentrace ale ještě nezaručuje snadný zisk.
„Náklady na získání kilogramu zlata z elektroodpadu pokročilými metodami se odhadují na zhruba deset tisíc až dvacet tisíc dolarů (zhruba 215 tisíc až 430 tisíc korun), zatímco u primární těžby jde spíš o třicet tisíc až padesát tisíc dolarů (645 tisíc až 1,07 milionu korun) na kilo,“ porovnává Janáková.
Menší část problému je množstevní – kolik kovu je v telefonu. Větší část je logistická a technologická: jak ho z rozptýlených milionů kusů dostat ven za rozumnou cenu.
U některých kovů funguje recyklace skvěle. Chybějí ale telefony
Pokud se zařízení skutečně dostane do specializovaného závodu, může být výtěžnost některých materiálů velmi vysoká. Janáková uvádí, že hydrometalurgické zpracování lithiových baterií dokáže získat zpět více než 95 procent kobaltu, který do takového zařízení dorazí. U palladia může výtěžnost při vhodném hutním zpracování rovněž dosahovat 95 procent a více.
Hlavním problémem tak často není samotná technologie, ale sběr.
Podle dat Global E-waste Monitor 2024, na která Janáková odkazuje, je skutečná celosvětová míra zpětného získávání některých kovů násobně nižší, protože velká část elektroodpadu se do profesionálního systému vůbec nedostane.
V Česku se tento trend odráží i v ekonomice samotného sběru. „Z ekonomického hlediska se dnes vyplatí získávat cenné kovy ze starých telefonů především ve velkém měřítku, protože samotný sběr není ziskový a ekonomiku recyklace nejvíce ovlivňují množství zpracovaných telefonů, obsah a aktuální ceny drahých kovů, kurz koruny a náročnost demontáže,“ vysvětluje Kykalová.
Z tlačítkového přístroje lze baterii vyjmout během několika vteřin, u zalepeného smartphonu může stejný úkon trvat několik minut.
Smartphone navíc může obsahovat přes padesát různých kovů, ekonomicky se ale vyplatí získávat jen některé. Vedle zlata, stříbra, palladia nebo mědi také kobalt a nikl z baterií. Naopak tantal, některé vzácné zeminy, wolfram nebo indium jsou v jednotlivých zařízeních příliš rozptýlené a jejich separace je zatím moc nákladná. Například india je podle Janákové v jednom telefonu zhruba třicet až padesát miligramů.
Desítky korun, nebo skoro pět tisíc?
Nejzajímavější část ekonomiky starého telefonu ale vzniká ještě před recyklací. Pokud zařízení stále funguje nebo je lze rozumně opravit, má mnohem větší hodnotu jako celý výrobek než jako zdroj kovů.
Spoluzakladatel společnosti refurbed Kilian Kaminski to ilustruje na iPhonu 12 s kapacitou 128 GB. Repasovaný přístroj se podle údajů společnosti prodává přibližně za 191 eur, zhruba 4700 korun.
Asekol naproti tomu odhaduje reálnou cenu běžného smartphonu určeného k recyklaci na zhruba dvacet korun.
Nejde o přímé ocenění stejného přístroje a prodejní cena repasovaného telefonu samozřejmě není čistým ziskem firmy. Zahrnuje cenu vykoupeného zařízení, opravu, práci, logistiku, záruku a další náklady. Rozdíl ale dobře ukazuje, kde se uchovává největší část ekonomické hodnoty elektroniky.
„Hlavní hodnota chytrého telefonu spočívá v jeho funkčnosti jako celku, nikoli pouze v surovinách, které obsahuje,“ konstatuje Kaminski.
Kde vzniká největší hodnota
Starý smartphone může na své cestě projít rukama řady firem. Někdo ho vykoupí, další otestuje, opraví a nabídne novému zákazníkovi. Pokud už oprava nedává ekonomický smysl, zařízení čeká demontáž a materiálové zpracování. Cenné frakce následně putují do specializovaných hutí a rafinerií.
Podle Janákové zpravidla největší hodnotu vytvoří repasování a další prodej funkčního telefonu. Cena zařízení, které se podaří zachovat jako výrobek, je řádově vyšší než součet kovů, které by se z něj daly získat.
