Zdá se, že nemalou část společnosti zasáhl specifický stockholmský syndrom. Nouzový stav vzal lidem dosavadní způsob života – pokud tedy paradoxně nežili právě ve Stockholmu, kde se prakticky žádná protikoronavirová opatření nekonala – a mnoho z nich zjevně našlo ve vynucené alternativě zalíbení.
A teď, když se běžný život vrací, se s ní obtížně loučí.
Řeč je o karanténě ve smyslu omezení volného pohybu, respektive sociální izolace. O stavu, v jehož rámci se ti, kdo mohli, v podstatě zavřeli za dveřmi domovů, stýkali se jen s rodinou a rafičky jejich hodin zpomalily. Najednou měli na vše, a hlavně sami na sebe, o poznání více času.
U takových lidí se místo radosti z navracení k normálu dostavuje stesk po stavu vyvolaném pandemickou nouzí. Nebo se v nich alespoň stesk s radostí mísí. Kdo čekal bezpodmínečnou euforii z otevření uzamčeného světa, může být stesky některých z nás překvapen.
Kupříkladu já. Potřebě samoty rozumím: v předchozím zaměstnání jsem měl privilegium, že jsem mohl pracovat na chatě v Krušnohoří, kde jsem za celý den – pakliže jsem nechtěl – nespatřil živáčka. Velmi mi to vyhovovalo a po téhle „cottage office“ se mi stále intenzivně stýská.
Jenže poustevnický režim jsem si zvolil zcela dobrovolně. A navíc jsem věděl, že si mohu kdykoli udělat výlet do nedalekého Německa, domluvit si s kamarády pivo či vyrazit za kulturou, což jsem také čas od času dělal. Když mi tohle všechno v březnu vláda z víceméně oprávněných důvodů sebrala a „zamkla“ mě doma, dostavil se nepříjemně tísnivý, až dusivý pocit.
Proto mi konce téhle karantény rozhodně není líto. Ani trochu ne.
Když jsem se od známých dozvídal, že oni naopak litují, naježil jsem se. Ihned mě napadla metafora o zvířatech v zoo odmítajících vyjít z otevřené klece, protože nač tam kdesi venku riskovat všelijaká protivenství.
A když mi v pátek jeden z významných vědců při rozhovoru říkal, že podle jeho průzkumu, do kterého bylo zapojeno kolem tří tisíc respondentů, si zhruba 60 procent z nich karanténu chválilo, reagoval jsem, že to je přece špatná zpráva.
Dostal jsem odpověď, že není. Že karanténa byla vynikající šance k přehodnocení životů a nastavených hodnot. Že možná i lidská práce bude po karanténě vypadat jinak – nejen co se týká vyšší frekvence home officu, ale i smysluplnosti činností, které budou lidé ochotni vykonávat.
Z výše řečeného ovšem poměrně jasně plyne, že v životech většiny z nás bylo cosi špatně. Že jsme se nevěnovali výhradně smysluplným činnostem a rozmělňovali čas ve spoustě malicherností, ne-li rovnou hloupostí. Pokud jsme si kvůli nouzovému stavu uvědomili, do jaké míry žijeme či nežijeme podle svých představ, není stesk po karanténě, jakémsi spočinutí na ostrově uprostřed moře banalit, nepochopitelný.
Jistěže v tom moři bude většina z nás dál s neobratnou a upocenou směšností kraulovat – bylo by pošetilé namlouvat si přílišné zmoudření. Naděje však spočívá už v poznání, že věci mohou být jinak. Že existuje možnost ostrova.
Takže co se steskem po karanténě? Minimálně jsou otevřené restaurace a právě stesk se překrásně zapíjí. Utopíte-li ho, zbude třeba myšlenka, že my se v hloupostech topit nemusíme.
Že v nich dokonce ani plavat netřeba, že je lze zkrátka – alespoň občas – nechat plavat.
