Mladý podnikatel ze zavedené firmy ProKonEx píše o své rodinněbyznysové zkušenosti. Firma původně zastupovala německého výrobce a dodavatele technologických zařízení pro indukční a průmyslové ohřevy materiálů, od září 2015 už je pod názvem ProKonEx ryze českou společností se silnými obchodními vztahy na českém i zahraničním trhu. A také silnou vazbou mezi otcem a synem.
Měl jsem to štěstí na velké životní vzory: svého bratra a otce. Mám vystudovanou stejnou školu jako můj bratr a stal jsem se obchodníkem, protože mě fascinovala pracovní náplň mého otce.
Odmalička mě bavily kamiony, těžká technika a jiskry od svařování, které jsem vídal v halách. Proto jsem jako malý začal trávit školní volna s otcem v práci, což v praxi znamenalo nejen pobíhání po zmíněných výrobních halách, ale také hodiny strávené na cestách po republice a sezení na jednáních.
Otec je vystudovaný strojař. Pracoval v pražských výrobních firmách na vedoucích pozicích, až si ho v porevolučním víru vybrali naši první němečtí obchodní partneři a on dostal nabídku, která se neodmítá: „Máme v plánu v Česku založit dceřinou společnost a ty jsi schopný člověk, nechtěl bys do toho jít s námi?“ Rozhodl se tuto životní výzvu zkusit, a jak čas plynul a podmínky se měnily, firma se od německého majitele osamostatnila a stali jsme se ryze českou rodinnou společností.
Když jsem skončil střední školu a ostatní si užívali posledních prázdnin, tak jsem do firmy nastoupil, následujících šest let koukal tátovi pod ruce a paralelně studoval na inženýra. Vnímal jsem, jak se taková firma řídí, a snažil se toho co nejvíce naučit: jak vést obchodní jednání, komunikovat s obchodními partnery a vytvářet obchodní dokumenty.
Zlomem byla zdánlivě obyčejná dovolená. Otec totiž navrhl, že by vyrazili jen on a maminka. A mě se tím nepřímo zeptal, jestli se o firmu zvládnu v jeho nepřítomnosti postarat. Vybavil jsem si společné dovolené, kde táta večery trávil na notebooku a mobilu a mně ho bylo vždy líto – dělal to pro nás, rodinu.
Senior a junior
Proto byla moje odpověď samozřejmě kladná, chtěl jsem, aby si táta po letech užil dovolenou, jakou si zaslouží. A já tu situaci přijal jako výzvu, protože postarat se o firmu v otcově nepřítomnosti pro mě bylo něco nemyslitelného.
Nicméně první rok se osvědčil, firma „přežila“, a tak táta začal vyrážet každý rok a oba jsme mohli klidně usínat: já v těšení se na další pracovní den a otec s klidem na duši, že o dění ve firmě je postaráno. A jak rostla moje sebedůvěra, otec pochopil, že bych po něm mohl firmu jednoho dne převzít.
Nejdřív mi ale navrhl, že bude dobré, abych „šel do světa“ a něco se přiučil, byť mi nechal dveře do firmy otevřené. Měl jsem smíšené pocity – nechtěl jsem nechat otce v celém tom kolotoči úplně samotného. Vždyť po osamostatnění v roce 2015 jsme spolu vymýšleli náš nový název ProKonEx. Sám mi to nikdy pořádně neřekl, ale máma mi prozradila, že mu moje přítomnost ve firmě hodně pomáhá. Právě tohle uznání pro mě bylo a je největším vyznamenáním.
Do světa jsem vyrazil za nabídkou pozice obchodníka v úspěšné nadnárodní IT společnosti, protože kde jinde se učit? Ale „u nás“ ve firmě jsem zůstal na pozici jednatele, což v praxi znamená, že mámu nepřestáváme štvát debatami o rodinném byznysu při nedělních obědech.
Když se letos v březnu ze dne na den zastavila evropská ekonomika, debatovali jsme o tom, jestli krizi přežijeme podobně jako tu v roce 2008. Zavřené hranice, paralyzovaní dodavatelé a zmatení odběratelé znamenali, že to bude těžší než před 12 lety.
Zintenzivnil jsem svou večerní agendu a ihned začal pátrat, hledat nové cesty, řešení. Výsledky mě neuklidňovaly, a negativní myšlenky šly dokonce až tak daleko, že mi do hlavy naskočila představa o možném konci naší rodinné společnosti. O konci odkazu mého otce, který jsem měl přitom v plánu udržet i pro další generaci. O konci snu, že se z IT vrátím a navážu na tátu.
A s tím jsem se nedokázal a stále nedokážu smířit.
Proto po návratu z práce, která mě živí, usedám do auta a začínám druhou šichtu. Inspiroval jsem se u našich zahraničních partnerů – snažím se podpořit ekonomiku své země. Paradoxně neusínám vyčerpaný, ale nabitý pozitivní energií, protože vím, že mám kolem sebe ty správné obchodní partnery a kamarády – protože každý se snaží pomoci.
Věřím tedy, že naše rodinná firma přežije. Děláme pro to s otcem všechno. Na žádnou ze státních dotací jsme nedosáhli, nicméně si ani nemyslím že by nás spasila. Základem je vzájemná podpora domácí ekonomiky, přemýšlení v kontextu událostí.
Proto po karanténě rád navštěvuji své oblíbené restaurace nebo kavárny. Proto v obchodě víc než kdy jindy zkoumám, z jaké země jsou ta jablka, co držím v ruce. Za každým českým jablkem totiž vidím další rodinnou společnost, která určitě zažívá a dělá to samé co my s tátou – minimálně tomu chci věřit.
Jako naše firma v předchozí ekonomické krizi dávala práci lidem v českém průmyslu, může i ta vaše pomoci v současné krizi. Není to těžké: stačí mít hlavu vztyčenou, oči otevřené a dívat se kolem sebe. I kdyby to mělo být třeba jenom na svého tátu.