Pokud repasování možné není, ekonomické těžiště se přesouvá dál řetězcem. „V rámci samotné materiálové recyklace vzniká největší přidaná hodnota u hutí a rafinerií, které dokážou z komplexní směsi elektroodpadu vytěžit najednou patnáct až dvacet i více prvků,“ vysvětluje Janáková.
Firmy zaměřující se na sběr a demontáž na začátku řetězce naopak pracují s nízkými maržemi – jsou v podstatě dodavatelé objemu pro huť. Jako perspektivní, byť zatím ne průmyslově zavedenou alternativu k hutím stojí za zmínku bioloužení, tedy využití bakterií k získávání kovů z rozdrceného elektroodpadu. Podle Janákové je ale tato technologie zatím jen ve výzkumné a pilotní fázi.
Tři roky a potom druhý život
Důležité přitom je, jak dlouho telefon zůstane ležet v šuplíku. Podle Kaminského má zhruba tři roky starý přístroj stále dobrou šanci na repasování a neztrácí ani svou hodnotu. Také Fraunhofer Austria ve svém modelu pracuje s přibližně třemi roky používání u prvního majitele, následnou repasí a dalšími třemi roky u druhého uživatele. Teprve potom přichází materiálová recyklace.
Zájem o repasovaná zařízení roste i v Česku. Refurbed zde začal působit v roce 2024 a na konci loňského roku podle vlastních údajů zaznamenal meziroční růst počtu objednaných produktů o více než 275 procent. Jde však o data samotné firmy, nikoli o vývoj celého českého trhu.
Nejoblíbenějšími kategoriemi jsou chytré telefony a notebooky. Kaminski navíc tvrdí, že poptávka po repasovaných zařízeních dnes v Evropě převyšuje schopnost trhu získat dostatek použitých přístrojů z evropských zdrojů.
Část telefonů uložených v domácnostech tak není pouze budoucím elektroodpadem. Pro firmy zabývající se repasováním představuje zároveň nedostatkové zboží.
Evropa už část svých surovin jednou vytěžila
Téma získává další rozměr ve chvíli, kdy se na starý telefon přestaneme dívat jen jako na osobní majetek a začneme ho vnímat jako součást evropské surovinové bilance. Critical Raw Materials Act počítá pro rok 2030 mimo jiné s referenčním cílem, aby recyklační kapacita Evropské unie dokázala pokrýt alespoň čtvrtinu její roční spotřeby strategických surovin.
Elektroodpad má proti novému nalezišti jednu podstatnou výhodu. Materiály už byly jednou vytěženy, zpracovány a dovezeny na evropský kontinent. „Recyklovaný elektroodpad je jedno z mála ‚ložisek‘, které má Unie plně pod vlastní kontrolou,“ upozorňuje Janáková.
Mobily ale evropskou závislost na dovozu samy nevyřeší. Malá IT a telekomunikační zařízení tvoří jen menší část celkového elektroodpadu a jejich význam se výrazně liší podle konkrétní suroviny. Největší přínos může mít podle Janákové jejich recyklace u kobaltu, mědi a drahých kovů, podstatně menší pak u prvků vzácných zemin.
Část zařízení navíc z evropského systému mizí. Refurbed letos vyslal své zástupce do Ghany, kde podle firmy dokumentovali místa, na nichž se hromadí také elektroodpad pocházející z Evropy. „Vyřazená elektronika zatěžuje životní prostředí po celý svůj životní cyklus – od těžby surovin až po neformální recyklaci, která často probíhá v zemích globálního Jihu, například v Ghaně,“ říká Kaminski.
Pro Evropu tak nejde jen o environmentální problém. Spolu s vyřazenou elektronikou může odcházet i materiál, který se snaží získávat zpět. Celý příběh milionů telefonů uložených v českých domácnostech má proto poněkud jinou pointu, než naznačuje představa zlata v šuplících.
Kovy uvnitř telefonů svou hodnotu mají a při velkých objemech mohou být zajímavým zdrojem surovin. Z pohledu jednoho zařízení ale představují jen zlomek jeho možné ceny. Nejcennější je telefon ve chvíli, kdy ještě může fungovat jako telefon.
A právě proto zařízení, které několik let leží v zásuvce „pro jistotu“, postupně přichází o tu největší část své hodnoty. Zlato uvnitř totiž počká. Telefon jako výrobek ne.
