„Nemáme budoucnost, protože naše současnost je příliš nestálá; máme jen rizikový management.“ Slova postavy ze sci-fi románu Williama Gibsona Rozpoznávání vzorů přesně definují stav, kdy do běhu světa zasáhne tzv. černá labuť: vysoce nepravděpodobná událost s mimořádnými následky.
Původně měla být Gibsonova kniha laděna jinak. Jenže když byl autor s její tvorbou v polovině, narazila taková černá labuť do věží Světového obchodního centra v New Yorku ve formě dvou letadel unesených teroristy.
Do té chvíle budoval spisovatel fikci, pro niž vycházel z uspořádání dosavadního světa. Ten svět šel ale z minuty na minutu k zemi v dýmu a plamenech newyorských mrakodrapů – a Rozpoznávání vzorů se stalo mementem světa po zásahu černé labutě. „Žili jsme ve fikci,“ píše se v knize o 11. září. „Ale když věže spadly…, vrátili jsme se do přítomného okamžiku.“
Jako o neočekávatelné černé labuti se mluví i o pandemii nemoci covid-19, která zasáhla svět letos na jaře a od té doby otřásá průmyslovými odvětvími, geopolitickou situací i nejsoukromějšími životy s razancí centrifugy s vykloubeným rotorem.
Libanonsko-americký odborník v oboru finanční matematiky Nassim Nicholas Taleb představil svou definici černé labutě, jakou pro něj bylo i 11. září, v eponymní knize Černá labuť: Následky vysoce nepravděpodobných událostí.
V knize takovou událost definuje třemi vlastnostmi: 1) černá labuť mává křídly za hranicemi očekávání, neboť její výskyt nelze vyvodit z ničeho, co známe; 2) když se černá labuť dotkne nohama země (případně do něčeho narazí čumákem Boeingu 767), otřese ten náraz zemí; 3) byť labuť při příletu máchne perutí tak tiše, že ji není možné čekat, máme posléze tendenci pouštět se do reverzního inženýrství a koumat nad tím, že jsme ji předpokládat vlastně mohli.
„Logika černé labutě činí to, co nevíme, daleko důležitějším než to, co víme,“ píše Taleb. Ať už si například v lednu 1914 lidé malovali následující rok v jakýchkoli barvách, nikdo nemohl ani tušit, že v létě se dá nepředpokládatelnou řetězovou reakcí do pohybu „válka, která ukončí všechny války“, v níž se bude na několika frontách navzájem vraždit 60 milionů vojáků.
„Tento způsob léta zdá se mi poněkud neodhadnutelným,“ pravil by Antonín Důra v talebovsky zremixované verzi Rozmarného léta, načež by ho černá labuť plácla křídlem po hlavě.
Ideální podmínky pro to, aby se černá labuť vyklubala z vajíčka a klofla zobákem po první neotřesitelné jistotě, panují podle Taleba v rizikovém prostoru mezi tím, co doopravdy víme, a tím, o čem se s infantilní sebejistotou pouze domníváme, že víme. Když si to vojáci na podzim 1914 štrádovali do zákopů, říkali si, že „do Vánoc budou doma“; ano, do Vánoc byli doma, ale do Vánoc roku 1918.
Stejně tak neměl na začátku podzimu v roce 1987 žádný z burzovních traderů ani tušení, že bude už 19. října sedět v první řadě velkolepého představení, kdy dojde k historickému zhroucení akciových trhů a index Dow Jones se propadne o 23 procent. To byla další talebovská černá labuť – na rozdíl od finanční krize z roku 2008, v níž se pro autora pojmu neodehrálo nic, co už by se v nějaké formě nestalo dříve, a která pro něj tak namísto šoku představovala jen finanční příležitost.
Je pozoruhodnou ironií, že nejočekávanějším postpandemickým snímkem byla sci-fi režiséra Christophera Nolana s názvem Tenet. Její hrdinové totiž pracují ve fiktivním oboru odchytu právě takových černých labutí a proti proudu času se snaží dopátrat stop události, která se na ně řítí z budoucnosti.
V kulisách akčního blockbusteru se tak zabývají tím samým, čím se v mnohem střízlivějších podmínkách (před monitorem počítače a patrně i s méně výbuchy) zabývá Nassim Nicholas Taleb. Ten za poslední roky nasbíral tolik vodítek o rizicích věcí příštích, že pro něj koronavirová krize ve skutečnosti žádnou černou labutí nebyla.
31. března na internetovému kanálu Bloomberg Television konstatoval, že ho „irituje“, když koronavirus někdo za černou labuť označuje. Tahle pandemie má totiž z Talebova pohledu k černé labuti blízko asi jako vynálezce panzerfaustu k Nobelově ceně za mír.
Taleb přitom může dokázat, že ji čekal: nejenže její průběh nadhodil už ve své knize z roku 2007, ale na konci letošního ledna, kdy se koronavirus teprve chystal k rozletu z čínských ranvejí, spolupublikoval varovnou zprávu Systematické riziko pandemie způsobené novými patogeny.
Varování zprávy ale prošumělo. A virus šel do světa.
Děs a hrůza koronavirové krize tak nespočívají v tom, že by šlo o černou labuť, která se očekávat nedala, ale v tom, že se očekávat dala a očekávána také byla – ovšem odpovědné osoby a orgány ji až na výjimky ignorovaly. „Tohle byla bílá labuť,“ říká Taleb ve zmíněném rozhovoru a dodává jedno: pro společnosti, korporace ani vlády neexistuje žádná omluva, proč na ni nebyly připraveny.
Černé
labutě mají špatnou pověst, ale bílá labuť „made in China“
umí být taky pěkný šmejd.
Názorný atlas černých labutí najdete v novém čísle Forbesu s titulkem CASH JE KING na obálce.
